PreromantismusMongoDB\Model\BSONDocument Object
(
[storage:ArrayObject:private] => Array
(
[@attributes] => MongoDB\Model\BSONDocument Object
(
[storage:ArrayObject:private] => Array
(
[bytes] => 42474
)
)
[0] => {{Různé významy|redirect=Sentimentalismus|druhý=silných citových hnutích|stránka=sentiment}}
[[Soubor:Fonthill West and South fronts edited.jpg|náhled|upright=1.5|Preromantická scenérie [[Fonthill Abbey]] (z knihy ''Delineations of Fonthill Abbey'' Johna Ruttera z roku 1823).]]
Termínem '''preromantismus''' je označován [[Umění|umělecký]] proud, který vznikl přibližně v polovině [[18. století]] jako reakce na [[klasicismus]] a [[osvícenství]] a který ohlašoval blížící se [[romantismus]]. Protože se orientoval na posílení emocionální působivosti uměleckých děl, bývá často nazýván '''sentimentalismem'''.
== Znaky preromantismu ==
[[Soubor:Faust by Eugène Ferdinand Victor Delacroix.jpg|náhled|[[Faust]]]]
Preromantismus představuje souhrn různých [[Umění|uměleckých]] projevů a [[Estetika|estetických]] tendencí v evropských literaturách na předělu mezi [[Klasicismus (literatura)|klasicismem]] a [[Romantismus (literatura)|romantismem]], který vznikl jako výraz nového životního postoje a uměleckého stylu [[Měšťanstvo|měšťanstva]]. Tato nastupující [[sociální třída]] v něm zdůrazňovala citové hodnoty prostého, nezkaženého člověka (nejen [[Šlechta|šlechtic]], ale i měšťan může prožívat nejušlechtilejší city), čímž vyjadřovala svůj protest proti chladnému rozumářství klasicismu (jako uměleckého směru [[aristokracie]]) a proti [[Stavy|stavovskému]] [[Feudalismus|feudálnímu]] zřízení, které jí neposkytovalo možnost plného uplatnění a všestranného svobodného rozvoje. Navíc začalo měšťanstvo na rozdíl od klasicistních uměleckých zásad chápat umění jako prostředek k proměně světa.
Preromantismus našel své vyjádření hlavně v [[Literatura|literatuře]], ve [[Výtvarné umění|výtvarném umění]] se příliš neprojevil (zde ještě v [[Napoleon Bonaparte|Napoleonově]] době převládá pozdní klasicismus, tzv. [[empír]], jen v [[Architektura|architektuře]] ustupují do pozadí pečlivě střižené francouzské parky a oblíbenými se stávají neupravené [[Anglický park|parky anglické]] připomínající divokou přírodní scenérii a vycházející z tehdy módních myšlenek [[Jean-Jacques Rousseau|Jeana-Jacquesa Rousseaua]] o pobytu ve volné a nespoutané přírodě).
Jako literárněvědní pojem se ale preromantismus objevil až v roce 1924, kdy jej začal prosazovat [[Francie|francouzský]] literární vědec [[Paul Van Tieghem]] (1871–1948), přičemž dodnes nedošlo k jeho všeobecnému přijetí. Paul Van Tieghem označil za preromantiky takové autory, kteří byli dříve považováni za klasicisty nebo osvícence, ale v jejich tvorbě se začal objevovat zvýšený zájem o přírodu a [[emoce|city]]. Protože jde o dodatečně vytvořený pojem, nemohl se žádný z autorů, řazených k preromantikům, k tomuto proudu za svého života hlásit.
[[Soubor:François Pascal Simon Gérard 001.jpg|náhled|vlevo|Ossianovy zpěvy]]
Preromantičtí spisovatelé zdůrazňují oproti [[rokoko]]vé [[zvyk|konvenční]] galantnosti a rozumářské tradici opravdovost citu, hloubku [[Vášeň|vášně]], prožitek srdce a právo každého člověka na plný, neomezovaný citový život. Cit není jimi vnímán jako chaotická síla, nýbrž je pro ně zdrojem morálních hodnot, a proto nemusí být regulován rozumem. Za silný inspirační zdroj je považována lidová poezie, horlivě sbíraná a napodobovaná. Rozvíjí se vztah k přírodě (příroda není komplikovaným strojem řídícím se přesnými zákony, nedá se plně ovládnout, ale naopak je tajemná, nevyzpytatelná, mnohotvárná a vzbuzuje úžas), k fantazii i k dávnověku. Ideální kulisou pro jejich díla je proto přírodní svět neporušený civilizací. Častými motivy jsou pochmurná opuštěná jezera, hřbitovy a hrobky (anglická [[hřbitovní škola]]), noční scenérie a měsíční svit, trosky hradů, symbol mnicha, poustevníka, vězně nebo poutníka. Mnohdy literatura tohoto období utíká od soudobé civilizace do vzdálené minulosti (hlavně do [[Pohanství|pohanského]] a [[Křesťanství|křesťanského]] dávnověku) nebo do exotického prostředí dalekých, především [[orient]]álních krajů. Preromantický básník se často stylizuje do postoje barda, mluvčího národního kolektivu, jindy se opět skrývá do anonymity lidového pěvce, nebo také vystupuje v roli věštce a proroka. Jeho nejtypičtějšími znaky je smysl pro velikost, vznešenost, původnost, starobylost, obdiv pro lid a jeho duchovní kulturu.
[[Soubor:Rk14p.jpg|náhled|vpravo|Rukopis královédvorský]]
Preromantismus soustředil pozornost na autentické projevy národní kultury, a to nejen [[Folklór|lidové slovesnosti]], ale i starých literárních památek. Pokud se v některých národních literaturách takovýchto starobylých rukopisů nedostávalo, vlastenecky smýšlející nadšenci činili pokusy zaplnit tyto mezery literárními podvrhy. V [[Anglie|Anglii]] tak byly „nalezeny“ ''[[Ossianovy zpěvy]]'' (1761–1765), které mladý skotský učitel [[James Macpherson]] vydával za překlady básní skotského barda ze 3. století, v [[Rusko|Rusku]] bylo objeveno ''[[Slovo o pluku Igorově]]'' (''Слово о полку Игореве''), které podle oficiální verze vzniklo ve 12. století, ale které je mnohými rovněž považováno za podvrh. V Čechách došlo roku (1817) k vytvoření [[Rukopis královédvorský|Rukopisu královédvorského]] (údajně ze 13. století) a [[Rukopis zelenohorský|zelenohorského]] (údajně z 9. století), za jejichž autory jsou považováni [[Václav Hanka]] a [[Josef Linda]].
