Frenštátské nářečí

Technology

12 hours ago

Author

Město Frenštát pod Radhoštěm leží v kotlině moravskoslezských Beskyd v okrese Nový Jičín v jižní části Moravskoslezského kraje.

Správní obvod obce s rozšířenou působností zahrnuje šest obcí (Bordovice, Lichnov, Frenštát pod Radhoštěm, Tichá, Trojanovice a Veřovice), z toho je právě Frenštát městem s pověřeným úřadem. Všechny tyto obce společně s obcí Kunčice pod Ondřejníkem jsou součástí dobrovolného svazku obcí Mikroregionu Frenštátsko. +more Předmětem zájmů je oblast školství, zdravotnictví, sociální péče, požární ochrana, ochrana životního prostředí a další služby obyvatelům.

Frenštát pod Radhoštěm je především turistickým a sportovním centrem. Působí zde například Klub českých turistů nebo turistický spolek Podhorská jednota Radhošť, která pořádá v průměru 40 akcí ročně, jako běžecké či cyklistické závody, folklorní akce, podporuje ekologické aktivity apod. +more Nejčastějším cílem návštěvníků jsou přilehlé Pustevny se známou sochou boha slunce Radegasta a nejvyšší horou Moravskoslezských Beskyd Radhošť (1129 m n. m. ), kde se nachází poutní místo s kaplí a sousoším Cyrila a Metoděje z roku 1896. Dalším atraktivním místem jsou Horečky - soubor malých kopců (malé hory = horečky). Ty byly v minulosti věhlasným rekreačním střediskem. Avšak postupem času komplexy budov zchátraly a dodnes čekají na rekonstrukci. Zrenovován byl v loňském roce 2012 amfiteátr, který slouží v letních měsících pro pořádání hudebních akcí. Nedaleko amfiteátru je známý velký a malý skokanský můstek, který je nyní zasvěcen skokanu Jiřímu Raškovi.

Nářeční rozdělení na českém území

O vzniku nářečních rozdílů na území českého jazyka se dočteme v dialektologické literatuře České nářeční texty .

Většina dialektů má své počátky až v době historické. Základní nářeční členění vznikalo ve 14. +more - 16. století, i když významné počátky se jevily také na přelomu 12. a 13. století. Postupným vývoj se tak na českém území vydělily čtyři základní nářeční skupiny:.

* nářečí česká v užším smyslu * nářečí středomoravská (hanácká) * nářečí východomoravská (moravskoslovenská) * nářečí slezská (lašská)

Zvláštní skupinu tvoří také polsko-český smíšený pruh v oblasti východně od Ostravy mezi Bohumínem a Jablunkovem.

Slezská nářečí

Slezská nářečí se dělí do podskupiny jižní (moravská), západní (opavská) a východní (ostravská). Dialekt Frešntátu náleží do podskupiny jižní. +more Mezi typické znaky slezských nářečí patří např. :.

a) hláskoslovné znaky: * pouze krátké vokály * větší rozsah konsonantů ť, ď, ň; na většině území se hlásky ť, ď vyslovují asibilovaně, tj. c´/č, dz/ž (např. +more ťicho/c´icho) * výskyt palatalizovaných sykavek s´,z´ (např. na voz´e, hus´); na části území později splynuly v š, ž (např. nošyč), někde splynuly v s, z * zachování vokálu e (např. ešče, jemu) i vokálu o (např. kopec, noha); staré ó se změnilo na většině území na u (např. kuň) * zachování skupiny aj, někde oj nebo ej (např. předaj/předoj, fčerajši).

b) tvaroslovné znaky: * sloveso „být“ má zpravidla tvar v 1. os. +more sg. sem/sym * hlavní přízvuk trojslabičných a víceslabičných slov je na předposlední slabice * znělá výslovnost párových souhlásek i na mezislovním předělu (např. g mostu, nuž ňechcu) * na začátku slova výskyt pouze i- bez j- (např. ikra, idło) * sufix -uv / -uf v gen. pl. maskulin (např. chłapuv, pekařuv) * zakončení 1. os. pl. -my (např. my robimy) * infinitivní zakončení na -ť/-c´/-č (např. ňesť, vołať).

c) některé znaky slezského dialektu jsou společné s východomoravskými: * stopy po výskytu měkkých retnic pj, bj, mj (např. p´ena / pjena) * asimilace sh- > zh- (např. +more zháňet, na zhledanó).

Zařazení dialektu Frenštátska

Nářečí frenštátské oblasti spadá do jižní (moravské) podskupiny slezských nářečí, která zaujímá nevelkou oblast kolem Štramberku, Příboru a Frenštátu pod Radhoštěm. Bližší pohled na toto nářečí nalezneme v literatuře Dialektologie moravská (1886) od Františka Bartoše a Nářečí na Frenštátsku (1941) od rodáka Františka Horečky.

