Duke Ellington

Edward Kennedy „Duke“ Ellington (29. dubna 1899, Washington, D.C. - 24. května 1974, New York) byl americký jazzový skladatel a pianista, dlouholetý vedoucí vlastního orchestru. Jedna z nejdůležitějších postav jazzu 20. století. Originální tvůrce, autor více než dvou tisíc jazzových skladeb.

Život

Původ a hudební začátky

Jeho otec James Ellington pocházel ze Severní Karoliny, ale na přelomu devadesátých let 19. století se usadil ve +moreC. '>Washingtonu D. C. , kde žil velký podíl Afroameričanů. Pracoval jako kočí, později se stal správcem domácnosti bílého lékaře. Matka Daisy Kennedyová byla dcerou kapitána washingtonské policie. William Edward se narodil 29. dubna 1899 a už v dětství získal přezdívku Duke (Vévoda) pro své vybrané chování, přirozenou autoritu a vždy upravené oblečení. Oba rodiče hráli na klavír a Duke začal chodit na hodiny klavíru v sedmi letech. V létě roku 1914 napsal svou první skladbu Soda Fountain Rag (též známou jako Pudl Dog Rag), i když ještě pořádně neznal noty. Na klavír hrál podle sluchu, sledoval a napodoboval tehdejší populární styl ragtimových pianistů. Učitel hudby na střední škole mu dal soukromé lekce harmonie, postupně se naučil číst noty a zlepšoval svou techniku.

Jeho druhou velkou zálibou bylo výtvarné umění, které studoval na Armstrong Manual Training School. Kvůli hudbě školu opustil tři měsíce před maturitou a v roce 1916 odmítl umělecké stipendium na Prattově univerzitě v Brooklynu. +more Zpočátku se živil jako malíř plakátů a současně sestavoval kapely, se kterými hrál k tanci ve washingtonských kavárnách a klubech. Koncem roku 1917 založil svou první stálou skupinu The Duke's Serenaders, která pod jeho vedením úspěšně vystupovala pro černé i bílé publikum ve Washingtonu i Virginii.

V devatenácti letech se oženil se svou studentskou láskou Ednou Thompsonovou, narodil se mu syn Mercer.

Profesionální hudební kariéra

V roce 1919 se Duke setkal s bubeníkem Sonny Greerem, který podporoval jeho snahu stát se profesionálním hudebníkem. Jejich spolupráce trvala až do roku 1951. +more V roce 1923 spolu odešli do New Yorku, kde založili sedmičlennou neformální skupinu The Washingtonians. Vystupovali v Kentucky Clubu na Broadway, nahrávali a v roce 1925 Ellington přispěl čtyřmi písněmi do revue Chocolate Kiddies, která představila afroamerický jazzový styl.

Důležitým mezníkem ve vývoji profesionální kariéry Duke Ellingtona bylo setkání s hudebním manažerem a vydavatelem Irvingem Millsem roku 1926. Ten věděl, že předpokladem úspěchu je originální, původní repertoár a specifický hudební výraz a zvuk kapely. +more Pod jeho vedením se Ellington z řadového člena kolektivně řízeného souboru stal jeho skutečným vedoucím, který dovedl orchestru vtisknout svou pečeť, ale také plně využít tvůrčí přínos a interpretační mistrovství jednotlivých členů. Svůj orchestr dirigoval vždy od klavíru.

S Millsovou pomocí získala skupina Washingtonians koncem roku 1927 angažmá ve známém nočním Cotton Clubu v Harlemu. Byla složena z jedenácti kvalitních hráčů, kteří dohromady tvořili barvitá nástrojová spojení a skladby prokládali strhujícími sólovými pasážemi. +more Velký vliv na nový zvuk orchestru měl trumpetista Bubber Miley, který do žesťové sekce zavedl techniku chrčení a vzlykání připomínající lidské či zvířecí hlasy. V tzv. jungle stylu se podílel na skladbě Creole Love Call, která se v roce 1928 stala prvním velkým hitem kapely.