Odklon preromantismu od [[Klasicismus (literatura)|klasicismu]] není však zcela radikální, proto v něm můžeme vystopovat některé klasicistické prvky, zejména zálibu pro [[Starověk|antické]] autory. I zde je však zásadní rozdíl: zatímco klasicisté oceňovali vyrovnanost [[Starověká římská literatura|římské literatury]] ([[Publius Vergilius Maro|Vergilius]]), preromantikům je bližší [[Homér]] a [[Starověké Řecko|starověká řecká kultura]] vůbec, v níž spatřují výraz národního ducha.
Mnohé obrazy a scenérie preromantiků se postupem doby staly až schematickými uměleckými prostředky ([[Gotický román|černý]] nebo [[Román#Kolportážní román|kolportážní román]]), jiné přešly do poezie romantismu, kde se plně rozvinuly.
== Preromantismus v národních literaturách ==
=== Anglická literatura ===
[[Soubor:James Macpherson by George Romney.jpg|náhled|vpravo|100px|James Macpherson]]
[[Soubor:Robert burns.jpg|náhled|vpravo|100px|Robert Burns]]
Anglie je považována za místo zrodu preromantismu, jehož významnými představiteli jsou básníci
* [[Edward Young]] (1681–1765), autor básně ''Nářek aneb Noční rozjímání o životě, smrti a nesmrtelnosti'' (1742–1745, The Complaint, or Night Thoughts on Life, Death, and Immortality), která měla velký ohlas po celé Evropě a stala se základním dílem tzv. hřbitovní školy. Za preromantický manifest je označována jeho prozaická práce ''Úvahy o původní tvorbě'' (1759, Conjectures On Original Composition).
* [[James Thomson]] (1700–1748), mimo jiné autor [[Óda|ódy]] ''[[Rule, Britannia!|Vládni, Británie!]]'' (1740, ''Rule, Britannia!''), která se stala britskou vlasteneckou písní.
* [[Thomas Gray]] (1716–1771), autor slavné ''[[s:Elegie psána na hřbitově vesnickém|Elegie psáné na hřbitově vesnickém]]'' (1751, ''Elegy Written in a Country Churchyard''), jednoho z reprezentativních děl tzv. hřbitovní školy.
* [[William Collins]] (1721–1759), autor ód vyznačujících se bohatstvím obraznosti a citu.
* [[Thomas Percy]] (1729–1811), který vydal roku 1765 první sbírku starých anglických balad ''Památky staré anglické poezie'' (''Reliques of Ancient English Poetry''),
* další básníci tzv. [[hřbitovní škola|hřbitovní školy]], jejímž hlavním tématem jsou pochmurné meditace o smrtelnosti, např. [[Thomas Parnell]] (1679–1718), [[Robert Blair]] (1699–1746), [[Mark Akenside]] (1721–1770), [[Joseph Warton]] (1722–1800) nebo jeho bratr [[Thomas Warton]] (1728–1790).
* [[William Cowper]] (1731–1800), jehož básně mají převážně [[náboženství|náboženský]] obsah vyznačující se bázní před Bohem.
* [[James Macpherson]] (1736–1796), známý především jako „překladatel“ jím „objevené“ staré [[Skotská gaelština|gaelské]] poezie ''[[Ossianovy zpěvy]]'' (1761–1765, ''The Works of Ossian''),
* [[Thomas Chatterton]] (1752–1770, který pod jménem Thomase Rowleyho, fiktivního mnicha z 15. století, zveřejňoval svá falza [[středověk]]é literatury,
* [[William Blake]] (1757–1827), ve své době nedoceněný básník, malíř, mystik a vizionář, který především v dílech ''[[Snoubení nebe a pekla]]'' (1790–1793, The Marriage of Heaven and Hell), ''[[Zpěvy nevinnosti a zkušenosti]]'' (1789–1794, Songs of Innocence and of Experience) a v tzv. ''[[Prorocké knihy (Blake)|Prorockých knihách]]'' (Prophetic Books), na kterých pracoval v letech 1789–1820 a jejichž tématem je narušení života člověka přísným právním rámcem a konvenčními společenskými systémy, prezentoval svou vizi člověka a vesmíru na základě vlastního složitého [[Mytologie|mytologického]] systému
* [[Robert Burns]] (1759–1796) považovaný za [[Skotsko|skotského]] národního básníka.
''Angličtí preromantičtí básníci''
Image:James Thomson (Scottish poet).jpg|James Thomson
Image:WilliamCollinsPoet.jpg|William Collins
Image:Thomas Percy.jpg|Thomas Percy
Image:William Cowper by Lemuel Francis Abbott.jpg|William Cowper
Image:Thomas Chatterton.jpg|Thomas Chatterton
Image:William Blake by Thomas Phillips.jpg|William Blake
Z anglických preromantických prozaiků a dramatiků jsou nejznámější:
[[Soubor:Laurence Sterne by Sir Joshua Reynolds.jpg|náhled|100px|Laurence Sterne]]
* [[Samuel Richardson]] (1689–1761), zakladatel sentimentálního [[román]]u v dopisech, např. ''[[Pamela aneb Odměněná ctnost]]'' (1740, ''Pamela: Or, Virtue Rewarded'') nebo ''[[Clarissa aneb Příběh mladé dámy]]'' (1748, ''Clarissa: Or the History of a Young Lady''),
* [[Laurence Sterne]] (1713–1768), autor románu ''[[Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho]]'' (1759–1767, ''The Life and Opinions of Tristram Shandy, Gentleman'') a tvůrce sentimentálního [[cestopis]]u ''[[Sentimentální cesta po Francii a Itálii]]'' (1768, ''A Sentimental Journey Through France and Italy''),
* [[Oliver Goldsmith]] (1730–1774), autor románu ''[[Farář wakefieldský]]'' (1766, ''The Vicar of Wakefield''),
* [[Richard Brinsley Sheridan]] (1751–1816), jehož divadelní hry, například ''Soupeři'' (1775, The Rivals), ''[[Škola pomluv]]'' (1777, The School for Scandal) nebo ''[[Výlet do Scarborough]]'' (1777, A Trip to Scarborough) pokračují v tradici tzv. [[komedie mravů]], rozšířené o sentimentální senzibilitu. Hlavním cílem jeho satirického výsměchu je tehdejší vyšší společnost a její přízemní zájmy, pomluvy a pokrytecká morálka.
