Novověká filozofie

Technology

12 hours ago

Author

Novověká filozofie je souhrnné a poměrně neurčité označení pro evropskou filozofii v období od raného 17. století do pozdního 19. století.

Společné charakteristiky

I když je filozofická produkce v tomto období bohatá a velmi rozmanitá, spojuje ji několik charakteristických rysů. * Je to období občanských a náboženských válek, po nichž nastupují většinou absolutistické monarchie. +more * Filozofové píší a publikují stále více v národních jazycích. * Tak vznikají národní filozofické školy a tradice, které se navzájem méně stýkají a ovlivňují. * Filozofie přestává být společnou tradicí a stává se dílem výrazných osobností. * Hlavními tématy jsou politická filozofie, epistemologie a etika. * Typický filozof už není kněz, mnich a často ani univerzitní učitel, nýbrž žije jako více méně zámožný soukromník (Descartes, Spinoza, Voltaire) nebo chráněnec šlechtice či panovníka (Hobbes, Locke, Leibniz, Vico, Rousseau). * Od filozofie se oddělují další jednotlivé vědy.

Počátky novověké filozofie někteří spatřují v novém způsobu filozofického myšlení, jenž se v 17. století utvářel v učení Descartově, Spinozově, Hobbesově, Lockově, Leibnizově a dále se pak vyvíjel u osvícenců 18. +more století; v téže době však vznikaly i myšlenky Pascalovy, později Kierkegaardovy.

Značná část novověkého myšlení je vedena snahou o ovládnutí přírody. V 16. +more století Podle Patočky střídá snahu porozumět snaha ovládat. Marxisté M. Buhr a G. Irrlitz v monografii věnované německé klasické filozofii říkají, že „základním problémem klasické buržoazní filozofie“ od F. Bacona a R. Descarta po Hegela a Feuerbacha je problém ovládnout zákony přírody a racionální přestavby společenského života. „Bacon a Descartes už nezkoumají objektivní realitu v duchu feudálně klerikálního myšlení, tj. jako Bohem danou a na něm závislou, ale jako takovou realitu, kterou může člověk ovládnout tím, že ji přetváří“.

Hlavní proudy

Velké postavy novověké filozofie lze jen obtížně zařadit do nějakých škol, přesto v ní lze rozlišit tři hlavní proudy: racionalismus, empirismus a osvícenství.

Racionalismus

Občanské a náboženské války hluboce otřásly všemi tradičními jistotami a evropské křesťanství rozdělila reformace. Z této nejistoty vzniká naléhavá potřeba najít novou a spolehlivou jistotu, kterou může nabídnout pouze všem společný rozum. +more Je to pouze rozum, který dovoluje nacházet a vyjadřovat obecné pravdy a zákonitosti a z nich vyvozovat jisté závěry, zejména v matematice.

Hlavní představitelé: * René Descartes (1596-1650) * Baruch Spinoza (1632-1677) * Nicolas Malebranche (1638-1715) * Gottfried Wilhelm Leibniz (1646-1716)

Empirismus

V anglické filozofii převládla jistá skepse vůči možnostem rozumu, navazující na středověký nominalismus: jedinou - i když nepříliš spolehlivou - jistotou pro člověka je jeho zkušenost. Z ní je třeba vycházet, opatrně zobecňovat a výsledky stále kriticky ověřovat.

Hlavní představitelé: * Francis Bacon (1561-1626) * Thomas Hobbes (1588-1679) * John Locke (1632-1704) * George Berkeley (1685-1753) * David Hume (1711-1776)

Osvícenství

Z dlouhého období míru, prosperity a politických úspěchů vznikl dojem úplné svrchovanosti a soběstačnosti člověka. Hlavní příčinou nedostatků v lidské společnosti je setrvačné působení náboženských a jiných pověr, které lze ale překonat věděním a rozumným uspořádáním věcí. +more Tak vzniká také myšlenka pokroku spojená s myšlenkou osvobození a emancipace člověka.

Hlavní představitelé: * Charles Louis Montesquieu (1689-1755) * Voltaire (1694-1778) * Jean-Jacques Rousseau (1712-1778) * Denis Diderot (1713-1784) * Claude Adrien Helvétius (1715-1771) * Immanuel Kant (1724-1804) * Bernard Bolzano (1781-1848)

Panovníci: * Fridrich II. Veliký * Josef II. * Kateřina Veliká

Immanuel Kant

Na konci celého období stojí velká syntéza Immanuela Kanta, která spojuje a shrnuje všechny tři uvedené proudy. Kant sám byl především osvícenec, dokázal však smířit racionalismus s empirismem a obojí cestě poznávání vykázat její místo. +more Tím už přesahuje období novověké filozofie a zároveň zakládá německý idealismus, nejvýznamnější filozofický proud 19. století.