Plebej

Technology

12 hours ago

Author

Plebej je historický termín používaný v antickém Římě k označení občanů nižšího sociálního postavení. Na rozdíl od patricijů, kteří byli členy aristokracie a měli politickou moc a privilegia, plebejové tvořili většinu obyvatelstva a pocházeli z nižších vrstev společnosti. Plebejové neměli stejná práva a postavení jako patricijové. Nemohli být voleni do vysokých úřadů, nebyli uznávání jako rovní občané a neměli právo vlastnit půdu. Jejich hlavním zájmem bylo prosazování rovných práv a vytvoření politického systému, který by zahrnoval i jejich zastoupení. Na začátku římské republiky se plebejové organizovali do tzv. plebejského shromáždění, ve kterém se rozhodovalo o plebejských zákonech a volení plebejských tribunů. Plebejové také využívali svoji ekonomickou sílu a bojkotovali hospodářské aktivity, což vyvíjelo tlak na patricijské vrstvy. Na konci 4. století př. n. l. byla uzavřena dohoda mezi patricijskou a plebejskou elitou, která nadále zaručovala rovná politická práva a zástupce plebejů v politických orgánech. Tím se plebejové postupně integrovali do politického systému Říma a jejich postavení se zlepšilo. Plebejská třída však nadále existovala a byla stále ve společenském postavení nižším než patricijové. Postupem času se však rozdíly mezi plebeji a patriciji stíraly a v pozdějších obdobích Říma se dokonce mnoho patricijů živilo podobným způsobem, jako plebejové. Plebejská třída měla tedy významnou roli v politickém a sociálním vývoji Římské říše, ačkoli její postavení bylo původně omezené. Plebejové bojovali za svá práva a dokázali se postupně integrovat do římské společnosti.

Plebej neboli plebejec (lat. plebeius z plebs, lid, měšťané) byl římský měšťan, který neměl předky mezi starou rodovou šlechtou (patricii čili optimáty). Nepatřil tak do žádného z rodů (gens) a nemohl se oženit s patricijskou dcerou. Jeho předkové mohli být buď propuštění klienti, patřit mezi původní porobené obyvatelstvo nebo se v rané době římské republiky přistěhovali z území okolních kmenů do Říma. Takové osoby byly svobodnými obyvateli města, ale dlouho neměly účast na samosprávě obce, která byla v rukou tradičních rodů. Byly od nich vyžadovány zejména vojenské povinnosti. Záhy ovšem nabyli významného hospodářského postavení (zemědělství, řemeslo, částečně i obchod) a ve střetech s patriciji usilovali o zrovnoprávnění.

Boj plebejů o zrovnoprávnění s patriciji

Mezi plebeji a patriciji trval od 6. do +more_století_př. _n. _l. '>3. stol. př. n. l. vnitřní boj. Plebejové usilovali o stejná práva jako měli patricijové. Spory vyvrcholily patnáct let po založení římské republiky, v roce 494 př. n. l. , kdy plebejové za „první secese“ opustili Řím na protest proti svévoli patricijů (vyhrožovali, že založí nové vlastní město), a vrátili se do města teprve když patricijové souhlasili se vznikem úřadu, jemuž přislíbili „nedotknutelnost“ (sacrosanctitas), tedy právo nikoli na zákonnou, nýbrž náboženskou ochranu před jakýmkoli fyzickým útokem. Tak vznikl tribunát - úřad tribuna lidu (latinsky tribunus plebis), který ochraňoval zájmy plebejů v římském politickém orgánu a jehož úkolem byla ochrana plebejů proti přehmatům patricijských úředníků a před útiskem plebejů obecně.

V roce +more_l. '>449 př. n. l. bylo kodifikováno právo a ve stejném roce byly poprvé sepsány římské zákony, tzv. Zákony dvanácti desek. Od roku 445 př. n. l. bylo na základě Canuleiova zákona plebejům dovoleno manželství s patricijskými dcerami. Roku 444 př. n. l. vznikla funkce vojenských tribunů s konzulskou mocí, do níž mohli být voleni jak plebejové tak i patricijové, což zmírnilo napětí mezi plebeji a patriciji. V roce 367 př. n. l. získali plebejové přístup do římského senátu. Největšího úspěchu dosáhli plebejové za tribunů Lucia Sextia a Gaia Licinia (366 př. n. l. ): od té doby mohli plebejové zastávat i konzulský úřad. V roce 300 př. n. l. si plebejové vynutili přístup do kněžských kolegií.

Plné rovnoprávnosti, totiž podílu na vládě, spravování úřadů v republice ap. , dosáhli roku +more_n. _l. '>287 př. n. l. zákonem Hortensiovým; tím byla nastolena křehká rovnováha mezi oběma skupinami obyvatel. Za konzulů Marka Valeria a Quinta Apuleia (300 př. n. l. ) plebejové dosáhli Ogulniovým zákonem toho, že mohli zastávat kněžské hodnosti. Některé sakrální funkce, např. úřad krále - obětníka (rex sacrorum), však byly nadále vyhrazeny výlučně patricijům, a to do roku 44 př. n. l. .