Cesko.wiki Bitva u Ústí nad Labem
Author
Albert FloresBitva u Ústí nad Labem (též bitva na Běhání) se odehrála 16. června 1426 na vyvýšenině Na Běhání (kóta 212) poblíž vsí Hrbovice a Předlice, zhruba 5 km západně od Ústí nad Labem. Ozbrojené síly většiny husitských svazů zde porazily početně silnější armádu římskoněmeckých žoldnéřů, kteří se pokoušeli vyprostit Ústí z téměř dva měsíce trvajícího obležení. Vítězství nejenže umožnilo husitům ovládnout obléhané město, ale současně si otevřeli cestu ke vpádům do Saska, Durynska a Horní Lužice. Na českém území to bylo naposled, kdy těžká jízda napadla vozovou hradbu čelním útokem, neboť v dalších letech se již zahraniční nepřítel pokoušel přizpůsobit novému pojetí válečnictví za použití vlastní vozové formace.
Předehra
Na jaře roku 1426 husité využili období relativního klidu zbraní ze strany zahraničního nepřítele a zahájili přípravy na ofenzívu, která jim měla umožnit ovládnutí důležitých obchodních stezek, jež spojovaly české vnitrozemí s bohatými saskými a hornolužickými městy a zajistit kontrolu nad některými opevněnými body v severních a severovýchodních Čechách. Tyto fortifikace byly z velké části pod kontrolou míšeňských, potažmo saských, posádek a tvořily enklávu, která sloužila jako předsunutá základna pro výpady říšských vojsk do Čech. +more Ofenzívy se měly zúčastnit všechny husitské svazy včetně kališnické šlechty z Čech a v menší míře i z Moravy, jejichž sbory se shromažďovaly na několika různých místech. Mezi prvními zahájili vojenské operace sirotci pod velením Jana Roháče z Dubé, kteří oblehli Lipé. Od útoku na město sice upustili, nicméně vzápětí vypálili Benešov nad Ploučnicí a obsadil Bělou pod Bezdězem. Další orebsko-sirotčí oddíly se mezitím soustředily u Starého Bydžova a Hynek Boček z Poděbrad postupoval s částí vojsk pražského svazu k Litoměřicím, kde se spojil s ozbrojenci místního hejtmana Hynka z Kolštejna. Tyto manévry měly pravděpodobně zmást nepřítele, aby do poslední chvíle netušil, zda husité chtějí udeřit proti Mostu, Žitavě nebo Ústí nad Labem.
Závěrečná porada husitských velitelů se konala 5. května v Mladé Boleslavi. +more Po dohodnutí strategie pro následující vojenskou intervenci sirotci a další přítomné sbory vytáhly k Mimoni, kterou vypálily. Dalším cílem husitů se opět stalo Lipé, jehož posádka se bez odporu vzdala sotva k městu dorazily oddíly sirotků a východočeské orebské šlechty shromážděné u Starého Bydžova (19. května). V příštích dnech se spojené husitské vojsko zmocnilo Třebenic, Krupky a Teplic a zamířilo k Ústí nad Labem. První oddíly k tomuto severočeskému městu dorazily po 26. květnu a již počátkem června obklopoval město kruh vozové hradby a tři ležení. Jedno z nich náleželo táborům pod velením hejtmana Jana Bleha z Těšnice a duchovního správce Prokopa Holého, druhé pak pražanům Zikmunda Korybuta, které posílili Litevci a oddíly české a moravské šlechty a třetí sirotkům v čele s Janem Roháčem a Kunešem z Bělovic. Reálně se celková síla tohoto vojska odhaduje na 11 000 mužů, existují však domněnky, že husitů mohlo být 20-24 000.