V roce 1929 Ellington, jehož manželka nesnášela život v New Yorku a vrátila se do Washingtonu, začal žít s tanečnicí Mildred Dixonovou. Po dobu deseti let byla nejen jeho partnerkou, ale také manažerkou jeho společnosti Tempo Music. +more Starala se o jeho syna Mercera i rodiče. Jejich vztah skončil, když Ellington odešel za jinou ženou.

Skladatel a vedoucí orchestru

Mills pro gramofonové nahrávky požadoval stále nové skladby a Ellington, i když neměl formální hudební vzdělání, se věnoval komponování. Práce na skladbách probíhala většinou kolektivním způsobem, členové souboru přispívali svými nápady (Billy Stayhorn, Johny Hodges, Juan Tizol a další). +more Ellington vypracovával harmonickou strukturu skladby, určoval způsob instrumentace a kombinace nástrojů, připravoval sólové výstupy pro jednotlivé hráče. Z jedinečných tónových kvalit členů souboru skládal náladovou hudbu. K nejznámějším skladbám z tohoto období patří Black and Tan Fantasy (1927) Mood Indigo (1930) a It Don't Mean Thing (If It Ain't Got That Swing) (1932), Sophisticated Lady (1933), (In My) Solitude (1934). Duke Ellington and His Orchestra Jeho sebevědomí jako skladatele upevnil zájezd do Anglie, Skotska a Paříže v roce 1933, kde jeho hudbu oceňovali nejen fanoušci jazzu, ale také znalci klasiky. Zaměřil se na skládání delších kompozic, které přesahovaly tříminutový rozsah obvyklý pro tehdejší gramofonové desky. Průlomovou v této oblasti byla nahrávka Tiger Rag z roku 1929, která trvala přes 6 minut. Následovaly Creole Raphsody (1931), Reminiscing in Tempo (1935) jako hold matce po její smrti či Diminuendo and Crescendo in Blue (1937). Produkoval vysoce originální díla s prokomponovanou stavbou, která jsou příkladem umělecky náročného bigbandového stylu.

S nástupem swingu přišla konkurence velkých kapel, ale Ellington se nepodřídil obecnému komerčnímu vkusu. Známý je jeho výrok „Jazz je hudba, swing je obchod“. +more Začal nahrávat s menšími skupinami hráčů ze svého orchestru a skládal skladby pro konkrétní sólisty, například Jeep's Blues pro Johnnyho Hodgese, Yearning for Love pro Lawrence Browna, Trumpet in Spades pro Rexe Stewarta, Echoes of Harlem pro Cootie Williamse a Clari Lamentnet pro Barneyho Bigarda. V roce 1937 se vrátil do Cotton Clubu.

V březnu 1939 Ellington se svým orchestrem nahrál na desku skladbu Billyho Strayhorna Something to Live For, což byl začátek jejich dlouholeté úzké spolupráce. Tento pianista, aranžér a skladatel s klasickým hudebním vzděláním mu pomohl realizovat náročné projekty s rozsáhlými skladbami. +more Do repertoáru orchestru přispěl i řadou vlastních skladeb, mezi jinými i pozdější znělkou Take The A Train. Jeho smrt v roce 1967 Ellingtona těžce zasáhla.

Před druhou světovou válkou absolvoval orchestr velmi úspěšné evropské turné po Francii, Dánsku a Holandsku. Po návratu byl v roce 1941 na Broadway uveden Ellingtonův celovečerní muzikál Jump for Joy s tématem potřeby rasového porozumění.

V roce 1943 Ellington uvedl v Carnegie Hall svou 57 minutovou skladbu Black, Brown and Beige, hudební ztvárnění osudu Afroameričanů. Byl to počátek pravidelných koncertů s rozsáhlými skladbami symfonického jazzu v průběhu následujících čtyř let. +more V roce 1946 byla uvedena Deep South Suite a roku 1947 Liberian Suite.

