Cesko.wiki Německá meziválečná kinematografie
Author
Albert FloresNěmecká meziválečná kinematografie je časové období německé filmové produkce mezi obdobím po první světové válce a před obdobím nacionálně-socialistického Německa. Toto období se vyznačuje výraznou kreativitou a rozmanitostí filmové tvorby, která ovlivnila celosvětovou kinematografii. Během meziválečného období německá kinematografie dosáhla vysoké úrovně v inovativnosti a experimentování s filmovou formou. Byla zde vytvořena řada klíčových filmových směrů a stylových proudů, které ovlivnily další generace filmařů a filmovou tvorbu po celém světě. V tomto období vznikly slavné německé filmy jako například Metropolis (1927) režiséra Fritze Langa, který se stal ikonou německého expresionismu. Dalším významným filmařem tohoto období byl například režisér Georg Wilhelm Pabst, který se proslavil filmy jako Die Büchse der Pandora (Pandorina skříňka) (1929) a Tagebuch einer Verlorenen (Deník ztracené) (1929). Mimo expresionismu zde byla i další hnutí, jako například Kammerspielfilm, které se zaměřovalo na realistické vykreslení vnitřního života postav. K jeho hlavním představitelům patřil režisér G.W. Pabst. Ve 30. letech se však německá kinematografie potýkala s politickými změnami a přísnou cenzurou ze strany nacistického režimu. Mnoho umělců, kteří patřili k předním postavám této éry, bylo nuceno emigrovat. To významně ovlivnilo další vývoj německého filmu. Německá meziválečná kinematografie zůstává významným obdobím v dějinách filmu a přispěla k jeho celosvětovému jazyku a estetice. Její vliv lze spatřit jak v evropském, tak i v americkém filmu.
Po první světové válce prožívala německá kinematografie krátké období intenzivního rozkvětu. Kvůli znehodnocení marky bylo možné prodávat německé filmy do zahraničí za nízké ceny a na druhé straně byl zisk z cizích filmů na německém trhu tak nízký, že se producenti ani nesnažili je uvádět. Tato situace přilákala k filmu průmyslníky a bankéře, kteří zde viděli výhodnou investici, a právě takto vznikla obří koncernová firma UFA.
Prvních pět let po válce byly nejplodnějším obdobím německé kinematografie. Během nich byla německá společnost sužována sociálními nepokoji, bídou a hladem. +more Filmová tvorba se zaměřovala na historické výpravné filmy, ale do popředí se německá kinematografie dostala zejména díky dvěma směrům, které z tohoto poválečného pětiletí učinily klasickou éru, a to expresionismus (důraz na výrazovost v obsahu i formě, tedy ve filmu zejména originální výtvarné řešení scény, nové využití možností dekorace, kostýmů a osvětlení) a kammerspiel (realismus až naturalismus, střízlivé podání problematiky, název odvozen od komorní divadelní hry psychologického charakteru).
Se stabilizací marky docházelo k utlumování filmové produkce, ale jak uvádí Bernard a Frýdlová (Malý labyrint filmu, Praha: Albatros, 1988), se v roce 1922 v Německu vyrobilo 474 hraných filmů. Po roce 1924 se konsolidovaly hospodářské i politické poměry, což na kinematografii působilo nepříznivě. +more Umělecké ambice brzy vzaly za své, mnoho tvůrců se rozhodlo pro cestu zábavných filmů, řada jich odešla do USA. Ti, kteří zůstali, se věnovali například filmům průřezovým (v centru pozornosti není jedinec, ale dav) či proletářským. Zajímavostí tehdejší německé kinematografie jsou tzv. horské (či také alpské) filmy, popisující romantickou krásu hor, lyžování a alpinismus.
Kinematografie v Německu se dlouho bránila zavedení zvuku (a podle Bernarda a Frýdlové byly ještě v roce 1931 dvě třetiny německých filmů němé) a dříve, než zavedení zvuku stačilo podstatně zvýšit zájem publika, jako se tomu stalo v USA, postihla Německo hospodářská krize, která měla na svědomí nejen pokles návštěvnosti a zvýšení výrobních nákladů, ale na druhé straně přinesla také období hospodářských, sociálních i politických nejistot, v důsledku čehož nastal druhý zlatý věk německé kinematografie v letech 1929-1933, který navázal na tradici expresionismu a kammerspielu, avšak stále byla německá produkce především ve znamení veseloher a hudebních filmů. Od počátku roku 1933, kdy se Hitler ujal moci, byla kinematografie v Německu podřízena ministerstvu propagandy. +more Na počátku období nacismu vznikaly filmy oslavující nacistickou stranu, ale ministerstvo propagandy je záhy zakázalo, neboť bylo zřejmé, že pro cíle nacistů budou lépe sloužit filmy zábavné a historické, které líčí velké postavy německých dějin. Jak se pomalu blížila válka, objevovaly se více a více filmy s válečnou tematikou a také samozřejmě filmy antisemitské a vůbec národně nesnášenlivé; v průběhu války pak filmy, které pomlouvaly a odsuzovaly téměř všechny ostatní národy.