Cesko.wiki Chronické chřadnutí jelenovitých
Author
Albert FloresJelenovitý s viditelnými příznaky chronického chřadnutí (CWD) Chronic wasting disease (CWD), v české literatuře pojímaná jako chronické chřadnutí jelenovitých, chronické chřadnutí jelenů nebo doslovným překladem nemoc chronického vyčerpání, je onemocnění postihující jelenovité převážně v Severní Americe. Choroba se řadí do transmisivních spongiformních encefalopatií (TSE), skupina nemocí, která zahrnuje podobné choroby jako u skotu bovinní spongiformní encefalopatii (BSE, lidově nemoc šílených krav), u lidí Creutzfeldt-Jakobova choroba (CJD) a klusavka u ovcí. Ve Spojených státech CWD postihuje jeleny, muly, jeleny běloocasé, jeleny lesní, jeleny sika, wapity, karibu a losy. Infekce způsobující CWD postihuje členy rodiny jelenovitých. Experimentálně byl prokázán přenos CWD na jiné druhy, jako jsou veverky opičí a geneticky modifikované myši.
V roce 1967 bylo CWD poprvé identifikováno u jelenů ve vládním výzkumném zařízení v severním Coloradu ve Spojených státech. Původně bylo rozpoznáno jako klinický syndrom „chřadnutí“ a poté v roce 1978 bylo konkrétněji identifikováno jako onemocnění TSE. +more Od té doby bylo CWD nalezeno ve volně se pohybujících populacích zvířat a zvířat v zajetí ve 30 státech USA a čtyřech kanadských provinciích. Kromě toho bylo CWD nalezeno na jedné farmě jelenů v Minnesotě, v jednom stádu divokých sobů v Norsku (březen 2016) a také u divokých losů. Jednotlivé případy CWD u losů byly nalezeny ve Finsku (březen 2018) a ve Švédsku (březen a květen 2019, září 2020). CWD bylo nalezeno i v Jižní Koreji u některých jelenů dovezených z Kanady. CWD se vyznačuje chronickým úbytkem hmotnosti a klinickými příznaky kompatibilními s mozkovými lézemi, které se časem zhoršují a vždy vedou ke smrti. Není znám žádný vztah mezi CWD a jinými TSE zvířat nebo lidí.
Ačkoli se v tisku objevily zprávy o tom, že lidé byli postiženi CWD, roku 2004 studie Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) prohlásila, že „je zapotřebí více epidemiologických a laboratorních studií ke sledování možnosti přenosu takového onemocnění. Epidemiologická studie dále dospěla k závěru, že „jako preventivní opatření by se lovci měli vyvarovat konzumace tkání jelenů a losů o kterých je známo, že obsahují původce CWD (např. +more mozek, mícha, oči, slezina, mandle, lymfatické uzliny) z oblastí, kde bylo CWD identifikováno“.
Historie
Chronické chřadnutí jelenovitých bylo poprvé objeveno americkou veterinářkou divoké zvěře Beth S. Williamsovou, když provedla pitvy na jelenech a losech, kteří zahynuli kvůli neznámému syndromu. +more Právě ona poznala, že mozková léze u těchto jedinců byla v souladu s přenosnou spongiformní encefalopatií (TSE). V roce 1978 ona a neuropatolog Stuart Young spolu sepsali první vědecký článek, který se zabýval danou nemocí a popsali ji jako TSE.
V únoru roku 2003 Středisko pro kontrolu a prevenci nemocí publikovalo zprávu o "Fatálním degenerativním neurologickém onemocnění u mužů, kteří se účastnili hodů divoké zvěře - ve Wisconsinu v roce 2002". V závěru tam bylo, že "Ačkoli nebyla nalezena žádná souvislost mezi (zvířecí) CWD a (hodovníky ve Wisconsinu, kteří náhodou měli) CJD, pokračující sledování obou nemocí zůstává důležité pro posouzení možného rizika přenosu CWD na člověka. +more" V září roku 2003 John Hoey poukázal na to, že jeden z těch tří pacientů (ten kterému bylo 55 let) "přišel s tím, že 3 měsíce má problém se psaním a nestabilitou chůze, následované demencí, abnormalitou řeči a myoklonickými záškuby. 3 měsíce poté při pitvě patologická prohlídka mozku odhalila rozsáhlé subkortikální spongiformní léze odpovídající CJD.
Od roku 2013 Patrice Klein CWD program manažer v USDA/APHIS odmítl takzvané neprůkazné nálezy Johna Hoeyho a uvedl, že nebyly nalezeny důkazy o přenosu na člověka z jelenů, ani z konzumace zvířat z rodiny jelenovitých. Ale obě tvrzení zůstávají předmětem výzkumu a dohledu veřejného zdraví.
Klinický obraz
Chronické chřadnutí se nejčastěji objevuje v dospělých zvířatech. Po prvotním vystavení nemoci, infikovaný jedinec začne projevovat příznaky v dalších 18-24 měsících. +more Nemoc je progresivní a vždy smrtelná, především se projevuje ztrátou váhy, změnou chování - ztráta potřeby sociálního kontaktu a strachu z lidí. Nadále ataxie, pokles hlavy, opakovaný pohyb po jedné trase, škodlivé zvyky. Může se objevit nervozita, podrážděnost, slinění zvířete, vyšší potřeba pití a močení, změny v příjmu potravy.
Příčina onemocnění
Jako ostatní onemocnění ze skupiny transmisivních spongiformních encefalopatií, je i CWD charakterizována přítomností patologicky složeného prionového proteinu (PrP) v centrální nervové soustavě. Správně složený protein (buněčný prionový protein, PrPC) se vyskytuje i u zdravých jedinců, avšak setká-li se s složeným proteinem PrPCWD, může jeho složení přejmout. +more Rozvíjí se postupná neurodegenerace. Co vyvolává vznik prvního patologicky složeného proteinu, není vždy přesně známo. Obecně se u prionových chorob přijímá teorie předpokládající přenos alimentární cestou při konzumaci nervové tkáně nakaženého jedince a familiární forma onemocnění - tedy dědění onemocnění v rodině. Většinu případů (u lidí, avšak u jelenovitých jako býložravců obzvlášť) je však označována jako sporadická, což znamená, že příčinu neznáme. V experimentech se ukázala možná role bakteriální nákazy.
Epidemiologie
Výskyt CWD byl popsán pouze v Severní Americe, v některých státech na severozápadě USA. Přenos je pravděpodobně zprostředkován slinami, ulpívajícími na trávě, kterou pak spásají další. +more Zda nehrozí přenos infekce na člověka, není zcela jisté. Proto se doporučuje vyhnout se v endemických oblastech (tedy v Severní Americe) konzumaci tkání jelenovitých, které by u nakaženého zvířete mohly obsahovat infekční priony - mozku, míše, očím, slezině a lymfatickým uzlinám. Dovoz jelenovitých ze Severní Ameriky do Evropy je limitován opatřeními, vyplývajícími ze snahy zabránit rozšíření nákazy.