Poválečná léta

Duke Ellington u klavíru (1973) V období po druhé světové válce se Ellington potýkal s všeobecným poklesem zájmu o velké orchestry. +more Přesto se mu podařilo udržet svůj soubor v činnosti, především zásluhou úspěšného turné po západní Evropě v letech 1948 a 1950. Po návratu uvedl v Metropolitní opeře v New Yorku svou suitu Harlem. V roce 1951 došlo k větším personálním změnám v orchestru. Následující roky byly ve znamení poklesu popularity a omezení živých vystoupení.

Období útlumu skončilo v roce 1956 živým vystoupením orchestru Duke Ellingtona na jazzovém festivalu v Newportu. Ve skladbě Diminuendo and Crescendo in Blue předvedl tenorsaxofonista Paul Gonsalves sólo s dvaceti sedmi improvizovanými chorusy, kterým přivedl posluchače do varu a k hromadné extázi. +more Zpráva o koncertu se stala světovou senzací a nahrávka na desce Columbia Records je nejprodávanějším LP Ellingtonovy kariéry. Následovala další živá vystoupení na festivalech v USA a evropské turné v roce 1958. Na festivalu v Leedsu hrál před královnou Alžbětou a věnoval jí jediný exemplář desky se skladbou Queen's Suite.

Na přelomu 50. a 60. +more let se pokoušel prosadit v televizi (A Drum Is a Woman) a spolu se Strayhornem začali komponovat filmovou hudbu. Prvním celovečerním filmem byla Anatomie vraždy (1959), po něm následovalo Pařížské blues (1961). Hledali stále nové inspirační zdroje pro jazzovou hudbu a vytvořili několik skladeb založených známých uměleckých dílech: Such Sweet Thunder podle Williama Shakespeara nebo suity na román Johna Steinbecka Sladký čtvrtek, Čajkovského balet Louskáček a Peer Gynt Henrika Ibsena. Ellington napsal hudební doprovod pro inscenaci Shakespearova dramatu Timon Athénský, která byla uvedena na stratfordském festivalu v Kanadě. Z tohoto období pochází několik gramofonových nahrávek, na nichž vystupuje se známými hudebníky: Countem Basiem (album The First Time: The Duke meets The Count), Louisem Armstrongem, Colemanem Hawkinsem, Johnem Coltranem.

Závěr života

Orchestr Duke Ellingtona často koncertoval po celém světě. V letech 1963-1964 uspořádal velké turné po Indii a Blízkém východě. +more Vzpomínkou na tuto cestu je skladba The Far East Suite. V roce 1966 se zúčastnil na světovém festivalu černošského umění v Dakaru, hrál v Japonsku, Francii a Anglii. Zážitky ze zahraničních zájezdů ho inspirovaly k dalším rozsáhlým skladbám, jako Virgin Islands Suite (1965), New Orleans Suite a Togo Brava Suite (1971). Ještě v letech 1971 a 1972 absolvoval turné po Sovětském svazu a Dálném východě.

V září 1965 měl premiéru první z jeho koncertů duchovní hudby (Sacred concert) v nově otevřené katedrále Grace v San Franciscu. Ellington byl na toto dílo, kterým vytvořil jazzovou křesťanskou liturgii, hrdý a uvedl je několikrát v koncertní podobě i v katedrálách. +more V letech 1968 a 1973 uspořádal další dva podobné koncerty, přestože nebyly vždy příznivě přijaty. Do jednoho z koncertů zařadil i stepařské taneční číslo.

U příležitosti svých 70. narozenin byl Ellington pozván do Bílého domu, kde mu prezident Nixon udělil Medaili svobody. +more V roce 1973 vyšla knižně jeho autobiografie s titulem Music is My Mistress.