* představitelé tzv. [[Gotický román|gotického románu]] [[Horace Walpole]] (1717–1797), [[Clara Reevová]] (1729–1807), [[William Thomas Beckford]] (1760–1844), [[Ann Radcliffová]] (1764–1823), [[Matthew Gregory Lewis]] (1775–1818) a [[Charles Robert Maturin]] (1782–1824), kteří se inspirovali ve středověkých [[Legenda|legendách]] a [[pověst]]ech se snahou vyvolat ve čtenáři líčením [[horor|strašidelného]] příběhu strach.
* [[William Godwin]] (1756–1836), [[novinář]], [[spisovatel]], [[Nakladatelství|nakladatel]], [[Politická filozofie|politický filosof]], autor gotických románů a zakladatel [[Anarchismus|filosofického anarchismu]].
K preromantikům dále patří také tzv. [[jezerní básníci]], z nichž ovšem dva nejproslulejší, [[Samuel Taylor Coleridge]] (1772–1834) a [[William Wordsworth]] (1770–1850), jsou již považovaní za členy první generace anglických romantiků.
=== Francouzská literatura ===
[[Soubor:Jean-Jacques Rousseau (painted portrait).jpg|náhled|vpravo|100px|Jean-Jacques Rousseau]]
[[Soubor:Antoine François Prévost.jpg|náhled|vpravo|100px|Antoine François Prévost]]
Nejvýznamnějším představitelem [[Francouzská literatura|francouzského preromantismu]] je [[Jean-Jacques Rousseau]] (1712–1778), který vycházel z toho, že lidská povaha je dobrá, není-li nakažena civilizací, a žádal proto návrat k přírodě. Své myšlenky zachytil např. v milostném románu v dopisech ''[[Julie aneb Nová Heloisa]]'' (1761, ''Julie, ou la nouvelle Héloïse''), v pedagogickém románu o přirozeném rozvoji člověka ''[[Emil aneb O výchově]]'' (1762, ''Émile ou de l'éducation''), ve [[Filozofie|filozofickém]] pojednání ''O společenské smlouvě'' (1762, ''Du contrat social ou principes du droit politique'') nebo ve svém posmrtně vydaném [[Autobiografie|autobiografickém]] ''Vyznání'' (1781–1788, ''Confessions'').
K významným představitelům patří [[Antoine François Prévost]] (1697–1763), autor románu ''[[Manon Lescaut (novela)|Manon Lescaut]]'' (1731, ''Histoire du chevalier des Grieux et de Manon Lescaut''), v němž odhaluje peníze jako osudovou protisílu lásky, [[Jacques-Henri Bernardin de Saint-Pierre]] (1737–1814) známý především svým sentimentálním románem ''[[Paul a Virginie]]'' (1787, ''Paul et Virginie''), [[Germaine de Staël|Madame de Staël]] (1766–1817), nadšená propagátorka rané německé romantiky, a básník [[André Chénier]] (1762–1794).
Další prozaici zobrazovali ve svých dílech rozporuplné hrdiny, kterými silně ovlivnili nastupující romantickou generaci. Patří k nim především:
* [[François René de Chateaubriand]] (1768–1848), často řazený již k romantikům), který se obracel do minulosti, k náboženským mýtům i do exotické přírody. Ve své novele ''[[Atala (novela)|Atala aneb Láska dvou divochů na poušti]]'' (''Atala, ou les Amours de deux sauvages dans le désert'') z roku 1801 vylíčil tragický příběh lásky Indiána a křesťanské dívky, a v novele ''[[René (novela)|René]]'' (1802) popsal osud rozervané duše, která bezútěšné bloudí životem, pohrdá banalitou světa a nemůže najít místo, kde by mohla žít.
* [[Étienne Pivert de Senancour]] (1770–1846), autor [[Román v dopisech|epistolárního románu]] ''Obermann'' (1804), obžaloby lidského osudu plné hořkosti a pesimismu, ve které je lidská malost srovnávána s věčnou krásou a silou přírody, která popisována jako velkolepý řád harmonie v kontrastu s rozporuplnou lidskou existencí.
* [[Benjamin Constant]] (1767–1830), který ve svém psychologickém autobiografickém románu ''[[Adolf (román)|Adolf]]'' (1816) zobrazil neúprosný rozklad citového vztahu mladého životního ztroskotance ke starší ženě.
''Francouzští preromantičtí spisovatelé''
Image:Jacques henri bernardin.jpg|Jacques-Henri Bernardin de Saint-Pierre
Image:Daughters of Genius - Madame de Stael.png|Madame de Staël
Image:Beaux-Arts de Carcassonne - Portrait d'André Chénier - Suvée - Joconde04400001220.jpg|André Chénier
Image:François-René de Chateaubriand by Anne-Louis Girodet de Roucy Trioson.jpg|François René de Chateaubriand
Image:Senancour.jpg|Étienne Pivert de Senancour
Image:BenjaminConstant.jpg|Benjamin Constant
=== Německá literatura ===
[[Soubor:Gotthold Ephraim Lessing Kunstsammlung Uni Leipzig.jpg|náhled|vpravo|100px|Gotthold Ephraim Lessing]]
Jako první v [[Německo|Německu]] vystoupil s kritikou klasicismu básník, svobodný novinář a myslitel [[Gotthold Ephraim Lessing]] (1729–1781). Jako kritik a dramaturg prvního německého národního divadla v [[Hamburk]]u bojoval proti napodobování francouzského klasicismu, který již podle něho nevyhovoval potřebám emancipačního boje měšťanské třídy.
