Camillo Benso Cavour

Technology

12 hours ago

Author

Camillo Benso Cavour byl italský státník a politik, který sehrál klíčovou roli při sjednocování Itálie v 19. století. Narodil se v roce 1810 a vystudoval práva na Univerzitě v Turíně. Zapojil se do politiky a snažil se prosadit modernizační reformy v Piemontu. V roce 1852 byl jmenován ministerským předsedou a rozšířil svou působnost i na celé Italské království. Cavourovy politické aktivity byly zaměřeny na posílení Piemontu a jeho přípravu na sjednocení s ostatními italskými státy. Je mu připisováno přivedení Francie na italskou scénu, když uzavřel alianci s Napoleonem III. V roce 1860 podporoval invazi Giuseppa Garibaldiho na jižní Itálii a Sardinii, čímž přispěl k vytvoření Království Itálie. Cavour si získal respekt svých současníků pro svou schopnost diplomatického vyjednávání a jeho zásluhou byly do Itálie uvedeny moderní reformy, jako je zrušení otroctví, reforma školství a železniční rozvoj. Cavour zemřel v roce 1861, ale jeho politické dědictví a jeho vliv na italský sjednocovací proces zůstávají významné. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších politiků a státníků Itálie.

Mayer et Pierson: Camillo Benso Cavour

Camillo Benso, hrabě Cavour celým jménem: Camillo Paolo Filippo Giulio Benso, hrabě Cavour, Isolabella a Leri (10. +more srpna 1810 Turín - 6. června 1861 Turín) byl italský podnikatel a politik, v roce 1861 se stal prvním italským premiérem (předsedou vlády). Předtím byl v letech 1852-1859 a 1860-1861 premiérem Sardinského království.

Patřil ke skupině monarchistů, která usilovala o sjednocení Itálie pod vládou savojské dynastie. Získal podporu Velké Británie a Francie účastí v krymské válce, v roce 1858 uzavřel tajnou dohodu s Napoleonem III. +more, na jejímž základě Francie následujícího roku vojensky podpořila Sardinské království ve válce s Rakouskem. Jako protivník demokratických republikánů (Mazziniho a Garibaldiho) prosadil pro sjednocenou Itálii v roce 1861 monarchickou státní formu (království).

Život před vstupem do politiky

Camillo Cavour pocházel ze zámožné piemontské šlechtické rodiny, jeho otec Michele byl římský katolík a vlastenec, matka Adele pocházela z kalvínské rodiny patricijů v Ženevě. Babička z otcovy strany byla neteří svatého Františka Saleského. +more Rodina mu předurčila vojenskou kariéru. Vystudoval pět tříd královské vojenské akademie v Turíně a roku 1825 − již ve 14 letech - se stal důstojníkem piemontsko-sardinské armády. V letech 1826-1827 absolvoval kurs fortifikační techniky. V roce 1831 kvůli svým liberálním názorům odešel z armády a modernizoval rodové statky, úspěšně podnikal také v oblasti železnic a bankovnictví. Na cestách po Francii a Velké Británii se seznámil s ekonomickým liberalismem. V roce 1847 založil časopis Il Risorgimento (vzkříšení, obroda), do něhož psal politické a ekonomické články.

Cavourovy zásluhy při sjednocování Itálie

V roce 1848 propukla v Itálii a dalších evropských zemích revoluce a Cavour se z vlasteneckých pohnutek rozhodl vstoupit do politiky. Stal se poslancem sardinského parlamentu, r. +more 1850-1851 ministrem obchodu a r. 1852 nakonec premiérem Sardinského království (tehdy Piemont v severní Itálii a Sardinie). Usiloval o liberalizaci hospodářství a politiky a o sjednocení Itálie. Díky jeho reformám se z Piemontu stal bohatý průmyslový stát hrající značnou roli v evropské politice a trhu. Snažil se utlumit vliv dvorské kliky i aktivity radikálů a revolucionářů. Zavedl svobodu tisku a shromažďování. Posílil armádu a navázal spojenectví s Francií Napoleona III. Oba státy měly zájem na oslabení Rakouska a r. 1859 jejich spojené armády vtrhly do Lombardie a zvítězily u Magenty a Solferina. Benátsko ale dobyto nebylo, protože Napoleon III. uzavřel v listopadu 1859 v Curychu proti vůli Cavoura a krále Viktora Emanuela II. mír s Františkem Josefem I. , rakouským císařem. Mír zaručoval odstoupení Lombardie Sardinskému království a vytvoření italské konfederace pod předsednictvím papeže. Proti tomu se ale vzbouřilo obyvatelstvo středoitalských státečků Toskánska, Parmy, Modeny a Romagny a plebiscitem se rozhodlo o připojení těchto území k Sardinskému království. Napoleon III. souhlasil pod podmínkou odstoupení Savojska a Nizzy.

Important

Vrchol risorgimenta

V roce 1860 se italský revolucionář Giuseppe Garibaldi postavil do čela tzv. výpravy „tisíce“, během níž se přeplavil z Janova na Sicílii, s podporou místních povstalců dobyl Království obojí Sicílie a Umbrii v papežském státě a předal je králi Viktoru Emanuelovi II. +more Po těchto událostech bylo 17. 3. 1861 v Turíně vyhlášeno Italské království v čele s králem Viktorem Emanuelem II. , a Cavour se tedy dožil uskutečnění svého celoživotního snu. Itálie se pak ještě rozrostla o Benátsko (1866) a o Řím (1870), který se v lednu 1871 stal hlavním městem sjednocené Itálie.

Odkazy

Reference

Související články

Sjednocení Itálie * Dějiny Itálie * Seznam premiérů Itálie * Italské království * Sardinské království * Viktor Emanuel II. +more.

Externí odkazy

Kategorie:Premiéři Itálie Kategorie:Italští politici Kategorie:Narození 1810 Kategorie:Úmrtí 1861 Kategorie:Muži Kategorie:Narození 10. +more srpna Kategorie:Úmrtí 6. června Kategorie:Narození v Turíně Kategorie:Úmrtí v Turíně Kategorie:Italští římští katolíci.