Claude-Jacques Lecourbe

Technology

12 hours ago

Author

Albert Flores

Claude-Jacques Lecourbe byl francouzský generál a vojenský inženýr během období Francouzské revoluce a Napoleonských válek. Narodil se v Doubsu v roce 1759 a vstoupil do armády v roce 1779. Proslavil se jako vynikající bojovník během revolučních válek a získal si pověst jednoho z nejlepších velitelů Francouzské republiky. Lecourbe velel v několika bitvách, včetně bitvy u Wattignies a bitvy u Dürensteinu, kde dosáhl vítězství nad rakouskými vojsky. Během Napoleonských válek hrál Lecourbe klíčovou roli ve Švýcarsku, kde vedl francouzskou armádu proti rakouským a ruským silám. Jeho schopnost vedení a strategického myšlení mu získaly mnoho obdivu, a byl respektován jak svými vojáky, tak i nepřáteli. Po Napoleonově pádu odešel z armády a vrátil se do svého rodného Doubsu, kde zemřel v roce 1815. Claude-Jacques Lecourbe zanechal trvalý odkaz ve francouzské vojenské historii. Jeho schopnosti a velkolepost v boji ho přivedly k přezdívce "neohrožený" a stále je považován za jednoho z největších francouzských vojenských velitelů své doby.

Claude-Jacques hrabě Lecourbe (či Claude Joseph Lecourbe; 22. února 1759, Ruffey-sur-Seille, franc. Burgundsko - 22. října 1815, Belfort) byl francouzský generál a politik.

Život

Osobní znak hraběte Clauda Jacquese Lecourba Lecourbe byl synem důstojníka královské armády a studoval nejprve v Poligny a poté v Lons-le-Saunier. +more V revolučních a napoleonských válkách pak sloužil v různých armádách na četných postech.

Zúčastnil se mj. tažení rýnské armády i severní armády a v roce 1791 byl nějaký čas posádkou v Nantes v hodnosti plukovníka. +more Později byl přidělen k moselské armádě generála Jouberta a účastnil se bitvy u Fleurus (26. června 1794) a téhož roku byl povýšen do hodnosti brigádního generála.

Časem se stal podezřelým z konspirace proti republice v aféře generála Pichegru. Vina mu sice nebyla prokázána, i tak ale upadl do nemilosti a musel se zcela stáhnout do soukromí na svém zámku Ruffey-sur-Seille. +more Armádní velení však jej brzy povolalo do aktivní služby, povýšilo na divizního generála a přidělilo ke švýcarské armádě (13. listopadu 1798). Ve Švýcarsku bojoval v oblasti Engadinu a byl nucen stáhnout se za Reuss. Účastnil se slavného Massénova vítězství v bitvě u Curychu (25. a 26. září 1799).

Další převelení jej poslalo opět na Rýn, kde velel při bojích o Basilej, Schaffhausen, Stockach, Memmingen, Augsburg, Füssen a Feldkirch. V této době si vysloužil přezdívku „generál Ryba“, jelikož často s úspěchem používal k překročení vodních toků, tehdy velmi řídce se vyskytující vojáky plavce. +more Jako přítel generála Moreaua se jej vehementně zastával a upadl do Napoleonovy nepřízně. Nakonec musel Francii opustit (1805) a žil ve švýcarském kantonu Jura. V protinapoleonských aktivitách se ale neangažoval. Přesto jej Ludvík XVIII. jmenoval velkodůstojníkem Čestné legie a hrabětem. Po abdikaci Napoleona I. se vrátil do Paříže a byl přijat hrabětem d’Artois (15. dubna 1814) a 3. ledna 1815 jmenován inspektorem 6. pěší divize v Besançonu. Přesto hned po návratu Napoleona z Elby mu nabídl své služby a byl pověřen velením 8. (jurského) sboru. Dokonce 3. dubna 1815 byl prohlášen hrabětem císařství. Se svým sborem sváděl urputné boje s rakouskou armádou arcivévody Ferdinanda a pod obrovskou početní převahou se stáhl do Belfortu, který nepřítel obklíčil. Po několik týdnů se úspěšně bránil s 6000 muži a blokoval armádu 40 000 nepřátel. Vybojoval i několik dílčích vítězství v bojích u Foussemagne (30. června), Bourogne (2. července) a Chevremontu (8. července 1815). Tímto činem vešel do dějin a do francouzských učebnic. Nakonec pod tlakem celkové politické situace podepsal 11. července 1815 s rakouským generálem Colloredo-Mansfeldem příměří.