[[Soubor:Johann Gottfried Herder.jpg|náhled|vlevo|100px|Johann Gottfried Herder]]
Na Lessinga navázal průkopník nové preromantické estetiky filozof [[Johann Gottfried Herder]] (1744–1803), zamýšlející se nad otázkami národní individuality, národní kultury a vztahu k lidstvu.
Úsilí o vyjádření nových životních pocitů a o zachycení problémů nově se formujícího měšťanského světa nalezlo pak nejvýznamnější umělecký výraz v hnutí [[Sturm und Drang]] (Bouře a vzdor). Šlo o skupinu mladých umělců vedených [[Johann Wolfgang von Goethe|Johannem Wolfgangem Goethem]] (1749–1832), kteří pojali uměleckou tvorbu jako výraz umělcovy osobnosti, jeho citů a temperamentu a neuznávali žádná závazná pravidla, jimiž by se měl tento výraz řídit. Jako [[Johann Gottfried Herder|Herder]] byli i oni přitahováni příkladem anglické literatury, v níž jim [[William Shakespeare]] představoval ideál živelné tvůrčí svobody. Hlavní formou tvorby básníků tohoto období bylo proto [[drama]] jako útvar umožňující stavět ostře charakterizované a individualizované postavy do vyhraněných a zpravidla tragických konfliktů. Jde o raná dramata [[Johann Wolfgang von Goethe|Goethova]] (zejména o tragédie ''[[Götz von Berlichingen (Goethe)|Götz von Berlichingen]]'' z roku 1773 a [[Torquato Tasso (Goethe)|Torquato Tasso]] z let 1780 až 1790) a [[Friedrich Schiller|Schillerova]] a dále např. o hry [[Jakob Michael Reinhold Lenz|Jakoba M. Lenze]] (1751–1792) a [[Friedrich Maximilian Klinger|Friedricha M. Klingera]] (1752–1831), podle jehož hry ''Sturm und Drang'' (1776, ''Bouře a vzdor''), dostalo celé hnutí svůj název.
[[Soubor:JMRLenz.jpg|náhled|vpravo|100px|Jakob Michael Reinhold Lenz]]
V poezii se básníci hnutí [[Sturm und Drang]] přikláněli k volné tradici lidové tvorby, zejména písňové a baladické – např. [[Balada|balady]] [[Johann Wolfgang von Goethe|Goethovy]] a [[Friedrich Schiller|Schillerovy]] nebo ''[[Lenora (balada)|Lenora]]'' (1773, ''Lenore'') [[Gottfried August Bürger|Gottfrieda Augusta Bürgera]] (1747–1794). Nejmenšího významu dosáhlo hnutí [[Sturm und Drang]] na poli [[próza|prózy]], z níž vynikl pouze [[Johann Wolfgang von Goethe|Goethův]] sentimentální román ''[[Utrpení mladého Werthera]]'' (1774, ''Die Leiden des jungen Werthers'') a [[Gottfried August Bürger|Bürgerův]] fantastický cestopis s pohádkovými motivy ''[[Baron Prášil (kniha)|Baron Prášil]]'' (1786, ''Wunderbare Reisen zu Wasser und zu Lande: Feldzüge und lustige Abenteuer des Freiherrn von Münchhausen''). Mimo hnutí stál tzv. básník hrůzy [[Christian Heinrich Spiess]] (1755–1799) původem německý ale v Čechách naturalizovaný pokračovatel anglického [[Gotický román|gotického románu]] .
Hnutí [[Sturm und Drang]] končí nástupem tzv. [[Výmarská klasika|německé klasiky]], která představuje vyvrcholení [[Německá literatura|německého preromantismu]]. Jde o zralá díla [[Johann Wolfgang von Goethe|Johanna Wofganga Goetha]], tj. především dvoudílný výchovný román ''[[Viléma Meistera léta učednická]]'' (1796, ''Wilhelm Meisters Lehrjahre'') a ''[[Viléma Meistera léta tovaryšská]]'' (1821, ''Wilhelm Meisters Wanderjahre''), psychologický román ''[[Spříznění volbou]]'' (1809, ''Die Wahlverwandtschaften'') a zejména dvoudílná filozofická báseň v dramatické formě ''[[Faust]]'' (první díl 1806, druhý díl 1832), a básníka a dramatika [[Friedrich Schiller|Friedricha Schillera]] (1759–1805), mimo jiné autora básně ''[[Óda na radost]]'' (1785, ''An die Freude'') a dramat ''[[Loupežníci]]'' (1781, ''Die Räuber''), ''[[Úklady a láska]]'' (1784, ''Kabale und Liebe''), ''[[Don Carlos (Schiller)|Don Carlos]]'' (1787), ''[[Valdštejn (drama)|Valdštejn]]'' (1799, ''Wallenstein'', [[trilogie]]), ''[[Messinská nevěsta]]'' (1803, ''Die Braut von Messina''), ''[[Vilém Tell (drama)|Vilém Tell]]'' (1804, ''Wilhelm Tell'') a dalších. Kromě Goetha a Schillera se mezi autory německé klasiky řadí také [[Christoph Martin Wieland]] (1733–1813), autor rozsáhlého veršovaného eposu ''Oberon'' (1780), satirického díla ''Příběh Abdéřanů'' (1781, ''Geschichte der Abderitwen'') a vývojového románu ''Osudy Agathonovy'' (1794, ''Geschicte des Agathon'').
