Nizozemská literatura

Technology

12 hours ago

Author

Nizozemská literatura je literární tradice a díla psaná nizozemsky. Je součástí západní literatury a má bohatou historii sahající až do středověku. Základy nizozemské literatury byly položeny již ve 12. století a její rozvoj pokračuje dodnes. Na začátku nizozemské literatury stála poezie, a to zejména milostná a náboženská lyrika. Mezi nejznámější básnické sbírky patří například "Beatrijs" a "Liulichose boeck". V pozdějších obdobích se rozvíjela také próza, zejména román a povídka. Ve středověku a raném renesanci byly dominantním tématem náboženské texty, zejména bible a odborné teologické spisy. Později se na scéně objevili také humanisté, kteří se zabývali filosofií a vědeckými otázkami. Mezi nejvýznamnější autory této doby patří Erasmus Rotterdamský a Dirck Volkertszoon Coornhert. V 17. století nastal zlatý věk nizozemské literatury. Proslavili se zejména básníci jako Joost van den Vondel a Pieter Corneliszoon Hooft. Kromě poezie se v této době psaly i prózy, které se týkaly například politiky, historie, filosofie či společnosti. V 19. a 20. století se nizozemská literatura dále vyvíjela a objevovali se noví autory, kteří přinášeli nové tématiky a pohledy. Mezi přední autory této doby patří Multatuli, Louis Couperus, Harry Mulisch či Gerard Reve. Fenoménem nizozemské literatury je také existencialismus, který se prosazuje ve 20. století. Jeho představitelé, jako například Jeroen Brouwers a Cees Nooteboom, se zabývali hlubinnými otázkami existence a lidského bytí. Nizozemská literatura se také vyznačuje bohatou tradicí dětské literatury a literatury pro mládež. Mezi nejznámější díla tohoto žánru patří "Max a Moric" od Janwillemma van de Weteringa či "Plukovník Širokoboký" od Toona Tellegena. Celkově lze konstatovat, že nizozemská literatura má rozmanitou a bohatou historii a je důležitou součástí světové literatury.

kolonialismu, autor knihy Max Havelaar (1860)

Nizozemská literatura je soubor literárních děl, která byla složena či napsána Nizozemci nebo v nizozemštině. Kromě textů ze samotného Nizozemska proto v nejširším smyslu zahrnuje také literární tvorbu z vlámské části Belgie (vlámská literatura) a z někdejších i současných nizozemských kolonií a zámořských území - především z Nizozemské východní Indie na území dnešní Indonésie, z búrských území v Jižní Africe, z kolonií v Karibiku a ze Surinamu. +more Počátky nizozemské literatury, v té době ještě v podobě ústní slovesnosti, lze hledat v období Franské říše, když se vyvinula staronizozemština. Nejstarším dochovaným textem je Utrechtský křestní slib ze 7. století, z nejranějších dob dále přežila některá klášterní díla duchovní lyriky a liturgické hry. Titul prvního významného básníka připadá Hendrikovi von Veldeke z druhé poloviny 12. století, autorovi milostné lyriky, po kterém následovalo mnoho dalších minnesängerů. Rozvíjela se také dvorská epika (patřící k chansons de geste), zpracovávající látku artušovskou, orientální a antickou; nejslavnějším dílem je ovšem Karel a Elegast o Karlu Velikém. Nejplodnějším autorem nizozemského středověku se stal autor rytířských románů a přírodovědeckých traktátů Jacob van Maerlant. Ve středověku však vznikaly i další typy děl: mystická literatura, k níž spadá Jan van Ruusbroec ze 14. století či tvorba bekyní, dále kroniky a traktáty a divadelní hry. Část dramat stále zpracovávala náboženská témata (například mirákly), vznikaly však již také světské hry o dvorské lásce. Na konci středověku se do literatury začalo zapojovat také měšťanstvo, což umožnilo vzestup morální literatury a „landjuwelen“ (soutěžím ve veršování). Díky rozšíření knihtisku a řečnických komor se záliba v literatuře a její tvorbě rozšířila z měst také na venkov.

