Anton Isidor Lobkowicz byl významnou osobností českého národního obrození. Narodil se v roce 1804 v rodném zámku v Roudnici nad Labem do šlechtického rodu Lobkowiczů. Lobkowicz se za svého života významně angažoval ve veřejném životě a podporoval českou kulturu a vzdělání. Byl také jedním z vůdců politického hnutí, které se snažilo o získání autonomie pro český národ.
Lobkowicz vystudoval práva na Karlově univerzitě v Praze a poté se připojil k diplomacii. Sloužil jako český konzul v Londýně a později v Mnichově. Zasazoval se o uznání české kultury a historie ve světě a snažil se získat podporu pro český národ.
Po nástupu absolutistického režimu došlo v roce 1833 k odchodu Lobkowicze do exilu. Přestěhoval se do Bruselu, kde aktivně působil v československém exilovém společenství. Přispíval do časopisů, organizoval společenské akce a snažil se udržovat české národní povědomí.
Lobkowicz se také věnoval historickému výzkumu a psaní. Jeho nejznámějším dílem je "Dějiny národa českého v Čechách a na Moravě", které je dodnes považováno za významný pramen pro studium české historie.
Po obnovení ústavního života se Lobkowicz vrátil do vlasti a zasedal v zemském sněmu. Byl také členem České akademie věd a umění. Zemřel v roce 1868 v Praze, ale jeho odkaz přežívá dodnes. Anton Isidor Lobkowicz je dodnes považován za významnou postavu českého národního obrození a za jednoho z prvních politických vůdců českého národa.
Cesko.wiki 