''Němečtí preromantičtí spisovatelé''
Image:Friedrich Maximilian von Klinger.jpg|Friedrich Maxmilian Klinger
Image:Gottfried August Bürger.jpeg|Gottfried August Bürger
Image:Friedrich von Schiller Coloured Drawing.png|Friedrich Schiller
Image:Goethe (Stieler 1828).jpg|Johann Wolfgang Goethe
Image:Christoph Martin Wieland by Ferdinand Jagemann 1805 Cut.jpg|Christoph Martin Wieland
=== Ruská literatura ===
[[Soubor:Derzhavin by Borovikovsky (1811, Pushkin museum).jpg|náhled|100px|Gavrila Romanovič Děržavin]]
[[Soubor:Denis Fonvizin.jpg|náhled|100px|Denis Ivanovič Fonvizin]]
V [[Ruská literatura|ruské literatuře]] je možno za autory, kteří připravili přechod od [[Klasicismus (literatura)|klasicismu]] k [[Romantismus|romantismu]] považovat básníka [[Gavrila Romanovič Děržavin|Gavrilu Romanoviče Děržavina]] (1743–1816), který obohatil básnický jazyk o prvky lidové řeči, dramatika [[Denis Ivanovič Fonvizin|Denise Ivanoviče Fonvizina]] (1744–1792), který ve svých sociálně [[satira|satirických]] [[komedie|komediích]] ''Brigadýr'' (1769, ''Бригадир'') a ''Výrostek'' (1782 ''Недоросль'') odsoudil [[nevolnictví]] a primitivnost venkovské šlechty, prozaika a sociálního kritika [[Alexandr Nikolajevič Radiščev|Alexandra Nikolajeviče Radiščeva]] (1749–1802), autora knihy ''[[Cesta z Petrohradu do Moskvy]]'' (1790, ''Путешествие из Петербурга в Москву'') s drastickými obrazy ponižování nevolníků, autora [[bajka|bajek]] [[Ivan Andrejevič Krylov|Ivana Andrajeviče Krylova]] (1769–1844), básníka a politika [[Ivan Ivanovič Dmitrijev|Ivana Ivanoviče Dmitrijeva]] (1760–1837), spisovatele, novináře a vydavatele [[Nikolaj Ivanovič Novikov|Nikolaje Ivanoviče Novikova]] (1744–1818), dramatika [[Vladislav Alexandrovič Ozerov|Vladislava Alexandroviče Ozerova]] (1769–1816) a konečně spisovatele a historika [[Nikolaj Michajlovič Karamzin|Nikolaje Michajloviče Karamzina]] (1766–1826), tvůrce sentimentálních [[povídka|povídek]], [[cestopis]]u ''Listy ruského cestovatele'' (1791, Письма русского путешественника), napsaného ve [[Laurence Sterne|Sternově]] duchu, a rozsáhlých ''Dějin Říše ruské'' (1816–1829, ''История государства Российского''), ve kterých zpracoval ruské dějiny do počátku 17. století.
=== Polská literatura ===
[[Soubor:Franciszek Karpiński grafika.jpg|100px|vpravo|náhled|Franciszek Karpiński]]
Vznik preromantismu v [[Polsko|Polsku]] je spojen se jménem představitele polského [[osvícenství]], [[Lingvistika|jazykovědce]] a [[mecenáš]]e [[umění]], knížete [[Adam Kazimierz Czartoryski|Adama Kazimierze Czartoryskáho]] (1733–1823), z jehož sídla v [[Puławy|Puławách]] se stalo významné kulturní centrum. Přímo zde v určité etapě svého života působili básník [[Franciszek Karpiński]] (1741–1825), první a hlavní představitel [[Polská literatura|polského preromantismu]], který do polské poezie vnesl svět prostého člověka s touhou po svobodě, [[Jean-Jacques Rousseau|rousseaovskou]] nechuť k městu, oslavu venkovského způsobu života a inspiraci [[folklór|lidovou písní]], básník, dramatik a překladatel [[Franciszek Dionizy Kniaźnin]] (1750–1807) a básník, dramatik a romanopisec [[Julian Ursyn Niemcewicz]] (1757–1841).
Pulavskéu dvoru byii velmi blízcí osobním stykem [[Katolická církev|katolický]] [[kněz]] a básník [[Franciszek Zabłocki]] (1752–1821) a [[primas Polského království]] a básník [[Jan Paweł Woronicz]] (1757–1829).
Z dalších autorů lze jmenovat jednoho z nejoriginálnějších spisovatelů své doby, polského vědce, literáta, cestovatele a politika [[Jan Potocki|Jana Potockého]] (1761–1815), známého dnes především jako autora původně [[Francie|francouzsky]] napsaného [[román]]u ''[[Rukopis nalezený v Zaragoze]]'' (''Le Manuscrit trouvé à Saragosse'', polsky ''Rękopis znaleziony w Saragossie''), který poprvé vyšel v celku až v roce 1847 v polském překladu v [[Lipsko|Lipsku]] a ve kterém Potocki jako první zpracoval [[upír (nemrtvý)|upírské]] téma v beletrii. Jde o velmi zvláštní dílo vystavěné podle vzoru ''[[Tisíc a jedna noc|Pohádek tisíce a jedné noci]]'', kdy základní rámcový příběh je prokládán jinými, v nichž jsou vloženy ještě další a v nich zase jiné. V těchto epizodách se pak střídají různé druhy výpravné prózy s rytířskými, dobrodružnými, fantastickými i komickými náměty.
''Polští preromantičtí spisovatelé''
Image:Franciszek Dionizy Kniaźnin grafika.jpg|Franciszek Dionizy Kniaźnin
Image:Franciszek Zabłocki (43646) (cropped).jpg|Franciszek Zabłocki
Image:Album pisarzy polskich page095 - Jan Paweł Woronicz.png|Jan Paweł Woronicz
Image:Juljan Ursyn Niamcevič. Юльян Урсын Нямцэвіч (J. Lampi, 1796).jpg|Julian Ursyn Niemcewicz
Image:Jan Potocki (1761-1815).jpg|Jan Potocki
=== Maďarská literatura ===
[[Soubor:Donát Kazinczy 1812 A.jpg|náhled|106px|Ferenc Kazinczy]]
Největší vliv na maďarskou literaturu konce 18. a začátku 19. století měl organizátor [[Maďarská literatura|maďarského literárního]] života a jeho ústřední postava, spisovatel, překladatel a představitel hnutí za obnovu maďarštiny [[Ferenc Kazinczy]] (1759–1831). Byl sice stoupenec [[Klasicismus|klasicismu]] a [[Racionalismus|racionalismu]], ale svou překladatelskou činností přinášel do Uher díla preromantických autorů. Přeložil mimo jiné [[Gotthold Ephraim Lessing|Lessinga]], [[Johann Gottfried Herder|Herdera]], [[Christoph Martin Wieland|Wielanda]], [[Johann Wolfgang von Goethe|Goethea]], [[Jean-Jacques Rousseau|Rousseaua]] nebo [[Laurence Sterne|Sterna]].