Zprávy o aktivitě husitů do Míšeňska dorazily už ve své přípravné fázi, neboť je známo, že choť míšeňského markraběte Fridricha, vévodkyně Kateřina, byla v posledních dnech měsíce dubna informována o skutečnosti, že bílinský hejtman Jakoubek z Vřesovic shromažďuje ve městě pušky, praky, žebříky a jiné válečné potřeby. +more Jelikož se její manžel právě nacházel na říšském sněmu, kde se patrně pokoušel zajistit vojáky k protiútoku do Čech, zahájila při přípravách k vojenskému tažení vlastní iniciativu. Posádky míšeňských hradů a měst posílili noví žoldnéři a mobilizovaní vojáci z celé Říše se na její výzvu shromažďovali v okolí Freibergu. Soudobí kronikáři zanechali o početním stavu tohoto vojska značně rozporuplné údaje hovořící až o pěti Němcích na jednoho Čecha, dá se však usuzovat, že číslo se pohybovalo okolo 13 000 bojovníků. Velením nad těmito muži byl pověřen míšeňský zemský fojt Boso z Fictumu. Shromážděné síly vyrazily k českým hranicím 14. června a překročily je ve třech proudech. Jeden z nich postupoval tzv. janovskou cestou kolem Mostu, druhý trasou podél Oseka a třetí, složený pravděpodobně z Hornolužičanů, směřoval přes Krupku k Teplicím. Špatně zásobené a hladové oddíly se druhého dne spojily v pozdních odpoledních nebo podvečerních hodinách u Chabařovic, kde pravděpodobně přenocovaly.
Mezitím, co se zahraniční jednotky připravovaly k české intervenci, husité se pokoušeli dobýt Ústí nad Labem všemi dostupnými prostředky. Obránci pocítili těžké bombardování jak z vrhacích, tak ze střelných zbraní a 6. +more června odrazili první velký útok na hradby. Jejich vůli k razantnímu odporu pravděpodobně posilovalo vědomí o připravované pomoci z Míšeňska. Když se 15. června husité dozvěděli o soustředění německého říšského vojska 10 km od jejich pozic, zrušili obléhání a rozhodli se nepříteli postavit západně od města, na nevysokém návrší poblíž vesnic Předlice a Hrbovice, které bylo později pojmenováno Na Běhání (dnes už výšina neexistuje). Tím zmařili záměr Bosa z Fictumu, jenž plánoval zničit jedno z obléhacích ležení, uvolnit město ze sevření a dodat obleženým čerstvé zásoby.
Bitva
Zprávy současníků
O událostech z 16. června 1426 informuje několik domácích i zahraničních písemných pramenů různé výpovědní hodnoty. +more Jeden z nejvěrohodnějších textů je obsažen v Kronice katolického vojáka a přímého účastníka husitských válek Bartoška z Drahonic, jenž sice byl příznivcem krále Zikmunda, avšak jeho výpověď je obecně přijímána jako objektivní. Velmi obsáhlý popis bitvy se zachoval v souboru drobných kronik, psaných od sklonku bojovného husitství, jež historik František Palacký jako první soustředil do jediného díla pod názvem Staré letopisy české. Ze zahraničních autorů se o střetnutí zmiňuje soudobý německý historik Johannes Rothe, jehož informace jsou prakticky ve shodě s popisem Starých letopisů českých: Zajímavý, nicméně historicky velmi nepřesný, je zápis, který v díle Historie česká publikoval italský humanista Enea Silvio Piccolomini, pozdější papež Pius II. Ten měl své zpravodaje z řad přímých účastníků husitských válek, přesto nejnápadnější nesrovnalostí zůstává, že bitvu u Ústí považoval za vítězství, kterého dosáhl již dvě léta mrtvý hejtman Jan Žižka.
Svůj ohlas našly události z 16. června 1426 i v soudobé literární tvorbě v díle anonymního autora s názvem Píseň o vítězství u Ústí. +more Toto vylíčení husitského vítězství je však značně tendenční a zcela záměrně vyzdvihuje zásluhy husitské šlechty a pražských měšťanů v čele se Zikmundem Korybutovičem. Táboři bitvu začali, jako muži předse trčeli, kdež jsou velnuli Sirotci, tekli krvaví potoci.
Když začalo to bití, kníže Zikmund, množství tomu chtí, že jest tak hejbal svým životem, až se všudy zalíval potem.
Tatéž jeho Polané, Čechové i Moravané, stateční páni Pražané nepřátely bili udatně.