Poslední živé koncerty Duke Ellingtona a jeho orchestru se konaly v březnu 1973. V lednu 1974 byl hospitalizován a 24. +more května 1974 zemřel na rakovinu plic. Pohřbu v New Yorku se zúčastnilo více než 12 000 lidí. Byl pohřben na Woodlawském hřbitově v Bronxu.

Po Dukeově smrti převzal vedení orchestru jeho syn Mercer, který pokračoval až do své vlastní smrti v roce 1996. Ulice na Riverside Drive v New Yorku, kde Ellington prožil své poslední roky v městském domě, byla oficiálně přejmenována na Duke Ellington Boulevard. +more V Central parku je od roku 1997 umístěn velký Ellingtonův pomník od sochaře Roberta Grahama. Slavného rodáka si připomíná i město Washington, kde má sídlo umělecká škola Duke Ellingtona (Duke Ellington School of the Arts).

Ocenění a vyznamenání

Duke s prezidentem Nixonem v roce 1969

* 1960, Hollywoodský chodník slávy, příspěvek k nahrávacímu průmyslu * 1966, Cena Grammy za celoživotní dílo * 1969, Prezidentská medaile svobody, nejvyšší civilní ocenění v USA * 1971, čestný doktorát z Berklee College of Music * 1973, Čestná legie Francie * 1999, posmrtná Zvláštní Pulitzerova cena za celoživotní přínos hudbě a kultuře

V letech 1959-2000 získal Ellington 11 cen Grammy, z nichž 3 byly posmrtně a celkem 22 nominací. Do Síně slávy Grammy bylo uvedeno 12 nahrávek na gramofonových deskách. +more

Ellingtonův přínos jazzu

Spíše než o jazzu mluvil o své hudbě prostě jen jako o „americké hudbě”, často také zdůrazňoval nadžánrovost svého hudebního výrazu. Potlačil rozdíly mezi populární a vážnou hudbou. +more Uplatňoval složité postupy z klasické hudby ve spojení s jazzovými prvky. Byl průkopníkem rozsáhlých jazzových skladeb ve formě suity, v nichž zpracovával témata křesťanské nauky, afroamerické historie nebo zážitky ze zájezdů orchestru do cizích zemí.

V jeho orchestrech se proslavilo mnoho jazzových hudebníků, mnoho z nich dalo tomuto orchestru přednost před svou sólovou kariérou. I když byli sami často velmi pozoruhodní, byl to ale právě Ellington, kdo vtiskl orchestru výsledný tvar a zvuk a učinil z něj tak jeden z nejznámějších jazzových souborů vůbec. +more Jako skladatel psal Ellington jednotlivé party přímo na míru muzikantům, kteří s ním v dané době hráli. Například skladbu Jeep's Blues napsal pro Johnnyho Hodgese, Concerto for Cootie pro Cootieho Williamse a The Mooche pro pozounistu Trickyho Sama Nantona. Ellington také pod svým jménem nahrál skladby, které napsali členové jeho orchestru - například slavnou skladbu Caravan napsal Juan Tizol. Od roku 1941 spolupracoval Ellington velmi často se skladatelem a aranžérem Billym Strayhornem, o kterém často mluvil jako o svém alter egu.

Odkazy

Reference

Externí odkazy

Oficiální web[url=http://www.dukeellington.com/].duke ellington[/url]

Kategorie:Američtí klavíristé Kategorie:Američtí jazzoví hudebníci Kategorie:Jazzoví klavíristé Kategorie:Skladatelé jazzu Kategorie:Nositelé Prezidentské medaile svobody Kategorie:Nositelé Pulitzerovy ceny Kategorie:Držitelé ceny Grammy Kategorie:Američtí svobodní zednáři Kategorie:Hollywoodský chodník slávy Kategorie:Afroameričané Kategorie:Narození v roce 1899 Kategorie:Narození 29. +more dubna Kategorie:Narození ve Washingtonu, D. C. Kategorie:Úmrtí v roce 1974 Kategorie:Úmrtí 24. května Kategorie:Zemřelí na karcinom plic Kategorie:Muži.