Od 16. století bylo nizozemské písemnictví ovlivňováno především nástupem reformace. +more Šíření nových myšlenek umožnila skutečnost, že se země, v čele s Antverpami, proměnila v knihtiskařskou velmoc. Vzdělaný humanismus reprezentoval především Erasmus Rotterdamský (1486-1536), autor Chvály bláznovství (1511). Nejoblíbenějším žánrem 16. století však byla píseň - kolem roku 1568 vznikla píseň Wilhelmus (pozdější Nizozemská hymna), tiskly se však i celé sbírky a náboženské zpěvníky. V 17. století se zpopularizovala emblematika. Knihy tohoto typu sestavoval Otto van Veen (1556-1629), činní však byli také jezuité, mezi nimi Adrian Poirters (1605-1674). Dále byla publikována rovněž mystická literatura a vzhledem k rostoucí koloniální říši vzrostla také popularita cestopisů. Mezi nimi si význam podržel zejména Žurnál aneb Pamětihodný popis východoindických cest (1646) od Willema Bontekoe (1587-1657). V 18. století se jižní, katolické nizozemské provincie (pozdější Belgie) oddělily od severních a nizozemsky psaná literatura v obou oblastech se začala vyvíjet odlišným způsobem. Obě oblasti spojoval kladný vztah k divadlu, slavným dramatikem se stal Pieter Langendijk. Rozvoje se dočkaly časopisy, včetně satirických, pamflety, a rovněž publikace v oborech přírodních věd. Klasicistní normy se dlouho udržovaly v žánru eposu, pod kalvínským vlivem často biblickém; k jeho autorům patří Arnold Hoogvliet (1687-1763) a Lucretia van Merken (1721-1789). Významnými básníky byli Jacobus Bellamy (1757-1796) a Rhijnvis Feith (1753-1824), který do nizozemské literatury zavedl také sentimentální román.

Na počátku 19. století vstoupil do módy historický román, jejž reprezentuje Anna Bosboom-Toussaintová (1812-1886), a literaturu též obohatily osobnosti jako neobyčejně produktivní básník Willem Bilderdijk (1756-1831) či křesťanský intelektuál, agitátor a poeta Isaäc da Costa (1798-1860). +more V roce 1860 vznikl nejslavnější nizozemský román vůbec, Max Havelaar. Pod pseudonymem Multatuli v něm Eduard Douwes Dekker (1820-1887) realisticky vylíčil své trpké zkušenosti s nizozemskou správou kolonií. Konec století ovlivnilo hnutí Osmdesátníků, jež prosazovalo modernismus v poezii. Hnutí začalo roku 1882 Kloosovým (1859-1938) vydáním veršů předčasně zesnulého Jacquese Perka (1859-1881) a svá díla vydávalo v časopise De Nieuwe Gids (Nový průvodce). Největším jménem Osmdesátníků se stal Herman Gorter (1864-1927). V próze se v 80. letech 19. století se rozvíjel naturalismus, nové směry prosazovali Marcellus Emants a Lodewijk van Deyssel a další. Se symbolismem je spojen Karel van de Woestijne (1878-1929), a především Jan Hendrik Leopold (1865-1925). V roce 1916 do nizozemské literatury prostřednictvím Thea van Doesburg (1883-1931) vstoupila avantgarda, směřující až k čisté, radikální abstrakci. Paul van Ostaijen, vlámský básník a aktivista, byl ovlivněn expresionismem, stejně jako Hendrik Marsman (1899-1940), jedna z vůdčích osobností 20. let 20. století. Ve 30. letech sehrál hlavní roli časopis Fórum, jejž vedli protifašističtí esejisté Menno ter Braak (1902-1940) a Edgar du Perron (1899-1940). Vedoucím prozaikem byl Arthur van Schendel (1874-1946).

Druhá světová válka zanechala bolestný odkaz v podobě deníku Anne Frankové; své těžké zkušenosti zpracoval také romanopisec Theun de Vries (1907-2005), populární zejména ve východním bloku. Poválečné období je nicméně spojeno především s hnutím Padesátníků, jež hlásalo návrat k pozemským věcem a zkušenostem. +more V próze exceloval Willem Frederik Hermans (1921-1995), který zkoumal vztah člověka k realitě a jejímu poznání, Gerard Reve (1923-2006), jenž užíval vznešený styl k popisu tabuizovaných témat, autorka historických románů Hella S. Haasseová (1918-2011), vlámský dělnický romanopisec a „něžný anarchista“ Louis Paul Boon (1912-1979) a další. Od 60. let se v souvislosti s nástupem postmodernismu prosazoval experiment, téma feminismu a ženské emancipace a odpor proti náboženské rigiditě. Explicitní erotické scény vnesl do literatury Jan Wolkers (1925-2007), zatímco s proudem vědomí pracoval Hugo Raes (1929-2013). Sybren Polet (1924-2015) zdůrazňoval fiktivitu textu, konstruovanost postav a intertextualitu. Louis Ferron (1942-2005), jeden z nejradikálnějších experimentátorů, zcela odstranil časová omezení a vytvářel historiografické metafikce. V 90. letech 20. století pak debutovala Generace Nic (Generatie Nix), k níž patří například Ronald Giphart (* 1965) nebo Hermine Landvreugdová (* 1967) - k hlavním tématům patří nihilismus, drogy, sexualita a popkultura.