Donald Woods Winnicott

Donald Woods Winnicott (7. dubna 1896, Plymouth - 28. ledna 1971, Londýn) byl britský psychoanalytik a zakladatel směru psychoanalýzy, kterému se říká Britská škola (či teorie) objektních vztahů (spolu s Ronaldem Fairbairnem). Byl původně pediatrem, ale poté absolvoval kleiniánský psychoanalytický výcvik (u Jamese Stracheye a Joan Rivierové), což pro něj znamenalo přelom, byť se pediatrií zabýval do konce života.

Vznik Nezávislé skupiny

Británie se stala klíčovou zemí ve vývoji psychoanalýzy proto, že sem emigroval v roce 1938 Sigmund Freud s dcerou Annou Freudovou, a ještě předtím se v Londýně usadila psychoanalytička Melanie Kleinová. Kolem Freudové se zformovala vlivná skupina (egopsychologové), kolem Kleinové skupina konkurenční (kleiniáni). +more Mezi nimi vládla velká řevnivost, která navázala na vídeňskou tradici (vídeňské intelektuální prostředí bylo proslulé polemičností, rétorickými šarvátkami a osobními útoky). Winnicott psal zpočátku z kleiniánských pozic, ale posléze se mu zprotivil silně polemický duch obou převládajících skupin, podobně jako dalším rodilým Britům. Nakonec Winnicott, Farbairn (ten byl Skot, proto se hovoří o britské, nikoli anglické škole) a John Bowlby opustili obě znepřátelené skupiny a prohlásili se za skupinu Nezávislých. Brzy se ukázalo, že je spojuje i společný pohled na psýchu, a že mnohem více než kleiniáni a egopsychologové akcentují roli rané výchovy při vzniku psychopatologie. Winnicotovy teorie se staly ve skupině Nezávislých vůdčí.

Falešné Self

Winnicott se zaměřil na pacienty, kteří mají problém s identitou, nemají vymezeny hranice subjektivity a necítí, že existují. Prohlásil, že takoví pacienti mají tzv. +more falešné Self, a že příčina leží v interakcích mezi matkou a dítětem v nejranějších fázích vývoje, v prvních měsících života. Podle Winnicota matky takových pacientů nepředávaly dostatek lásky, špatně reagovaly a nedostatečně se přizpůsobovaly potřebám dítěte. Matka podle Winnicotta musí v prvních měsících života kojence zcela potlačit svou subjektivitu, musí disponovat tzv. "primárním mateřským zaujetím".

Dítě se povětšinou nachází v tzv. plynutí bytí (going-on-being) a občas se z něho vynoří tzv. +more spontánními gesty. Je důležité, aby matka dítě z plynutí bytí nevytrhávala ("umožnila mu být s ní - ale samotné") a ve chvíli spontánního gesta na toto gesto vstřícně reagovala, tedy potvrdila dítěti jeho omnipotentní iluzi, že ovládá svět a své prostředí přáním. Toto chování matky Winnicott nazývá "podpůrné prostředí" (holding environment). Jen v něm podle Winnicotta dítě uvěří, že existuje, a že cokoli má smysl. Vytvoří si ze spontánních gest a reakcí matky tzv. opravdové Self. Když reakce matky (prostředí) nejsou správné, dítě je přinuceno se začít světem předčasně zabývat a vytvoří pro komunikaci s ním tzv. falešné Self. Pokud skrze něj žije, nezbaví se nikdy pocitu prázdnoty, nereálnosti, ba neexistence.

Pocit existence a smyslu opravdového Self není vázán jen na iluzi omnipotence, ale i na vazbu mysli a těla (pudu). Ve Winnicottově teorii je pud a tělesnost klíčovým faktorem, ovšem jinak než u Freuda. +more Falešné Self znamená podle Winnicotta "odtržení mysli od jejích zdrojů v těle". Pocit existence je tak v podstatě pocitem, že mysl má svou plnost, kterou v praxi vytváří pudovost. Falešné Self je však pozůstatkem procesu, kdy mysl byla přinucena být abstraktní příliš brzy.

Přechodový objekt

Asi nejznámějším Winnicottovým pojmem je tzv. přechodový objekt. +more Podle Winnicotta není a nesmí být přechod od iluze omnipotence k realistickému vnímání u dítěte náhlý. Mezi těmito dvěma fázemi je podle něj mezifáze tzv. přechodové zkušenosti, kterou by dobrá výchova měla podporovat. Typické je, že dítě si v této mezifázi zvolí nějakou hračku či věc, tzv. přechodový objekt, který pro něj získá zvláštní význam (nejčastěji jde o plyšovou figurku). Tento objekt se stane jakýmsi mostem mezi iluzivní všemocností a realističností. Dítě se k němu chová jako se chovalo k objektům v raných fázích (má nad ním úplnou moc), zároveň už ale ví, že jde jen o hračku, učí se pozvolna nezávaznosti, jež z toho plyne.

Tak jako Winnicott tvrdí, že raná omnipotence z psychického života nikdy úplně nezmizí a je utajeným jádrem pocitu životního smyslu, radosti a schopnosti lásky, i přechodovou zkušenost považuje za stále přítomnou ve zdravé mysli - u dospělých se vyjevuje formou hry, denního snění či umělecké tvorby. Zdravý jedinec je tak přirozeně kreativní. +more Blok v tvořivosti signalizuje problém s přechodovou fází - jedinec buď regreduje k neplodnému snění o "rozpouštění se", anebo vnímá realitu jako břemeno, kterého se nemůže zbavit, a které ho drtí a vysává.

Winnicottova terapeutická metoda

Zdaleka nejvíce se Winnicott od původních Freudových východisek odchýlil ovšem v technice psychoterapie. Zcela zavrhl interpretaci přání a chování pacienta. +more Taková technika je u těžších poruch (psychóza, hraniční porucha osobnosti), jimiž se především zabýval, podle něj neúčinná. Podle Winnicotta se musí analytik postavit do pozice dostatečně dobré matky a nabídnout pacientovi podpůrné prostředí, které v dětství neměl. Je připraven plnit jeho emocionální potřeby a přizpůsobovat se mu. Tím podle Winnicotta může zažehnout u nemocného opravdové Self, skrze nějž začne pacient prožívat svůj život, pokud nové zkušenosti uvěří.

Literatura

WINNICOTT, Donald Woods: Hraní a realita, Praha, Portál 2018. * MITCHELL, Stephen, BLACKOVÁ, Margaret: Freud a po Freudovi, Praha, Portál 1999.

Externí odkazy

Winnicott Winnicott Kategorie:Narození v Plymouthu Kategorie:Narození 7. +more dubna Kategorie:Narození 1896 Kategorie:Úmrtí v Londýně Kategorie:Úmrtí 1971 Kategorie:Úmrtí 25. ledna Kategorie:Muži.