Akce T4

Technology
12 hours ago
8
4
2
Avatar
Author
Albert Flores

Philippa Bouhlera (šéfa Hitlerovy kanceláře) vedením celé akce Na programu Aktion T4 se aktivně podílel také Christian Wirth Akce T4 byl tajný program vyvražďování postižených lidí v nacistickém Německu a na jím kontrolovaných územích, který byl ideologicky založen na nacistické nauce o „rasové hygieně“ (Rassenhygiene). Systematické vyvražďování postižených bylo zahájeno v roce 1939, k jeho oficiálnímu ukončení došlo v roce 1941 po protestech, které iniciovali představitelé katolické církve. Ve skutečnosti program ovšem skrytě pokračoval dál, byť mnohem pomaleji, až do konečné porážky Německa. Celkem bylo v letech 1939-1945 povražděno asi 200-250 tisíc postižených. T4 je zkratka berlínské adresy, na níž sídlilo vedení zodpovědné za průběh programu - Tiergartenstraße 4.

...
...
...
...
+more images (1)

Eutanazie dětí

Předehrou k akci T4 byl přísně tajný výnos Říšského ministerstva vnitra ze dne 18. srpna 1939, podle něhož měly všechny porodní asistentky a vedoucí lékaři porodnic hlásit Říšskému výboru k vědeckému podchycení těžkých geneticky a dědičně podmíněných onemocnění všechny nově narozené postižené či znetvořené děti. +more Pod tuto akci spadaly také děti do 3 let. Věková hranice se pak v průběhu války posouvala až dosáhla 16-17 let. Pro tyto účely byl vytvořen jednotný formulář, který byl posléze předáván lékařskému týmu, který rozhodoval o životě či smrti dětí. V tomto týmu zasedali Werner Catel, profesor dětského lékařství na klinice v Lipsku, Hans Heinze, profesor neurologie a psychiatrie na univerzitě v Berlíně a Ernst Wentzler, dětský psychiatr a vedoucí kliniky v Berlíně-Frohnau. Rozhodovali na základě písemných podkladů a děti hodnotili znaménkem + (smrt) nebo - (život). Rozhodnutí o eutanazii muselo být jednomyslné. V případě nejednoznačného výsledku se provádělo dodatečné šetření.

Děti byly usmrcovány ve speciálně pro tento účel zřízených odborných dětských odděleních. První takovéto oddělení vzniklo v Gördenu u Brandenburgu pod vedením Hanse Heinze. +more Postupně pak vznikala další centra dětské eutanazie v Německu, Rakousku a Polsku.

Jak byly děti zabíjeny, uvedl do protokolu během poválečných procesů jeden z lékařů: „Děti, jež měly být usmrceny, dostávaly ráno a večer po 0,5 g luminalu; pokud byly starší deseti let, pak ještě třetí dávku v poledne. Smrtelná dávka tohoto prášku na spaní činí pro dospělé 0,4 g denně, pro děti školního věku 0,1 g a pro děti do tří let 0,05 g. +more Prášek se přidával do jídla, aby se potlačila jeho hořká chuť. […] Pokud bylo dítě tak ospalé, že nedokázalo polykat, dostalo lék formou klystýru. V důsledku trvalého bezvědomí a povrchního dýchání se po dvou až pěti dnech rozvinul zápal plic, jehož průběh a symptomy, jako např. silná bronchitida, sekrece hnisu z nosu, šelesty na plicích nebo zvýšená teplota, se zaznamenávaly do chorobopisu. […] Po exitu dítěte se prováděla pitva; potvrdila, že ve více než 90 procentech byla příčinou lobární pneumonie a tracheobronchitida. “.

V odborných dětských odděleních podobně zahynulo asi 5 000 dětí a mladistvých. Další pak zemřely spolu s dospělými již v rámci akce T4. +more Děti byly také zneužívány jako pokusné objekty k vědeckým výzkumům. Šlo zejména o výzkum preventivního očkování na tuberkulózu a výzkum mozku.

