Edrioasteroidea

Edrioasteroidea je vyhynulá třída ostnokožců, která se objevila v kambriu a přetrvala do permu. Edrioasteroidi se vyskytovali v mělkých vodách tehdejších oceánů. Řada edrioasteroidů se vyznačovala radiální pentagonální symetrií, avšak někteří raní zástupci ještě měli symetrii 2-1-2. V praxi to znamená, že ambulakrální soustava ještě neměla 5 stejně dlouhých kanálů jako u moderních ostnokožců, ale spíše 2 a 2 a jeden menší, jako je tomu např. u druhu Carneyella ulrichi (viz obrázek níže). Fosilie edrioasteroidů jsou sice převážně ploché, avšak předpokládá se, že jejich tělo mohlo být nějakým způsobem nafouklé. Hřbetní (spodní) strana edrioasteroidů byla přichycena k substrátu, horní (ústní) strana směřovala do vodního sloupce. Ústa byla uprostřed, řitní otvor hned pod ústy, tzn. na stejné tělní straně (srv. např. s hvězdicemi, které mají řitní otvor na opačné straně od úst). Většina edrioasteroidů měla skelet z vápnitých tělísek, podobně jako je tomu u moderních ostnokožců.

Nejstarší edrioasteroidi žili přichyceni na měkkému substrátu intertidálních oblastí. Tento měkký substrát v počátečních fázích kambria představovaly tzv. +more sinicové rohože, čili hluboké nánosy sinic, které byly široce rozšířeny ve všech oceánech. V průběhu kambria se však začaly objevovat nové organismy jako gastropodi a další býložraví živočichové, kteří tyto rohože začali spásat. To mělo za následek postupný, avšak nakonec většinový úbytek sinicových nánosů. Edrioasteroidům tedy nezbylo, než se přizpůsobit novému substrátu, nebo vymřít.

K výměně přichycujícího podkladu z měkkého na tvrdý došlo u edrioasteroidů v období Wuliuanu, což je páté období kambria datované do let 509 - ~504,5 mya. Nejstarší známý zástupce edrioasteroidů, který se začal přichycovat k tvrdému podkladu, je Totiglobus spencensis, jehož nalezená fosilie byla stále přichycena hřbetní stranou na ulitě hyolita. +more Za zmínku přitom stojí, že jeho blízký příbuzný Totiglobus nimius se stále přichycoval hřbetní stranou k měkkému podkladu. V době Wuliuanu došlo i k výměně funkčního mechanismu přichycení, který u měkkých substrátů představovala nějaká forma sukce. Od Drumianu (~504. 5 - ~500,5 mya) u edrioasteroidů dominovalo přichycení k tvrdým podkladům. Jelikož život edrioasteroidů byl spjat k přichycením k substrátu, krmili se především pasivně, tzn. zachytávali potravu z vodního sloupce. Řada druhů již měla vyvinuty podie, čili trubičkovité výčnělky ambulakrální soustavy, které jim v lapání jídla patrně pomáhaly.

File:Foerstediscus splendens Smithsonian. jpg|Foerstediscus splendens ze středního ordoviku File:Edrioasteroid. +morepng|Edrioasteroid ze skupiny Stromatocystites File:OrdovicianEdrio. jpg|Cystaster stellatus z ordoviku File:Carneyella ulrichi fossil edrioasteroid Upper Ordovician KY. jpg|Carneyella ulrichi vykazující symetrii 2-1-2 File:Camptostroma copy. jpg|Umělecká představa edrioasteroida z rodu Camptostroma.

Odkazy

Reference

Externí odkazy

Kategorie:Vyhynulí živočichové Kategorie:Ostnokožci