Pravděpodobný průběh
Mikoláš Aleš: Po bitvě u Ústí Ačkoli o bitvě samotné hovoří kromě výše citovaných i několik dalších pramenů, bližší informace o průběhu jsou pouze kusého charakteru, navíc mezi historiky panuje značná nejednotnost v názoru o jejich spolehlivosti a hodnověrnosti. +more Podle všeho je patrné, že v dopoledních hodinách zahájili čeští velitelé s Němci vyjednávání, při němž požadovali oboustrannou úmluvu o braní zajatců a případně i posunutí boje, aby nedošlo k prolévání krve v neděli. Oba jejich požadavky však byly tvrdě odmítnuty. Existuje názor, že toto jednání, pokud vůbec proběhlo, mělo sloužit jako zdržovací taktika husitů, neboť tropická vedra, která v tyto dny panovala, měla s přibývajícími hodinami znesnadnit pohyb protivníkovi v těžké kovové zbroji. Současně není vyloučeno, že si německé oddíly nemohly dovolit boj oddalovat, neboť vojsko trpělo nedostatkem proviantu a bylo nutné, aby k rozhodnutí došlo v co nejkratším čase. K útoku do mírného svahu se Němci odhodlali patrně ještě v dopoledních hodinách a podle historika Jaroslava Prokeše postupovali ve dvou směrech. Jednak proti čelu vozové hradby od severu a severovýchodu z údolí Ždírnického potoka mezi Českým Újezdem a Hrbovicemi a ze severozápadu od Chabařovic. Jakmile se dostali na dostřel, zahájilo proti nim české vojsko důraznou palbu, přesto jejich první nápor slavil úspěch. Mase vojáků se v jednom místě podařilo převrhnout několik vozů a dostat se přes první prstenec vozové hradby. Z důvodu značného počtu bojových prostředků si však husité mohli dovolit postavit dvě vozové linie za sebou a na druhém pásu byl čelní šik útočníků zastaven. Za nasazení poměrně vysokého počtu střelných zbraní pak Češi protivníka postupně vytlačili ven ze svých pozic a podnikli jezdecký i pěchotní protiútok, jenž bitvu definitivně rozhodl v jejich prospěch. Podle jednoho z německých pramenů prý jako první začali bitevní pole opouštět měšťané a venkované, zatímco šlechta se octla v pozici zadního voje a sváděla s husity nerovný boj. Zdá se, že část této říšské jízdy se stahovala na severovýchod k Hrbovicím a Předicím, kde byla obklíčena a pobita. Husité pak poražené vojsko pronásledovali až k česko-saské hranici a způsobili mu další vysoké ztráty. Při této závěrečné epizodě bitvy řadoví husitští vojáci systematicky pobíjeli protivníkovy muže, přičemž ušetřeno podobného osudu zůstalo jen několik šlechticů, kteří padli do rukou kališnických pánů.
Důsledky a bilance
Přestože Prokop Holý požadoval, aby husité pokračovali v pronásledování poraženého nepřítele přes hranice, pražané a kališnická šlechta sledovali jiné cíle. Prvním z nich bylo ovládnutí Ústí nad Labem, jehož posádka a část měšťanů se po zprávách o katastrofě na Běhání dala na útěk. +more Takto oslabené město již nebylo schopno vzdorovat a záhy bylo dobyto a vypáleno. Posléze se dostalo do sféry vlivu Jakoubka z Vřesovic, jenž si jeho správu podržel dalších deset let. Na říšském území bitva vzbudila velký ohlas, přičemž veřejné mínění svalilo vinu za porážku na Bosa z Fictumu, kterého se musel zastat sám Fridrich Bojovný.
Ve vyčíslení ztrát, zejména na německé straně, se prameny opět rozcházejí. Herman Corner udává 12 000 mrtvých, německý minorita Matthias Döring na 6000 a tzv. +more Kronika starého pražského kolegiáta 18 000. Nicméně podle historiků nejdůvěryhodnější zdroj pochází z pera Bartoška z Drahonic, jenž uvádí na 4000 padlých. Mezi nejvýznamnějšími z nich jsou připomínáni hrabata Ernst a Fridrich z Gleichenu, Jindřich z Hartenšteina, Proce z Querfurtu a hrabě z Beichlingenu. Až 300 mrtvých rytířů bylo prý nalezeno u vodní tvrze Starý dvůr poblíž Krupky. Údajně šlo o Lužičany ze Zhořelce, které přivedl na bojiště spolumajitel Krupky, hornolužický fojt Albrecht z Koldic. Těla mrtvých byla katolickými obyvateli města pohřbena v hromadném hrobě u nedaleké lípy. Pokud jde o ztráty na straně husitů, zde současníci informují o nepoměrně nižších číslech. Podle všech náznaků to byly zhruba tři desítky mužů, přičemž Staré letopisy české jich dokládají pouhých 19.