Eutanazie dospělých

Zámek Grafeneck Přípravy k realizaci eutanazie dospělých začaly již v létě roku 1939. +more Dne 1. října 1939 podepsal Adolf Hitler rozkaz o eutanazii, který datoval zpětně k 1. září. Rozkaz byl určen pouze úzkému okruhu zasvěcených lidí. Byl sestaven tým odborníků, kteří měli nadále rozhodovat o životě a smrti „bezcenných jedinců“. Byli do něj zařazeni např. Max de Crinis, Werner Heyde, Berthold Kihn, Paul Nitsche, Carl Schneider a mj. i osoby spojené s eutanazií dětí jako Werner Catel nebo Hans Heinze. Na první schůzi svolané Karlem Brandtem byli informováni o Hitlerově rozkazu o eutanazii, který měl být v platnosti až do vydání zákona o eutanazii. Návrh tohoto zákona byl skutečně na podzim 1940 předložen Hitlerovi, ten jej však kvůli předpokládanému odporu veřejnosti neschválil.

9. +more října 1939 byly do všech psychiatrických léčeben, nemocnic a ústavů rozeslány dotazníky pro registraci dospělých pacientů. Na první pohled vypadaly, že měly sloužit pouze vědeckým a statistickým účelům. Podezření mohla vzbudit pouze část, zjišťující pracovní schopnost pacientů. Hlášeni měli být pacienti vyžadující již nejméně 5 let nepřetržitě klinickou péči, duševně nemocní trestanci, pacienti s jinou než „německou nebo příbuznou“ krví, a dále pacienti práce neschopní, trpící některou z uvedených chorob - schizofrenie, epilepsie, senilita, neléčitelná paralýza, syfilis, encefalitida, všechny druhy slabomyslnosti, Huntingtonova nemoc a další neurologicky nevratné stavy.

Na základě dotazníků pak podobně jako při dětské eutanazii rozhodovala tříčlenná komise, aniž by pacienty kdy viděla. Vyplněných dotazníků přicházelo obrovské množství a byly obratem vyřízeny - např. +more Hermann Pfannmüller vyhotovil 2109 posudků během 17 dní. Posudky jednotlivých znalců poté dostal vrchní znalec, který definitivně rozhodl.

Bunkr č. +more 17 v poznaňské pevnosti, používaný nacisty jako provizorní plynová komora, v němž zahynuli mj. pacienti psychiatrického ústavu v Owińské Již při plánování akce T4 v létě 1939 se počítalo se zavražděním asi 70 000 postižených osob. K tomu bylo zapotřebí zorganizování daleko rozsáhlejšího aparátu, než tomu bylo u eutanazie dětí. Likvidační centra byla vytvořena v někdejších léčebnách a ústavech, které byly k tomuto účelu speciálně přebudovány. Na počátku roku 1940 došlo k prvním pokusům v Brandenburgu, při kterých se porovnávaly účinky zabíjení pomocí injekcí a oxidu uhelnatého. Pacienti zabíjení různými druhy smrtících injekcí umírali pomalu a někdy museli dokonce dostat další dávku. Naopak pacienti zabíjení v plynové komoře, zkonstruované pod dohledem kriminálního komisaře Christiana Wirtha, umírali snadno a rychle. To přesvědčilo i Hitlerova pověřence pro záležitost eutanazie Karla Brandta, který byl původně odpůrcem likvidace pacientů v plynových komorách.

Po počátečních pokusech začala vznikat další střediska eutanazie s plynovými komorami a krematorii. První bylo do provozu uvedeno v lednu 1940 na zámku Grafeneck, v němž se dříve nacházel domov pro tělesně postižené. +more V prosinci téhož roku po protestech místního obyvatelstva středisko přesídlilo do Hadamaru. V únoru 1940 zahájil provoz ústav v Brandenburgu a následovaly další v Hartheimu u Lince, Sonnensteinu u Pirny a v Bernburgu nad Sálou.

