Samovar

Samovar na dřevěné uhlí Sbírka samovarů Ruský samovar - schema: 1) kryt topeniště, 2) nosič konvice, 3) poklička, 4) mísa - nádrž na vodu, 5) držadlo, 6) šíje spojuje mísu se stojanem, 7) výtoková hubička, 8) výpustní kohout, 9) knoflík - držadlo pokličky Samovar je ruské tradiční zařízení pro vaření vody s vnitřním topidlem, určené k přípravě čaje. Zpočátku se voda ohřívala trubkou naplněnou dřevěným uhlím. Později se objevily další druhy samovarů, vytápěné petrolejem nebo elektricky.

Rozdělení samovarů

Současná klasifikace samovarů uznává následující typy: * elektrický samovar - vodu ohřívá vestavěné topné tělísko stejně jako v rychlovarné konvici * žárový samovar - jinak také uhelný, dřevný * kombinovaný samovar

Historie výroby

Přístroje tohoto typu byly dlouho známy v Číně, ale nepoužívaly se k přípravě čaje. První samovary na ruském území se začaly vyrábět v polovině +more_století'>18. století v hutích na Urale. Záhy se však stalo hlavním místem produkce a vývoje samovarů západoruské město Tula, odkud také pochází nejstarší věrohodné písemné zprávy o jejich výrobě.

Roku 1778 na ulici Štykovaja, v tulské čtvrti Zářečí, vyrobili samovar bratři Ivan a Nazar Lisicynovi v malé dílně. Jejich podnik byl prvním samovarovým závodem ve městě. +more Zakladatelem podniku byl jejich otec, původně puškař a mědikovec Fedor Lisicyn. Už v roce 1803 v závodě pracovali čtyři tulští měšťané, sedm puškařů, dva vozkové a 13 Rolníků - dohromady 26 zaměstnanců. To už byla továrna s kapitálem 3000 rublů a výnosem 1500 rublů. Továrna v roce 1823 přešla na Nazarova syna Nikitu Lisicyna. Samovary Lisicynových se vyznačovaly nápaditými tvary a výzdobou. Běžné byly tepané a gravírované ozdoby na podstavci samovaru, vejcovitý tvar nádrže, kohouty ve tvaru delfína, ozdobná držadla. Výroba samovarů se ukázala jako velmi výnosná. Řemeslníci se rychle změnili na továrníky a dílny na továrny, takže k roku 1808 fungovalo v Tule již osm výrobců samovarů. V roce 1812 vznikla továrna Vasilije Lomova, v roce 1813 Andreje Kuraševa. Vasilij Lomov společně s bratrem Ivanem produkovali samovary vysoké kvality, asi 1000-1200 kusů ročně a stali se široce známými. Samovary se tehdy prodávaly na váhu a stály: z mosazi 64 rublů za pud (16,3 kg), z mědi 90 rublů za pud. V roce 1850 jenom v samotné Tule bylo 28 továren na samovary, které produkovaly okolo 120 tisíc samovarů ročně a k tomu velké množství dalších výrobků z mědi. Například továrna J. V. Ljalina zhotovila za rok více než 10 tisíc kusů samovarů.

Na přelomu 19. +more a 20. století se objevují nové typy samovarů, jako např. petrolejový, samovar Paričko, měděné samovary z továrny Černikovových s bočním ohřevem. Petrolejové samovary se prosadily především tam, kde byl snadno dostupný a levný petrolej, zvláště na Kavkaze. Petrolejové samovary se také ve velkých počtech exportovaly.

V roce 1908 závod Bratři Šachdatové a spol. poprvé vyrobil samovar s odnímatelnou nádobou na vodu - tzv. +more samovar Paričko (nazváno dle vynálezce, ing. A. J. Parička). Tyto samovary byly bezpečné z požárního hlediska, nemohly se zničit jako obyčejné samovary, když v nich nebyla voda. Díky vybavení dmychadlem a možnosti regulace tahu plamene v nich voda zůstávala dlouho horká. Také čištění bylo pohodlné. Jako palivo bylo možné použít dřevěné uhlí, líh i jiná paliva.

Revoluce roku 1917 přinesla řadu změn. V roce 1918 byly podniky na výrobu samovarů znárodněny. +more Roku 1919 vzniká v Tule státní sdružení továren na výrobu samovarů. Roku 1922 se výroba samovarů soustředila v Prvním státním mědizpracujícím závodě ve městě Kolčugino. V současnosti funguje pod názvem Kolčug-Micar a. s.

Konstrukce samovaru

+morejpg|náhled'>Samovar (1844) Bez ohledu na pestrost tvarů jsou samovary koncipovány shodně. Každý samovar je složen z dále popsaných dílů (viz též obrázek - schema): * Mísa - nádrž na vodu, základní část, do které se nalévá voda k vaření * Dutina - topeniště, umístěno uvnitř mísy, sem se vkládá palivo, zde je případně hořák na kapalná paliva. Vnější stěna topeniště funguje jako tepelný výměník - předává teplo vodě * Kruh - litinová kruhová deska, která shora zakrývá mísu * Šíje - zúžená část, která spojuje dno mísy se stojanem * Stojan (podstavec) samovaru - základní, stojná část * Držadla - jsou zhotovena z tepelně izolačního materiálu, připevněna na mísu a umožňují přenášet celý samovar i v chodu, za horka * Růžice - zdobená obruba, ze které vystupuje kohout na horkou vodu * Ručka - páčka, kterou se ovládá výpustní kohout * Výpustní kohout * Poklička - zakrývá shora nádobu na vodu * Průduchy - otvory na pokličce pro odchod páry * Nosič konvice - obruba na pokličce, do které se vkládá konvička se zavářkou - čajovým koncentrátem Obvyklými materiály pro výrobu samovarů jsou: * měď, * mosaz, * alpaka, * nerezová ocel.

Image:1989_CPA_6043. jpg|Barokní samovar z 18. +more století Image:1989_CPA_6044. jpg|Soudkový samovar z počátku 19. století Image:1989_CPA_6045. jpg|Dýňový samovar, asi 1830 Image:1989 CPA 6046. jpg|Samovar v klasické formě vázy, kolem r. 1840.

Příprava čaje s pomocí samovaru

Samovar neslouží přímo k přípravě čaje, ale k vaření vody pro přípravu čaje. Do mísy se nalije voda, která se přivede do varu. +more V malé konvičce se vroucí vodou spaří listový čaj. Ten se nechá vyluhovat až do vzniku silného extraktu - zavářky. Během vyluhování a i následně během přípravy čaje do šálků je konvička uložena v nosiči úplně nahoře na samovaru. Tak je zaručeno uchování zavářky v teple. Pokud se rozhodneme čaj konzumovat, odlijeme si do svého šálku z konvičky potřebné množství extraktu a dolijeme horkou vodou z kohoutu na nádrži samovaru. Čajové lístky zůstanou v konvičce. Množstvím čajového koncentrátu řídíme sílu čaje.

Odkazy

Reference

Související články

Turecký čaj

Externí odkazy

Kategorie:Domácí spotřebiče Kategorie:Čaj Kategorie:Ruská kuchyně