Kazašská literatura

Technology

12 hours ago

Author

Saken Sejfullin, průkopník moderní kazašské literatury

Kazašská literatura je soubor literárních děl, která byla složena či napsána Kazachy nebo v kazašštině. Část této literatury vznikla také v ruštině, vzhledem k blízkým stykům obou kultur. +more Ke kazašské literatuře může být volně přiřazena také tvorba početné ruské menšiny v Kazachstánu. Kazašské písemnictví se proti literární tvorbě sousedních etnik (ázerbájdžánská literatura, turkmenská literatura, uzbecká literatura) vyvinulo poměrně pozdě, pod což se podepsaly především mongolské nájezdy, které přinutily Kazachy zůstat u kočovného způsobu života, patriarchálních pořádků a ústního předávání slovesnosti. Základem tradiční kazašské společnosti lidoví pěvci zvaní žyrau (někdy ztotožňováno s výrazem žyršy). Existovali přibližně od 5. století př. n. l. , kdy se osamostatnili od šamanů, jimž úloha předávání slovesnosti do té doby připadala. Příbuzným označením je akyn, které se užívalo spíše v pozdějších obdobích a které zahrnuje jak žyršy (vypravěči epických příběhů), tak olenši (zpěváky písní). Jejich úkolem bylo také přinášení zpráv, vyjednávání, opěvování chánů, ale i jejich kritika a vliv na politiku - pověstný Sypyr žyrau ze 14. století dokázal svými písněmi údajně změnit záměry devíti panovníků. K význačným pěvcům patří též Dospambet-žyrau, Asan-Kaidy-žyrau (oba z 15. století) a další. Svůj přednes zejména ve starších dobách doprovázeli žyrauové hrou na nástroj nazývaný kobyz. Posledním významným pěvcem označovaným jako žyrau byl Buchar-žyrau, jenž působil až do 80. let 18. století a byl rádcem chána Ablaje.

Od 18. století do počátku 20. +more století obsazovalo kazašská území ruské impérium. Akynové reflektovali ruský kolonialismus a jeho negativa v truchlivém žánru zvaném zar zaman. Ruská (a později sovětská) nadvláda vedla však také k tomu, že díla lidových pěvců začala být zapisována a kompilována. Za nejvýznamnějšího tvůrce první poloviny 19. století je považován básník Muchambet Otemisov (1804-1846), který se podílel na vzdoru proti ruské říši. K dalším důležitým akynům se řadí Žanjau Musa (1835-1929) či Suinbaj Aron-uly (1815-1898). Akynové soupeřili jeden s druhým při soutěžích zvaných aitys, kde se poměřovaly schopnosti přednesu a improvizace. Akynská tradice přežila až do 21. století a lidové písně se užívají ke kritice také moderních politků a korupce. Ve druhé polovině 19. století rozvířili vody kazašské literatury tři významní národní buditelé. Šokan Valichanov (1837-1865) byl historikem a folkloristou, prvním kazašským učencem, zemřel však v nevysokém věku na souchotiny. Ibraj Altynsaryn (1841-1889) organizoval a podporoval přechod k usedlému životu a vzdělávání dětí, je autorem první čítanky. Abaj Kunanbajuly (1845-1904) položil základy spisovné kazaštiny, podporoval přijímání ruských vlivů, psal básně a rozjímavé úvahy a je považován za zakladatele kazašského písemnictví.

Po říjnové revoluci v roce 1917 se poměry změnily, avšak někteří lidoví zpěváci se jim dokázali přizpůsobit a svá díla začali mimo jiné vydávat tiskem. Z jejich řad vzešel zejména neobyčejně oblíbený Žambyl Žabajev (1846-1945). +more Objevili se však také umělci, kteří dali porevoluční literatuře zcela nový ráz: Saken Sejfullin (1894-1937) se nechal inspirovat ruskou tvorbou, především Majakovským, a do kazašských prozódických systémů vnesl mnoho nových prvků, psal však i prózu. Druhým čelným představitelem porevoluční tvorby se stal Muchtar Auezov (1897-1961), jenž proslul divadelními hrami a historickými romány. Na zakladatele moderní kazašské literatury navázali v dalších dekádách další tvůrcové. Patří k nim Säbit Mukanov (1900-1973), romanopisec se sklonem k autobiografičnosti, Ghabit Musrepov (1902-1985), prozaik a dramatik, který zachytil osud Kazachů za druhé světové války, nebo Tair Žarokov (1918-1965), jenž psal o vstupu zemědělství a průmyslu do kazašských stepí. Abdižämil Nurpeisov (* 1924) popsal události kazašské revoluce v roce 1917. Po druhé světové válce se připojil Olžas Sulejmenov (* 1936), rusky píšící básník, který se stal reprezentantem středoasijské oblasti ve světovém kánonu a uměleckou náročnosti skloubil s hlubokým humanistickým cítěním. K největším dílům kazašského romanopisectví patří trilogie Kočovníci (Kөšpendіler), kterou Iljas Jesenberlin (1915-1983) napsal v letech 1969 až 1973 a která v barvitých scénách zachycuje vznik kazašských chanátů v 15. století a jejich osudy až do 19. století, kdy v letech 1837-1847 chán Kenesary Kasymov (chán Kene) vedl protiruské povstání. Zájem o připomínání protikolonialistických bojů vzrostl v 70. letech společně s touhou po osamostatnění od sovětské nadvlády. Po roce 1991, kdy Kazachstán vyhlásil samostatnost, začala být sovětská témata odmítána ještě silněji a důraz začal být kladen na oživení kazašské identity a práci s dědictvím nomádské kultury. Oslavován byl kromě jiných Khabděš Žumadilov (1936-2021), jenž psal o postavení kazašského národa, o kazašské diaspoře a o problémech emigrantů, kteří se do země vrátili po získání nezávislosti („oralmanů“). Ruskojazyčnou literaturu reprezentovala a organizovala po roce 1991 Olga Markova (1963-2008) a jí založený časopis Apollinarii.