Z tohoto podhoubí vyrostli průkopníci maďarského preromantismu, básníci [[Pál Ányos]] (1756–1784), [[László Szentjóbi Szabó]] (1767–1795) a [[Gábor Dayka]] (1769–1796). Za nejvýznamnějšího představitele maďarské sentimentální prózy je pak považován [[József Kármán]] (1769–1795), autor románu v dopisech ''Fannin odkaz'' (1794–1795, Fanni hagyományai).
''Maďarští preromantičtí spisovatelé''
Image:Szentjóbi Szabó László.jpg|László Szentjóbi Szabó
Image:Dayka Gábor.jpg|Gábor Dayka
Image:Kármán József.jpg|József Kármán
=== Španělská literatura ===
[[Soubor:Juan Meléndez Valdés por Francisco de Goya.jpg|náhled|111px|Juan Meléndez Valdés]]
Počátky preromantismu ve [[Španělská literatura|španělské literatuře]] je možno najít již v tzv. salamanské škole, skupiny básníků soustředěných kolem [[Univerzita v Salamance|Univerzity v Salamance]], jejímž vrcholným představitelem byl [[Juan Meléndez Valdés]] (1754–1817). Jejich počínající preromantické cítění však neznamená roztržku s klasicismem. Jejich díla jsou formou klasicistní, objevují se však v nich individualistické postoje, zdůrazňování citu a přírody jako místa, kde se může člověk osvobodit od městských konvencí a předsudků.
Na salamanskou školu měli velký vliv básníci a dramatici [[Gaspar Melchor de Jovellanos]] (1744–1811), jehož meditativní básně jsou poznamenány mírným sentimentalismem a melancholii, a [[José Cadalso]] (1741–1852), autor sbírky ''Truchlivé noci'' (Noches lúgubres) napsané po smrti jeho mladé milenky roku 1771, které se vyznačují tak hlubokou melancholií a rozbouřenou vášnivostí, že je lze považovat již za romantické dílo.
Na Valdése, Cadalse a Jovellanose pak navázala nová generace básníků, kterým přestaly vyhovovat přísné klasicistní formy:
* [[Nicasio Álvarez de Cienfuegos]] (1764–1809), autor poezie, ve které se objevují projevy subjektivního utrpení a chmurného a rozjitřeného sentimentalismu.
* [[Manuel José Quintana]] (1772–1857), jehož vlastenecká poezie se zabývá svobodou a ideou pokroku,
* [[Juan Nicasio Gallego]] (1777–1853), jehož elegie vynikají básnickou hloubkou a vřelostí citu.
''Španělští preromantičtí spisovate''
Image:Francisco de Goya y Lucientes - Gaspar Melchor de Jovellanos.jpg|Gaspar Melchor de Jovellanos
Image:Josecadalso.jpg|José Cadalso
Image:Manuel José Quintana.jpg|Manuel José Quintana
Image:Gallego Luis de Madrazo.jpg|Juan Nicasio Gallego
=== Česká literatura ===
[[Soubor:Jan Vilímek - Josef Dobrovský.jpg|náhled|106px|Josef Dobrovský]]
[[Soubor:Josef Jungmann CT.jpg|náhled|106px|Josef Jungmann]]
[[Soubor:Václav Thám.jpg|náhled|106px|Václav Thám]]
V českém prostředí odpovídá preromantismus první fázi [[České národní obrození|českého národního obrození]], která spočívala zejména v národním sebeuvědomění a ve snaze navázat na kulturní hodnoty, které tu již v minulosti byly vytvořeny. Vůdčí osobností široce založeného buditelského hnutí se stal [[Josef Jungmann]] (1773–1847), autor monumentálního pětidílného ''Slovníku česko–německého'' (1834–1839), který navázal na představitele osvícenské vědy [[Josef Dobrovský|Josefa Dobrovského]] (1753–1829), jenž svým dílem vytvořil předpoklady pro [[Historický vývoj češtiny|rozvoj novodobé češtiny]].
Z autorů tohoto období je možno jmenovat dramatika [[Václav Thám|Václava Tháma]] (1765 – okolo 1816), básníky [[Šebestián Hněvkovský|Šebestiána Hněvkovského]] (1770–1847) a především představitele myšlenky [[Panslavismus|slovanské vzájemnosti]] [[Ján Kollár|Jána Kollára]] (1793–1852), kterému se v jeho díle ''[[Slávy dcera]]'' (1824) podařilo dokonale skloubit osobní prožitky s nadosobními ideály. Do tohoto proudu se zařadil i [[František Ladislav Čelakovský]] (1799–1852), jenž byl předním reprezentantem literatury, která sbližovala poezii s lidovou slovesností, např. ''Slovanské národní písně'' (1822–1827), ''[[Ohlas písní ruských]]'' (1829), ''[[Ohlas písní českých]]'' (1839) nebo ''Mudrosloví národu slovanského v příslovích'' (1852). Mezi významné představitele českého preromantismu patří i [[Josef Linda]] (1789–1834) a [[Václav Hanka]] (1791–1861), kteří jsou považování za padělatele [[Spor o Rukopisy|Rukopisů]].
Zvláštní místo v literatuře českého národního obrození zaujímají tzv. [[knížky lidového čtení]] (což je pojmenování pro zábavnou četbu, hlavně pro různé [[dobrodružná literatura|dobrodružné]], [[Horor|hrůzostrašné]] sentimentální příběhy, v nichž děj probíhá bez úvah a bez motivace a končí šťastným rozuzlením na způsob [[Pohádka|pohádky]]), které vydával pro nejširší lidové vrstvy od roku 1790 ve svém nakladatelství [[Česká expedice]] [[Václav Matěj Kramerius]] (1753–1808).
