Dramatická výchova

Dramatická výchova je jeden z pěti oborů estetické výchovy a výchovy uměním (vedle výchovy literární, výtvarné, hudební a pohybové/taneční), v němž se pracuje s prostředky a postupy divadelního umění, především s mimetickou hrou (dramatickou hrou, hrou v roli). V dramatické výchově je tak pozornost soustředěna především na lidské jednání a mezilidské vztahy. V dramatické výchově se vychází z přirozené dětské napodobivé hry (hry „jako“), která je založena na přeměně, v níž se účastníci hry a vše, co je do hry zahrnuto (prostor, předměty, zvuky), stávají něčím nebo někým jiným, než v realitě (aktuálním světě) jsou (vstupují do fiktivního světa, který svým jednáním aktivně spoluvytvářejí).

Dramatickou výchovu je možné charakterizovat také jako učení přímým prožitkem a vlastní zkušeností v jednání, nabývání životní zkušenosti společným řešením problému (situace) nejen intelektem, ale i intuicí, a to se zapojením těla a emocí.

Metody

Stěžejní metodou dramatické výchovy je dramatická hra (mimetická hra, hra v roli), která může být realizována v těchto třech základních rovinách:

* Rovina simulace - Hráči hrají sami sebe, avšak v simulované situaci, ve které se nyní nenacházejí. * Rovina alterace - Zde na sebe hráči berou roli někoho jiného ve fiktivní situaci, ale fiktivní postavu vytvářejí svým jednáním pouze „obrysově“, jako postavu typovou, s důrazem na její funkci v ději. +more * Rovina charakterizace - Při ní jde už o vědomé komplexní vytváření fiktivní dramatické osoby, k němuž je nezbytnou podmínkou určitá životní zkušenost a určitý stupeň mentálního vývoje.

Josef Valenta (2008) dělí metody dramatické výchovy do těchto skupin, při kterých se člověk stává někým nebo něčím jiným:

# Metoda (ú)plné hry: tento typ je založen na modelování situací s využitím všech aktivit - pohybu, řeči, psaní, manipulací s předměty atd. # Metody pantomimicko-pohybové: pro tento typ metod je základem pohyb, od účastníků není vyžadován zvuk a řeč #: zrcadlení: podstata spočívá v co nejpřesnějším napodobení pohybové akce hráče druhým hráčem #: živé nehybné obrazy (sochy): sehrání určitého jevu, osoby či situace jedním nebo více účastníky beze slov a bez pohybu(konfigurací těla, stabilním mimickým výrazem). +more # Metody verbálně zvukové : metody založené na zvuku a slově. Např. vypravování, rozhovor, diskuze #: alej: ulička, hráči vytvoří naproti sobě dvě řady s určitou mezerou, kudy prochází některá z důležitých postav, zpravidla je určeno, co alej zastupuje, je vymezeno, v jaké úrovni rolové hry se hráči v řadách budou vyjadřovat k postavě, která uličkou prochází. Postava prochází, naslouchá, reaguje #: brainstorming: hledání nápadů, v první fázi se vystřelují nápady, zapisují se, nahrávají, registrují. V další fázi probíhá obsahová analýza, výběr optimálního řešení # Improvizace: hraní bez scénáře, vznikající na místě, přímo v procesu. Improvizace poskytuje autentický prožitek ve fiktivní situaci, hráč se v ní setkává a vypořádává se skutečně vzniklou obtíží. Nabízí jak známé, tak dosud neprožité situace, umožňuje poznávat život v celé jeho šíři a poskytuje příležitost vyzkoušet si situace v nezávazné, ale kontrolované podobě.

Další metody doplňují metody základní. Jsou to takové aktivity, které nejsou pro dramatickou výchovu typické (výtvarné práce apod. +more). # Metody graficko-písemné: se používají při startování dramatu, získávání informací, budování důvěry a atmosféry. Využívají beletrii, deníky, dokumenty, dopisy, dotazníky, testy, inzeráty, myšlenkové plány, obrazy, odborné texty, plakáty, projekty. # Metody materiálově-věcné: se zaměřují na práci s různým druhem materiálu, jako: práce s kostýmem, práce s loutkou, práce se zástupným předmětem.

Využívané principy

Princip divadelnosti: to znamená, že lidé jsou schopni hrát svým jednáním fikci - fiktivní objekt, situaci, jednání. * Princip dramatičnosti: to je zaměření na obsah hry (hry „jako“) na určité problémy, konflikty.

Cíle

Cíle, které pedagog dramatické výchovy sleduje, se váží na všestranné rozvíjení osobnosti dítěte a mladého člověka (zaměření na osobnost a její vztahy ke světu, a především ke společnosti a ve společnosti, na komunikaci, zohlednění etických a estetických hodnot, rozvoj schopnosti adekvátně prožívat fikci, používat improvizaci, učit se zaujímat vlastní stanoviska, formulovat vlastní názory a naslouchat druhým, rozvoj kreativity, získávání divadelních dovedností, event. i znalostí, rozvíjení schopnosti vnímat, prožívat a hodnotit umělecké dílo a výchova kultivovaného a poučeného diváka).

