Dispozitivní právní norma

Dispozitivní právní norma je termín používaný v právní teorii k označení právních předpisů, jejichž účinky jsou koncipovány tak, že mohou být nahrazeny vzájemnou dohodou stran, které jsou jimi postiženy. Tím se umožňuje, aby si strany plně braly záležitosti týkající se jejich právních vztahů do vlastních rukou, aniž by byly vázány explicitními ustanoveními zákona. Dispozitivní právní normy jsou v českém právním systému obvyklé. Jejich přirozeným protipólem jsou imperativní (resp. nutné) právní normy, které mají povahu příkazu a nesmějí být změněny či odstraněny dohodou s ostatními stranami. Příkladem dispozitivní právní normy může být ustanovení občanského zákoníku, které stanoví, že pokud strany sjednají výši úroků, které mají být splaceny, kteroukoli jinou částku než je úrok stanovený v Občanském zákoníku, tak takové ujednání je považováno za neplatné. Tímto ustanovením se zajišťuje, že výši úroků nelze stanovit nižší, než je právní minimum, které je stanoveno zákonem, aby se zabránilo zneužívání například v oblasti půjčování peněz. Pojem dispozitivní právní norma je také používán v evropském právu. Vychází z faktu, že vztahy mezi stranami mohou být upraveny právním předpisem, pokud strany dosáhnou na dohodu. V praxi to znamená, že pokud je vnitrostátní norma dispozitivní, členské státy mohou přijmout jinou legislativu na úrovni Evropské unie. Tento princip je důležitý pro soudní ochranu práv, která je garantována v rámci Evropské unie. Strany mají právo na soudní ochranu, ale mají také právo na dohodu, protože smlouvy jsou důležité pro obchodní aktivity. Dispozitivní právní normy umožňují tuto rovnováhu udržovat.