''Čeští preromantičtí spisovatelé''
Soubor:Sebestian Hnevkovsky Scheiwl.png|Šebestián Hněvkovský
Soubor:Kollar jan.jpg|Ján Kollár
Soubor:Jan Vilímek - František Ladislav Čelakovský.jpg|František Ladislav Čelakovský
Soubor:Vaclav Hanka.jpg|Václav Hanka
=== Slovenská literatura ===
[[Soubor:Bajza József Barabás.jpg|náhled|106px|Jozef Ignác Bajza]]
[[Soubor:Bernolak Anton.jpg|náhled|106px|Anton Bernolák]]
V [[Slovensko|slovenském]] prostředí se preromantismus projevuje pouze jako tendence v rámci [[Klasicismus (literatura)|klasicismu]] a souvisí rovněž se snahou o [[Dějiny slovenštiny|kodifikaci slovenštiny]] jako spisovného jazyka v rámci rané fáze [[Slovenské národní obrození|slovenského národního obrození]]. Velkou úlohu v tomto procesu sehrály rovněž překlady německé a francouzské literatury.
Již v letech 1784–1785 vydal katolický kněz [[Jozef Ignác Bajza]] (1755–1836) první román ve slovenštině ''René mládenca príhody a skúsenosti''. Jde o sentimentální dobrodružný příběh napsaný v jazyce, který si jeho autor sám vytvořil na základě západoslovenského nářečí a se kterým se dostal do sporu s představiteli pozdějších snah o vytvoření spisovné slovenštiny, především s okruhem vytvořeným kolem katolického kněze [[Anton Bernolák|Antona Bernoláka]] (1762–1813), tvůrce tzv. [[Bernolákovština|bernolákovštiny]] založené rovněž na západoslovenském nářečí. Z děl, napsaných v bernolákovské slovenštině. ve kterých se projevují preromantické tendence, lze jmenovat především ''Selanky'' [[Ján Hollý|Jána Hollého]] (1785–1849)
Další skupina autorů prosazovala jako spisovný slovenský jazyk [[Bible kralická|biblickou]] češtinu. Kromě představitele myšlenky slovanské vzájemnosti [[Ján Kollár|Jána Kollára]], zmíněného v kontextu českého preromantismu, k nim patřil především
* propagátor preromantické představy ideálního života a první moderní slovenský básník [[Bohuslav Tablic]] (1769–1832), jinak svým dílem pevně zakotvený v klasicismu, který doplňoval [[rokoko]]vými prvky.
* jazykovědec, [[Literární historie|literární historik]] a [[Etnografie|etnograf]] [[Pavel Josef Šafařík]] (1795–1861), mimo jiné autor [[Panslavismus|panslovanských]] děl ''Geschichte der slawischen Sprache und Literatur nach allen Mundarten'' (1826, Dějiny slovanské řeči a literatury podle všech nářečí), ''Slovanské starožitnosti'' (1837–1865) a ''Slovanský národopis'' (1842) a společně Jánem Kollárem vydavatel dvoudílné sbírky [[Lidová píseň|lidových písní]] ''Písně světské lidu slovenského v Uhřích'' (1823–1827).
''Slovenští preromantičtí spisovatelé''
Image:Jan Holly Vilimek.jpg|Ján Hollý
Image:Xbohuslav tablic.jpg|Bohuslav Tablic
Image:Jan Vilímek - Pavel Josef Šafařík.jpg|Pavel Josef Šafařík
Na tyto snahy o vytvoření spisovné slovenštiny pak úspěšně navázala skupina [[romantismus (literatura)|romantických]] autorů s dominantní postavou [[Ľudovít Štúr|Ľudovíta Štúra]] (1815–1856).
=== Ostatní evropské literatury ===
==== Dánská literatura ====
* [[Johannes Ewald]] (1743–1781, autor vášnivé osobní lyriky a dramat s náměty ze severské [[mytologie]].
* [[Charlotta Dorothea Biehlová]] (1731–1788), autorka divadelních her
* [[Peter Andreas Heiberg]] (1758–1841), básník a dramatik
* [[Jens Immanuel Baggesen]] (1764–1826), básník
''Dánští preromantičtí spisovatelé''
Image:Johannes Ewald.jpg|Johannes Ewald
Image:DorotheaBiehl.jpg|Charlotta Dorothea Biehlová
Image:Peter Andreas Heiberg.jpg|Peter Andreas Heiberg
Image:Jens Baggesen pastel.jpg|Jens Immanuel Baggesen
==== Estonská literatura ====
[[Soubor:Peter August Friedrich von Manteuffel.png|náhled|116px|Friedrich von Manteuffel]]
* [[Peter August Friedrich von Manteuffel]] (1768–1842), básník a prozaik německého původu, který se významně zasloužil o rozvoj [[Estonština|estonštiny]].
==== Italská literatura ====
* [[Alessandro Verri]] (1741–1816), který ve svých románech evokujících starověké Řecko a Řím spojil klasicistický rámec s preromantickou citovostí.
* [[Vittorio Alfieri]] (1749–1803), dramatik stojící mezi osvícenským liberalismem a romantismem, v jehož strukturou klasicistních hrách hrách jsou zobrazeny iracionální osobní konflikty autority a svobody.
* [[Ippolito Pindemonte]] (1753–1828), basník a dramatik, jehož díla jsou sice klasicistní, ale plná preromantické senzibility.
* K italským preromantikům je také často řazen iniciátor [[Italská literatura|italského romantismu]] prozaik, básník, kritik a publicista [[Ugo Foscolo]] (1778–1827), z jehož díla je nejznámější román ''[[Poslední dopisy Jakuba Ortise]]'' (1798-1802, Ultime lettere di Jacopo Ortis), který je současně vlasteneckou elegií i psychologickou analýzou lásky.
