Irské povstání z roku 1798

Technology

12 hours ago

Author

Povstání na kresbě George Emmetta z roku 1854 Irské povstání z roku 1798, irsky Éirí Amach 1798, byla rebelie proti britské nadvládě v Irsku. Vedla ji organizace Society of United Irishmen, radikální, liberální, republikánská politická skupina inspirovaná francouzskou a americkou revolucí a vedená především Wolfem Tonem. Povstání mělo i náboženský význam, zorganizovala ho skupina presbyteriánů a podpořili ho částečně i katolíci, kteří neměli takřka žádná práva, ačkoli v Irsku tvořili většinu obyvatelstva. Akce měla i mezinárodněpolitický rozměr, když ji podpořila francouzská armáda. To byl jeden z důvodů, proč Britové zakročili velmi tvrdě, potlačení povstání si vyžádalo 10 000 - 30 000 obětí.

Vývoj

Od roku 1691 bylo Irsko ovládáno malou skupinou irských anglikánů seskupených v Church of Ireland, kteří byli loajální k britské koruně. Ti utlačovali jak většinové katolíky, tak neanglikánské protestanty, mezi nimiž nejvýznamnější byli presbyteriáni. +more Formálně bylo Irsko s Británií sice jen v personální unii, ale kvůli zákonům jako Poynings' law z roku 1494 nebo Declaratory Act z roku 1719 (který dal Britům právo vetovat zákony přijaté irským parlamentem a nakonec i schvalovat zákony pro Irsko v Londýně) mělo Irsko ve skutečnosti menší nezávislost než například většina britských severoamerických kolonií.

Když museli Britové vyslat vojenské jednotky z Irska do vzbouřených amerických kolonií a Francie vojensky podpořila tuto americkou válku za nezávislost, Londýn vyzval irské dobrovolníky, aby vytvořili milice pro případ invaze z Francie. K milicím se skutečně připojilo mnoho tisíc Irů. +more Žádali za to ale více politických práv. Roku 1782 jim britská koruna dala samosprávu a více nezávislý parlament. Jemu dominovala Irish Patriot Party vedená Henry Grattanem, proto je v irské historiografii parlament z tohoto období často nazýván Grattanův parlament. Vlajka Society of United Irishmen V roce 1791 vznikla v Belfastu malá skupina protestantských, zprvu anglikánských liberálů, která si začala říkat Society of United Irishmen. Jejich cílem byla větší nezávislost na Británii. Oslovili přitom presbyteriány, katolíky, metodisty i další křesťanské skupiny, a ti všichni začali do organizace vstupovat, zejména do její později vzniklé dublinské pobočky. Ta pak navrhla demokratické reformy, z nichž část v roce 1793, s jistým váháním, schválil Grattanův parlament. Průlomové byly především zákony, jež umožnily majetnějším katolíkům volit (jakkoli nikoli být voleni nebo jmenováni do úřednických funkcí).

Francouzská revoluce ještě zesílila liberální požadavky a povzbudila naděje a sebevědomí zvláště katolíků, neboť Francie byla katolickou zemí. Vypuknutí války mezi Británií a Francií ovšem přinutilo United Irishmen přejít do ilegality a částečně i do exilu, například vůdce hnutí Wolfe Tone odjel do Spojených států. +more Přesto organizace trvale rostla, do roku 1797 měla nejméně 200 000 členů (z nich se ale ozbrojeného povstání později zúčastnila jen menší část). V ilegalitě začala organizace spolupracovat s katolickými venkovskými bojůvkami zvanými Defenders, které si již od roku 1793 začaly opatřovat zbraně. Loajalisté cítící hrozbu povstání proti tomu založili roku 1795 radikální protestantskou organizaci Oranžský řád.

Tone v roce 1796 odjel do revoluční Francie a požádal její vedení o vojenský zásah v Irsku, přičemž slíbil, že v momentě invaze vypukne profrancouzské a protibritské povstání. Problémem bylo, že v té době již irští katolíci měli o revoluční Francii značné pochybnosti, neboť věděli o masakrech katolických kněží, protináboženské ideologii revolucionářů i francouzské válce s papežem.

