Polsko-litevský stát

Polsko-litevský stát byl politickým útvarem existujícím mezi lety 1385 a 1795. Tento stát vznikl spojením Polského království a Litevského velkoknížectví po uzavření dohody v Krevě, známé jako Polsko-litevská unie. Polsko-litevský stát se rozkládal na území východní Evropy a zahrnoval dnešní Polsko, Litvu, Bělorusko, Ukrajinu, Lotyšsko, Estonsko a části Ruska. V rámci Polsko-litevského státu zaujímali Litvini významnou roli a litevština získala status úředního jazyka. Polsko-litevský stát byl jedním z největších evropských států té doby a jeho moc se rozšířila až do Pobaltí a Karpatských hor. Polsko-litevský stát měl rovněž demokratickou formu vlády, ačkoli moc byla ve skutečnosti často soustředěna v rukou šlechty. Síla Polsko-litevského státu začala postupně slábnout po roce 1697, kdy došlo k úmrtí Jana III. Sobieského. Rozdělení Polska se naplno uskutečnilo v roce 1795, kdy se Polsko-litevský stát rozpadl pod náporem sousedních mocností Pruska, Rakouska a Ruska. Polsko se po rozpadu Polsko-litevského státu poté ocitlo v období rozděleného Polska až do roku 1918, kdy byla obnovena nezávislost Polska.