Partitura
Author
Albert FloresPartitura je notový záznam hlasů v čitelném uspořádání.
+more_3_Antonín_Dvořák'>Antonína Dvořáka Clauda Debussyho V partituře jsou všechny tóny, které mají znít současně, umístěny přesně nad sebou. Pro přehlednost a snazší orientaci slouží taktové čáry. Poprvé se objevují v 16. století, byly umístěny náhodně a sloužily pouze pro orientaci. Od 17. století zčásti vyjadřují i metrum, protože doba po taktové čáře má metrický přízvuk (je přízvučná, "těžká"). Pro orientaci dirigenta a hudebníků bývají takty číslované.
Pořadí hlasů v orchestrální partituře
Pro pořadí hlasů v partituře existovalo mnoho variant. Zpravidla jsou hlasy řazeny podle nástrojových skupin (dřeva, žestě, bicí nástroje, smyčce). +more Zhruba od začátku 19. století se ustálilo následující uspořádání (od shora dolů, v závorce uvedeny užívané zkratky):.
* Dřevěné nástroje (dřeva) ** Flétny (Fl) ** Hoboje (Ob) ** Klarinety (Cl) ** Fagoty (Fg) * Žestě ** Lesní rohy (Cor) ** Trubky (Tbe) ** Pozouny (Trb) ** Tuba (Tba) * Bicí nástroje ** s určitou výškou tónu (tympány, zvonkohra, xylofon, krotály, marimba a pod. ) ** s neurčitou výškou tónu (buben, činely, triangl a pod. +more) * Harfa (Arpa), klavír (Pfte), varhany, celesta * Vokální složka ** Sólisté ** Sbor * Smyčce ** Housle (Vl) ** Violy (Va) ** Violoncella (Vc) ** Kontrabasy (Cb).
Ve starší hudbě, zejména v chrámových skladbách, bývají pěvecké hlasy umístěny mezi smyčce a basso continuo.
Další typy notového zápisu
Pro praktické účely se kromě velké partitury používá tzv. particello, ve kterém jsou hlasy uspořádány do menšího počtu systémů, zpravidla podle nástrojových skupin. +more Ke studiu jsou také vydávány kapesní partitury tištěné zhruba ve formátu A5.
Konečně je často používán klavírní výtah, ve kterém jsou všechny hlasy partitury shrnuty do dvou linek, jako u not pro klavír. Ve své době byly amatérskými hudebníky velmi oblíbené klavírní výtahy orchestrálních skladeb (zejména v úpravě pro čtyři ruce). +more Dnes se klavírní výtah používá hlavně při studiu vokálních skladeb (oper, mší, oratorií apod. ).
Hudební vývoj ve dvacátém století si vyžádal i nové typy zápisu, které jsou schopny zachytit netradiční nástroje, zvuky a techniky. Jejich tvar a použití je dáno individualitou skladatele i jeho díla.
Literatura
Jaroslav Smolka a kol., Malá encyklopedie hudby. Editio Supraphon Praha 1983. * Ulrich Michels: Encyklopedický atlas hudby. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2000,