Tone ve Francii nicméně uspěl, a ta vyslala svou Expédition d'Irlande, skupinu 14 000 francouzských vojáků vedených generálem Lazarem Hochem. U břehů Irska v Bantry Bay přistála v prosinci 1796, nicméně bouře, nerozhodnost velitelů a obecně špatné francouzské námořnické schopnosti jí zabránily se vylodit. +more Francouzská flotila byla nucena se vrátit domů. Britové vzápětí reagovali na zprávy o spolčení s Francouzi velmi tvrdě, vyhlásili stanné právo a zejména v Ulsteru spáchali řadu krutostí. Běžné bylo mučení zajatců a vypalování domů. Na řadě násilností se podílel Oranžský řád. Dobytí Říma Francouzi v roce 1798 navíc přimělo katolickou církev v Irsku zaujmout probritský postoj.

Neustávající teror nicméně rebely přinutil jednat. Vůdci United Irishmen Samuel Neilson a Edward FitzGerald se při nepřítomnosti Toneho, jemuž se nepodařilo s Francouzi přistát, rozhodli započít povstání i bez Francouzů a hlavního lídra, a to 23. +more května. Povstání mělo začít obsazením Dublinu, jenže britským zpravodajcům se podařilo tyto informace získat a britská armáda vstoupila do Dublinu hodinu před povstalci. Pozatýkala většinu vůdců povstání ve městě a odrazila povstalce, kteří mířili z venkova. Naopak v okolí Dublinu povstání probíhalo úspěšně a povstalci dobývali okres za okresem. 24. května Britové na rebely mimo Dublin začali útočit. Nejtěžší boje se odehrávaly v kraji Kildare, ale i tam povstání nakonec prohrálo. V hrabství Wicklow trvalo nejdéle, rebely zde vedl generál Joseph Holt. Kapituloval v říjnu. Rebelové měli největší úspěch ve Wexfordu, kde získali kontrolu nad celým krajem. 20 000 britských vojáků však nakonec porazilo wexfordské povstalce v bitvě na Vinegar Hill 21. června.

22. srpna, téměř dva měsíce po porážce povstání, přistála asi tisícovka francouzských vojáků generála Jeana Josepha Amable Humberta na severozápadě země, v hrabství Mayo. +more Připojilo se k nim 5000 místních rebelů a zahnali Brity na potupný útěk (známý též jako Castlebarské závody). Vyhlásili dokonce Irskou republiku s Johnem Moorem jako prezidentem. Republika však žila jen dvanáct dní. Její síly byly poraženy 8. září 1798 v bitvě u Ballinamucku. Francouzské jednotky, které se vzdaly, byly repatriovány do Francie a vyměněny za britské válečné zajatce. Zajaté Iry čekal tvrdší osud, byli popraveni. 12. října 1798 se další francouzská eskadra o síle 3000 mužů, pokusila přistát v hrabství Donegal poblíž Lough Swilly. Byla však napadena silami Britského královského námořnictva a nakonec po tříhodinové bitvě pokus o vylodění vzdala. Při třetím francouzském nájezdu byl zatčen i Wolfe Tone. Byl odsouzen k trestu smrti oběšením, předtím však spáchal ve vězení sebevraždu.

Po povstání se po Irsku pohybovaly dlouho rebelské zbytky vedoucí partyzánskou válku, například ve Wexfordu přežila malá ohniska odporu a poslední povstalecká skupina vedená Jamesem Corcoranem byla poražena až v únoru 1804. Hlavním politickým výsledkem povstání však bylo, že Britové Irsku odňali poslední zbytky autonomie a přinutili irský parlament v roce 1800 přijmout zákon o připojení k Británii (viz Zákony o unii z roku 1800). +more 1. ledna 1801 tak vznikl stát Spojené království Velké Británie a Irska. Irové ztratili definitivně samostatnost, na příštích 122 let.