Psychicky nemocní však byli likvidováni již na podzim roku 1939 na území nacisty obsazeného Polska. Šlo především o pacienty psychiatrických ústavů (Owińska, Świecie, Kocborowo, Dziekanka), kteří byli zastřeleni. +more Výjimku tvořilo asi 1100 pacientů z Owińské, kteří byli zabiti v provizorní plynové komoře v koncentračním táboře Poznaň. Likvidace pacientů psychiatrických ústavů pokračovaly i v dalších válečných letech.

Střediska eutanazie v Německu

Středisko eutanazieObecSpolková zeměObdobí činnosti
GrafeneckGomadingenBádensko-Württembersko20. ledna 1940 - prosinec 1940
BrandenburgBrandenburg an der HavelBraniborsko8. +more únor 1940 - říjen 1940
HartheimAlkoven u LinzeHorní Rakousko6. května 1940 - prosinec 1944
SonnensteinPirnaSaskočerven 1940 - září 1942
BernburgBernburgSasko-Anhaltsko21. listopadu 1940 - 30. července 1943
HadamarHadamar u LimburguHesenskoleden 1941 - 31. července 1942
.

Oficiální odvolání akce

Biskup Galen, nejhlasitější odpůrce programu Odpor vůči eutanazii mezi lékaři nebyl příliš silný. +more Otevřeně ji kritizovalo pouze několik málo jedinců, např. Karl Bonhoeffer, Gottfied Ewal nebo profesor Hans Gerhard Kreutzfeldt, který zachránil většinu svých pacientů na klinice v Kielu. Výraznější byl odpor obyvatelstva. Příbuzní obětí posílali dopisy vedoucím léčeben, vládním institucím a vysoce postaveným členům NSDAP. Někdy docházelo i k demonstracím, které měly zabránit odvozu pacientů. Pobouření vyvolal např. odvoz nemocných z léčebny Ottilienheim v únoru 1941.

Jak s postupem času rostlo povědomí o tomto programu, rostly i protesty veřejnosti. Znatelné začaly být zejména poté, co se aktivita vyhlazování dotkla církevních ústavů, které se mnohem důrazněji, než ty státní, vzpíraly příkazům odevzdat své chovance a snažily se informovat veřejnost. +more K jejich protestům se připojili též katoličtí biskupové, zpočátku ale jen s malým výsledkem.

3. +more srpna 1941 Clemens August von Galen, biskup münsterský, při kázání ve své katedrále sugestivně vylíčil věřícím všechny detaily o vyhlazovacím programu, které shromáždil, a označil toto zabíjení za vraždění příčící se lidským i Božím zákonům. Aby umocnil efekt kázání, včlenil do něj otázku, zda budou do programu zahrnuti i zmrzačení vojáci, a poté nechal jeho záznam distribuovat co největšímu počtu rodin ve své diecézi, které měly někoho na frontě. O další šíření textu se postarali lidé sami.

Reakce veřejnosti byla natolik divoká a rozsáhlá, že překročila i biskupovo očekávání a notně vyděsila nacistické představitele. Nakolik zde hrálo roli morální pobouření, a nakolik obava, že by odpověď na Galenovu otázku ohledně zraněných z fronty mohla znít ano, se lze jen dohadovat. +more Každopádně Adolf Hitler dne 18. srpna veřejně vyhlásil ukončení programu. Zabíjení sice tajně pokračovalo i později, ovšem mnohem skrytěji, nenápadněji a spíše příležitostně, než systematicky. Skutečný konec akce přišel až s likvidací nacistické vlády.

5 min read
Share this post:
Like it 8

Leave a Comment

Please, enter your name.
Please, provide a valid email address.
Please, enter your comment.
Enjoy this post? Join Cesko.wiki
Don’t forget to share it
Top