Difuze odpovědnosti

Difuze odpovědnosti (Diffusion of responsibility) neboli rozptýlení odpovědnosti patří do oblasti prosociálního chování a stojí v pozadí jevu, který je pojmenován jako efekt přihlížejícího (bystander effect). Rozptýlení odpovědnosti způsobuje, že čím více lidí je svědky situace, kdy někdo potřebuje pomoc, tím menší je pravděpodobnost, že kdokoliv z nich zasáhne.

Při difuzi odpovědnosti se ani jediná osoba necítí zodpovědná za vyřešení krizové situace. Jelikož jsou kolem i další lidé, předpokládáme, že někdo jiný pomůže nebo už pomohl. +more Necítíme se dále zodpovědní za svoje jednání (či nejednání). Když jsme sami, víme, že nikdo jiný oběti pomoci nemůže, a proto je pro nás mnohem obtížnější najít výmluvu či zbavit se zodpovědnosti za pomoc druhému.

Příběh Kitty Genoveseové

13. března 1964 se odehrál následující příběh: Více než půl hodiny 38 občanů nečinně přihlíželo vraždě Kitty Genoveseové, která se brzy ráno vracela z noční směny domů. +more Vrah se k ní přiblížil a dvakrát ji bodl nožem. Celou dobu křičela o pomoc. Náhlé rozsvícení světel v okolních domech ho vyrušilo a zahnalo pryč. Po chvíli se vrátil, onu ženu vyhledal, probodl ji znovu a pak ji znásilnil. Během útoku se nenašel ani jediný člověk, který by zavolal policii; jeden svědek zavolal, až když žena byla mrtvá.

Jak mohlo před tolika svědky dojít k tak brutálnímu kriminálnímu činu. Mohlo by se zdát, že za přítomnosti tolika lidí by měla být pravděpodobnost, že alespoň jeden zavolá policii či se pokusí zasáhnout, poměrně vysoká. +more Právě tento příběh spustil a inspiroval zkoumání fenoménu difuze odpovědnosti. Následující experimenty sociálních psychologů vedou k závěru, že k všeobecné apatii přihlížejících dochází nikoliv navzdory velkému počtu svědků, ale právě kvůli němu.

Experimenty

1. „Dáma v nesnázích“ („Lady In Distress“)

(Bibb Latané, Judy Rodinová, 1969)

Pokusné osoby uvítala mladá experimentátorka, požádala je, aby se posadily a vyplnily dotazník. Pak jim řekla, že se hned vrátí, a odešla do vedlejší místnosti. +more Účastníci ji mohli slyšet, jak vedle přesouvá přes pokoj židli a šplhá se na ni. Poté následoval výkřik a rána, jako by někdo spadl na zem. Experimentátorka pak zaúpěla bolestí a zvolala: „Proboha, můj kotník. Nemůžu s ním ani pohnout. Myslím, že je asi zlomený. “ Pokračovala v naříkání, dokud jí jedna z pokusných osob nepřišla na pomoc, či dokud neuplynula jedna minuta, aniž by někdo přišel.

Výsledky byly docela překvapující. 70 % pokusných osob poskytlo ženě pomoc, pokud byly ponechány o samotě. +more Pokud na ni ve vedlejší místnosti čekaly po dvojicích, dostalo se jí pomoci jen ve 40 % případů. K ještě dramatičtějšímu poklesu došlo, když pokusná osoba vyčkávala s pasivním tajným pomocníkem experimentátorů, který neudělal nic, aby ženě poskytl pomoc. V těchto případech skutečná pokusná osoba přispěchala „oběti“ na pomoc pouze v 7 % případů. Výsledky tohoto experimentu jasně ukazují, že pravděpodobnost poskytnutí pomoci oběti klesá s tím, jak počet svědků nehody roste.

