Christine de Pisan

Christine de Pisan a její syn Christine de Pisan prezentuje svou knihu regentce Isabeau de Baviere Ilustrace z díla Město žen Ludvík Orleánský, Izabela Bavorská a Christine de Pisan Christine de Pisan nebo Christine de Pizan nebo Kristina Pisánská (1364, Benátky - 1430, klášter v Poissy) byla spisovatelka původem z Itálie, působící ve Francii a píšící francouzsky. Je označována za první ženskou autorkou v dějinách francouzské literatury. Psala poezii i politické a filozofické traktáty.

Život

Narodila se v rodině renomovaného lékaře a astrologa Thomase de Pizan (Tommaso di Benvenuto da Pizzano), který od roku 1368 působil na dvoře francouzského krále Karla V. +more. Christine dostala na královském dvoře šlechtickou výchovu typickou pro její dobu a hluboké humanistické vzdělání. Její vybrané způsoby a umělecký talent se jí postaraly o obdiv současníků a mnohé nabídky k sňatku. V roce 1379 se provdala za Étienna de Castel, který působil na královském dvoře jako tajemník.

Štěstí a příznivé poměry pro Christine netrvaly dlouho. Král Karel v roce 1380 umřel a její manžel Étienne se ocitl bez stálého příjmu a oficiálního místa. +more V roce 1385 umřel Christinin otec Pizzano. O deset let později umřel i její manžel Etienne. Christine měla jen 26 let, když se ocitla sama s třemi dětmi. V tomto období čelila několika soudním procesům kvůli nesplaceným dluhům po zesnulém manželovi a trpěla hmotnou bídou. Přijala proto místo písařky na královském dvoře a začala skládat lyrické skladby určené pro literární veřejnost. Její první dílo "Cent Ballades d'Amant et de Dame, Virelyas, Rondeaux" mělo velký literární úspěch. Hlavním tématem básní byl smutek vdovy a postavení autorky v nepřejícím prostředí. Svými zdařilými literárními díly si získala slávu a dosáhla ochrany mocných dvořanů, jako byl Jean de Berry nebo vévoda Ludvík I. Orleánský. Kromě poezie psala i učené spisy filozofické, politické, právnické a dokonce vojenské.

Christine de Pisan se během svého života angažovala v boji za práva žen a podporovala jejich působení v literatuře, ale i jejich větší roli ve společnosti. Hájila ženy před ideovými útoky, které byly časté zejména v literárních pracích tehdejších autorů. +more Tvořila ideovou a literární oponentku Jeanu de Meung a jeho dílu Román o růži (Roman de la Rose), což bylo nejznámější a nejvíce komentované dílo západní Evropy v období středověku. "Epistre au Dieu d'Amour" (List bohu lásky) a Dit de la Rose (Slovo o růži), kritika druhé části Románu o růži od Jeana de Meung, je jakýmsi manifestem za ženská práva a je považován za základní kámen feministického hnutí. Získala v tomto sporu podporu učenců jako byl Jean de Gerson nebo Eustacha Deschampse.

Neváhala se vyjadřovat o politice (List královny Isabeau) a o právu vojenském (Kniha o vedení války a jezdectví). Reakci na rozklad království během války mezi Armaňakovci a burgundským rodem vydala na žádost vévody Filipa Burgundského výjimečné a důležité dílo "Kniha o činech a dobrých mravech krále Karla V. +more Moudrého ", biografii bohatou na detaily o panování jejího mentora Karla V. Francouzského.

Většina jejích děl se zachovala v autorských rukopisech (přes 300 dochovaných bohatě ilustrovaných rukopisů), což je výjimečné pro tuto epochu.

Dílo zapomenuté a znovuobjevené

V 16. +more století upadla do zapomnění, jako většina středověkých autorů. Literární kritika Gustava Lansona v 20. století ji definitivně odepsala pro univerzitní kruhy jako téma studia.

Na konci 20. +more století ji však Marie Joseph Pinetová znovu objevila a rehabilitovala. Od roku 1980 se začalo systematicky studovat její literární dílo jako jeden z pilířů ženské literatury.

Mathilde LAigle, akademický věnující se středověku a průkopnice v oblasti zkoumání historického vývoje emancipace žen, se věnovala zejména její literárnímu přínosu pro práva žen. Jako odpověď na tvrzení Williama Minta napsala článek, ve kterém vyjádřila své názory k její osobnosti. +more Pro M. LAigle je Pisan obránkyně práv žen očerňovaných mizogyními mužskými autory své doby, byť Pisan nikdy nezpochybnila patriarchální strukturu středověké společnosti, v níž sama žila. Důležitým bodem její obhajoby žen je názor, že ženy se intelektuálně neliší od mužů, ale jsou znevýhodněny odmítáním přístupu ke vzdělání.

Bibliografie

L'Épistre au Dieu d'amours (1399) * L'Épistre de Othéa a Hector (1399-1400) * Dit de la Rose (1402) * Cent Ballades d'Amant et de Dame, Virelyas, Rondeaux (1402) * Le Chemin de long estude (1403) * Livre de la mutation de fortune (1403) * La Pastoure (1403) * Le Livre des fais et bonnes meurs du sage roy Charles V (1404) * Le Livre de la cité des dames (1405) * Le Livre des trois vertus (1405) * L'Avision de Christine (1405) * Livre du corps de policie (1407) * Livre de paix (1413) * Ditié de Jehanne d'Arc (1429)

Externí odkazy

[url=http://www. britannica. +morecom/EBchecked/topic/115672/Christine-de-Pisan]Heslo v encyklopedii Britannica[/url] * [url=http://www. biography. com/people/christine-de-pisan-9247589]Heslo na Biography. com[/url].

Reference

Kategorie:Francouzští středověcí básníci Kategorie:Narození v Benátkách Kategorie:Úmrtí v Poissy Kategorie:Narození v roce 1364 Kategorie:Úmrtí v roce 1430 Kategorie:Ženy Kategorie:Filozofové 15. +more století.