==== Švédská literatura ====
[[Soubor:Frans Mikael Franzen by Westin.jpeg|náhled|106px|Frans Michael Franzén]]
* [[Frans Michael Franzén]] (1772–1847), švédsko-finský duchovní a básník, jehož dílo předznamenává nástup [[Švédská literatura|romantismu ve Švédsku]].
==== Portugalská literatura ====
* [[Leonor de Almeida Portugal, markýza de Alorna]] (1750–1839), nazývaná portugalská [[Germaine de Staël|Madame de Staël]], jejíž verše jsou poznamenány preromantickou senzibilitou.
* [[Manuel Maria Barbosa du Bocage]] (1765–1805), nejvýznamnější [[Portugalská literatura|portugalský básník]] 18. století.
''Portugalští preromantičtí spisovatelé''
Image:Marquesa de Alorna par pitschmann 1780 lis.jpg|markýza de Alorna
Image:Retrato de Bocage (1905) - Francisco Augusto Flamengo (Museu de Setúbal).png|Barbosa du Bocage
Image:
== Literatura ==
* Bohuš Balajka: ''Přehledné dějiny literatury I. '', Fortuna, Praha 1995.
* Jan Otokar Fischer: ''Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století I. '', Academia, Praha 1966.
* Johann Gottfried Herder: ''Uměním k lidskosti: úvahy o jazyce a literatuře'', OIKOYMENH, Praha, 2006.
* Jaroslav Hornát: ''Romány, ve kterých straší'' a ''Průkopníci gotického románu'', předmluva a doslov k prvnímu svazku edice ''Anglický gotický román'', Odeon, Praha 1970.
* Josef Hrabák: ''Čtení o románu'', SPN, Praha 1981.
* Josef Hrabák, Dušan Jeřábek a Zdeňka Tichá: ''Průvodce po dějinách české literatury'', Panorama, Praha 1978.
* Juan Chabás: ''Dějiny špamělské literatury'', SNKLHU, Praha 1960.
* Kare Krejčí: ''Dějiny polské literatury'', Československý spisovatel, Praha 1953.
* Gotthold Ephraim Lessing: ''Hamburská dramaturgie'', Odeon, Praha 1980.
* Josef Petráň a kol.: ''Počátky českého národního obrození: společnost a kultura v 70. až 90. letech 18. století'', Academia, Praha 1990.
* Gennadij Nikolajevič Pospelov: ''Problémy historického vývoje literatury'', Československý spisovatel, Praha 1976.
* Albert Pražák: ''Dějiny slovenské literatury'', Melantrich, Praha 1950.
* Bohumil Rak: ''Preromantismus: o počátcích francouzského romantismu'', Společnost pro individualisaci výchovy, Praha 1946
* Jean-Jacques Rousseau: ''Rozpravy'', Svoboda, Praha 1978.
* Friedrich Schiller: ''Výbor z filozofických spisů'', Svoboda-Libertas, Praha 1993.
* ''Slovník balkánských spisovatelů'', Libri, Praha 2001.
* ''Slovník francouzsky píšících spisovatelů'', Libri, Praha 2002.
* ''Slovník italských spisovatelů'', Libri, Praha 2004.
* ''Slovník pobaltských spisovatelů'', Libri, Praha 2003.
* ''Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů, Libri, Praha 2001.
* ''Slovník severských spisovatelů'', Libri, Praga 1998.
* ''Slovník spisovatelů – anglická literatura'', Libri, Praha 2003.
* ''Slovník spisovatelů – Maďarsko'' Odeon, Praha 1971.
* ''Slovník spisovatelů – Polsko'', Odeon, Praha 1974.
* ''Slovník spisovatelů – Sovětský svaz I.–II., Odeon, Praha 1978.''
* ''Slovník spisovatelů – Španělsko a Portugalsko'', Odeon, Praha 1968.
* ''Slovník spisovatelů německého jazyka a spisovatelů lužickosrbských, Odeon, Praha 1987.
* ''Slovník spisovatelů Španělska a Portugalska'' Libri, Praha 1999,
* Zdeněk Stříbrný: ''Dějiny anglické literatury'', Academia, Praha 1987.
* Štěpán Vlašín a kol.: ''Slovník literárních směrů a skupin'', Panorama, Praha 1983.
* Štěpán Vlašín a kol.: ''Slovník literární teorie'', Československý spisovatel, Praha 1984.
* Felix Vodička a kol.: ''Svět literatury I. '', SPN, Praha 1969
* Paul van Tieghem: ''Le Preromantisme. Etudes d'histoire littéraire européenne'', Paris 1947–1948.
{{posloupnost|co=[[Umělecký sloh]]
|kdy=
| předchůdce =[[klasicismus]]
| nástupce = [[romantismus]]}}
{{Literární epochy, proudy a směry}}
{{Autoritní data}}
{{Portály|Literatura}}
[[Kategorie:Preromantismus| ]]
[[Kategorie:Umělecké směry]]
[[Kategorie:Literární pojmy]]
)
)
Preromantismus -
Preromantismus je umělecký směr, který se objevil v období mezi osvícenstvím a romantismem. V Čechách se především projevil ve druhé polovině 18. století. Tento směr se vyznačuje zájmem o minulost a historii, o vlast a vlastní kulturní odkaz. Preromantičtí autoři se soustředili na rozvoj českého jazyka a literatury a bojovali za zachování české kultury.
Mezi přední představitele preromantismu v Čechách patří Karel Ignác Thám, Karel Hynek Mácha, Václav Kliment Klicpera a Josef Dobrovský. Tito autoři se věnovali tvorbě prvních českých překladů důležitých děl světové literatury a také psali vlastní literární díla, ve kterých se zaměřovali na českou historii a kulturu.
Preromantismus měl také vliv na další vývoj české literatury a kultury. Díky zájmu o vlast a minulost se preromantičtí autoři stali inspirací pro pozdější generace spisovatelů a básníků, kteří následovali jejich cestu a rozvíjeli jejich myšlenky a témata.
Preromantismus je tedy důležitým obdobím v historii české literatury a kultury. Přinesl nové myšlenky a témata a položil základy pro další vývoj romantismu v Čechách.
Cesko.wiki 