Dramatická výchova má dvě základní směřování: interní školní dramatickou výchovu a dramatickou výchovu, v níž se pracuje na divadelním nebo přednesovém tvaru, tedy divadlo hrané dětmi a mládeží a dětský přednes (sólový i kolektivní). Práce na divadelní nebo přednesové inscenaci je logickou součástí dramatickovýchovného procesu, není však jeho cílem, ale prostředkem k výchovnému působení na účastníka hry.

Výuka a zařazení do kurikula

Dramatická výchova ve škole může být samostatným vyučovacím předmětem, nebo mohou být některé její metody a techniky využívány při výuce jiným předmětům.

Dramatickou výchovu lze v České republice studovat na vysokých školách, a to jako obor na Divadelní fakultě AMU v Praze na Katedře výchovné dramatiky, na Divadelní fakultě JAMU v Brně v ateliéru Divadlo a výchova, anebo jako specializaci na některých pedagogických fakultách.

V Rámcovém vzdělávacím programu pro základní vzdělávání a v Rámcovém vzdělávacím programu pro gymnaziální vzdělávání je dramatická výchova zařazena jako doplňující obor a školy ji mohou zařadit do svých vzdělávacích programů vedle výchovy výtvarné a hudební. Na základních uměleckých školách je dramatická výchova vyučována jako samostatný obor (literárně-dramatický obor) už od 60. +more let 20. století.

Odkazy

Reference

Literatura

BLÁHOVÁ, Krista; VACEK, Pavel; ULRYCHOVÁ, Irina; PROVAZNÍK, Jaroslav. Uvedení do systému školní dramatiky: Dramatická výchova pro učitele obecné, základní a národní školy. +more Praha: IPOS-ARTAMA; Praha: Sdružení pro tvořivou dramatiku, 1996. 84 s. . * BOLTON, Gavin. Towards a Theory of Drama in Education. London: Longman, 1979. 162 s. . * BUDÍNSKÁ, Hana. Hry pro šest smyslů: Kartotéka pro loutkáře i neloutkáře, kteří si umějí hrát s dětmi. 10. vyd. Praha: NIPOS-ARTAMA, 2017 [1984]. 28, 16, 218 s. . * DISMAN, Miloslav. Receptář dramatické výchovy. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1976. 148 s. * KOMENSKÝ, Jan Amos. Škola na jevišti. Přeložil Josef HENDRICH. Brno: Komenium, 1947. 120 s. Pedagogické klasobraní, sv. 1. * KOŤÁTKOVÁ, Soňa; PROVAZNÍK, Jaroslav; BLÁHOVÁ, Krista; SVOBODOVÁ, Radka; TOMKOVÁ; Anna. Vybrané kapitoly z dramatické výchovy. Praha: Karolinum, 1998. 224 s. . * MACKOVÁ, Silva. Divadlo a výchova: (Úvahy o oboru). Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, 2016. 260 s. . * MACHKOVÁ, Eva. Dramatická hra a tvořivost. Praha: Nakladatelství H & H, 2017. 278 s. * MACHKOVÁ, Eva. Jak se učí dramatická výchova: didaktika dramatické výchovy. 2. vyd. Praha: AMU, Divadelní fakulta, katedra výchovné dramatiky, 2007 [2004]. 224 s. . * MACHKOVÁ, Eva. Nástin historie a teorie dramatické výchovy. Praha: Akademie múzických umění v Praze v Nakladatelství AMU. 234 s. . * MACHKOVÁ, Eva. Úvod do studia dramatické výchovy. 3. , aktualizované vyd. Praha: NIPOS, 2018 [1998]. 160 s. . * MACHKOVÁ, Eva (ed. ). Dramatická výchova Soni Pavelkové. Praha: NIPOS, 2019. 160 s. . * MARUŠÁK, Radek. Literatura v akci: Metody dramatické výchovy při práci s uměleckou literaturou. Praha: AMU, Divadelní fakulta, katedra výchovné dramatiky, 2010. 196 s. . * MARUŠÁK, Radek, KRÁLOVÁ, Olga, RODRIGUEZOVÁ, Veronika. Dramatická výchova v kurikulu současné školy: Využití metod a technik. Praha: Portál, 2008. 128 s. . * MARTÍNKOVÁ, Nina. Hra a divadlo. Praha: NIPOS, 2018. 152 s. . * MLEJNEK, Josef. Dětská tvořivá hra. 3. vyd. Praha: NIPOS-ARTAMA, 2011 [1981; 1997]. 152 s. . * MORGAN(OVÁ), Norah; SAXTON(OVÁ), Juliana. Vyučování dramatu: hlava plná nápadů. Přeložili Helena ZYMONOVÁ a Jaroslav PROVAZNÍK. Praha: Sdružení pro tvořivou dramatiku, 2001. 252 s. Přel. z Teaching drama: a mind of many wonders [1987]. . * NEELANDS, Jonothan. Making Sense of Drama: A Guide to Classroom Practice. Oxford: Heinemann, 1984. 124 s. .

Kategorie:Divadlo Kategorie:Studijní předměty Kategorie:Výukové metody