2. Epileptický záchvat

(John Darley, Bibb Latané, 1968)

V tomto pokusu experimentátor pokusné osoby požádal, aby se zúčastnily skupinové diskuse o životě na studentské koleji, a to buď s jedním, třemi nebo pěti dalšími účastníky. Účastníci seděli po jednom v kójích, které jim bránily vidět na sebe navzájem. +more Komunikovali spolu pomocí mikrofonu a sluchátek. V každé skupině byla jenom jedna opravdová pokusná osoba; zbytek tvořily magnetofonové nahrávky. Diskuse začala tím, že jeden z falešných účastníků popsal ze záznamu svoje osobní problémy, včetně sklonu k epileptickým záchvatům ve stresově náročných situacích. Když pak začal během druhého kola kruhové diskuse mluvit znovu, dostal záchvat a sípal o pomoc. Pokusila se mu skutečná pokusná osoba pomoci.

Když se opravdová pokusná osoba domnívala, že je jediným dalším účastníkem debaty, řekla experimentátorovi o epileptickém záchvatu v 85 % případů. Jakmile se pokusná osoba domnívala, že se podílí na pokusu ještě s třemi dalšími účastníky, procentuální podíl pokusů poskytnout pomoc klesl na hodnotu 62 %; a v šestičlenné skupině došlo k dalšímu poklesu až na 31 %. +more Je zřejmé, že čím větší je skupina, tím je méně pravděpodobné, že se oběti dostane pomoci.

3. Experiment s unikajícím kouřem

(John Darley, Bibb Latané, 1968)

Experimentátoři požádali studenty, aby sami nebo ve skupinkách po třech čekali v čekárně na rozhovor. Zatímco studenti čekali, začal z ventilačního průchodu ve zdi vycházet kouř. +more Následujících šest minut bylo chování studentů tajně pozorováno. 75 % studentů čekajících o samotě během dvou minut oznámilo, že zpozorovali kouř. Avšak z těch, kteří čekali ve skupinkách, se takto zachovalo jen 13 %, a to přesto, že místnost byla nakonec zcela zaplněna kouřem.

4. Fingování dopravních nehod

(Robert Cialdiny - Influence: Science and practice)

Stejné výsledky přineslo i fingování dopravních nehod. Zatímco na frekventovaných silnicích zastavil jen málokdo, na okresních cestách, kde projede jedno auto za hodinu, bylo takové chování výjimkou.

Dvojí ponaučení

Jak se chovat v roli oběti

I když jste obětí potřebující pomoc přímo vy, musíte napomoci přihlížejícím určit vaši situaci jako krizovou, jako situaci vyžadující jejich zásah. Nevolejte a nekřičte jenom: „Pomoc. +more“ Svou situaci popište, abyste přihlížejícím pomohli ujasnit si, o co běží. Křičte například: „Zavolejte policii. Jsem napaden. “ Ještě lépe uděláte, když učiníte někoho zodpovědným. Ukažte na konkrétního člověka prstem a řekněte: „Vy, zavolejte policii. “.

Jak se chovat v roli přihlížejícího

Nedívejte se kolem a nezjišťujte, co dělají ostatní - jednejte. Nedopusťte, aby se vám přítomnost tolika lidí proměnila v důvod chápat situaci jako nevyžadující váš zásah. +more Pomozte. Nejhorší, čeho se můžete dopustit, je trápit se rozpaky z toho, že něco uděláte špatně. Jestliže budete jednat správně, možná zachráníte život.

Související články

Prosociální chování * Efekt přihlížejícího

Literatura

CUMMINS, Denise D. Záhady experimentální psychologie : co psychologové zjistili o myšlení, citech a chování člověka. +more 2. vyd. Praha : Portál, 2006. 240 s. * HAYESOVÁ, Nicky. Základy sociální psychologie. 2. vyd. Praha : Portál, 1998. 165 s. * VACULÍK, Martin. Vybrané pojmy ze sociální psychologie : Definice, vysvětlení, souvislosti. [online]. 2006. Skripta. Dostupný z WWW: .

Kategorie:Sociální psychologie