V Dialektologii moravské uvádí Bartoš pro Frenštát tyto charakteristické znaky:

a) Hláskosloví: * Zachování vokálu e oproti jeho úžení v i ve spisovném jazyce - k tomuto jevu dochází zejména po hlásce l (např. zele, mleko) * Měkčení hlásek de, te v dě, tě (např. +more tětka, otěc); hlásky s, z se na rozdíl od jiných oblastí valašského nářečí neměkčí. Existují také výjimky, kdy se uvedené hlásky nemění, a to: v ukazovací náměstce ten a dalších odvozeninách (např. telo), před vokálem e, který vznikl z oje - chudemu, bohateho atd. , před vokálem e, který je vsuvný nebo pohybný - statek, hrotek, ve vok. a instr. sg. (např. žide, płotem), nebo v dalších slovních tvarech jako deset, delši, udeřiť, mładeněc apod. * Změna hlásek st v sť v příčestí trpném - např. opustěny, omastěny. Na Frýdecku charakteristická hláska sc (např. opuscyny, omascyny). * Infinitiv se mění z hlásek tť, dť v cť (např. vecť, kracť). Oproti tomu se např. ve Frýdlantě tyto hlásky změnily v sť (např. pomosť, pesť). * Souhlásková proměna v v j - např. myjať (srov. ve spisovném jazyce mývati). * Souhlásková proměna g v h - např. hdo, hde.

b) Tvarosloví: * Charakteristické užívání gen. pl. +more ve spojení s číslovkami - např. ma dvuch bratruv. * Přípona instr. pl. je nejčastěji y (např. s tymi synky, s mojimy bratry). V dalších oblastech lašského nářečí se vyskytují odlišnější koncovky, a to ama, ami, oma. * Koncovka lok. pl. je och (např. o bratroch, o našich synkoch), ale také ach (např. očach, ušach). * Zvláštnost tvarů číslovek pět-deset, např. dat. pěťom, instr. s deseťoma, ale i s pěťomi.

(pozn. Oblast Frenštátska popisuje Bartoš nejčastěji ve spojení také s Příborem a Štramberkem.)

Ačkoli nebyl Horečka filolog, zpracoval publikaci Nářečí na Frenštátsku z lásky k oblasti a lidu, a také z důvodu, že dosud neexistoval žádný soustavný popis a rozbor místního nářečí. Proto popsal nářečí na základě publikací o nářečích moravskoslovenských, valašských a lašských, které srovnával s dialektem ve Frenštátě. +more Nářečí je popsáno na základě roviny hláskoslovné, tvaroslovné a skladby.

a) hláskosloví * Krátkost vokálů není zcela absolutní. I když se lašské nářečí vyznačuje krátkostí, můžeme ve Frenšátě nalézt výjimky (např. +more maminkó, o jéj. ; vlivem sousední valaštiny volál, dělál, přídu). * Zachováno je také rozlišení dvojího l (tvrdé l, měkké ľ). To přispívá k významovému odlišení, ale také k rozlišování i-y (např. lež-ľež, maly-maľi). * Z praslovanského dj zůstalo užití dz ve slovech jako hadzať, narodzeny, ukradeny apod. , výjimkou je hovězi. * Změny nenastaly u pračeských hlásek ý, ú, které se nezměnily ve dvojhlásky a u vokálu é, které se nezúžilo (např. stryček, dobry; sudca, oni idu; zeľe, tře). * Aj zůstává zachováno (např. daj, vajco), v superlativu však dochází ke změně na ej (nejlepši). * Slabičné r se v některých případech mění na er (ščerbina, ščerk). * Typickým znakem je také měkčení hlásek de, te, ne v dě, tě, ně (např. němam, vedětě). * V lok. pl. podstatných jmen není nikdy koncovka -och, nýbrž -ach (např. v zubach, po mužach). * Ak. pl. maskulin se často u osobních jmen nahrazuje genitivem - najali dvoch děľnikuv, mam tam znamych. * Přízvuk se nachází na předposlední slabice: tatinek, kdě idětě. , do zahrady.

Dále jsou popsány další vokalické a konsonantické znaky, např. užití krátkého vokálu o místo ů - javorek, mostek, nebo také místo e - lico, vajco, avšak k této změně nedochází ve slovech jako lože, poľe. +more Dále se o zaměňuje v u např. v - kulik, pokuj; výskyt vkladného vokálu e ve slovech něsel, vedel; kmoter, věter. Z konsonantických změn je to např. c-ť: tisař, tihla; netýká se tvarů cicha, cin, cipeľ, k-g: cigan, ogurka, stromeg, ji-i: idu, iny, ikra. Časté je i vynechávání hlásek uprostřed slova - poď, přiť, prazny, pauk, masny, kery, kerak, lacny,usla, devatnast.

V části o tvoření slov jsou popsána mezi podstatnými jmény místní příjmení, která mohou být odvozena z povolání (např. Bača, Mynář), nebo podle místního původu (např. +more Bordovský, Tichavský), dále části města, názvy obyvatel okolních obcí apod. Ke všem slovním druhům jsou uvedena zakončení, kterých se v této oblasti užívá, včetně příkladů (např. neurčitá zájmena jsou tvořena sufixem -sik, např. kdosik, cosik; citoslovce jsou často zakončena na -y - jejdanečky, koš koš košenky, apod. ).

b) Tvarosloví Kapitola o tvarosloví popisuje skloňování jmen, zájmen, číslovek, časování a slovesné třídy. Skloňování jmen se dělí podle kmenů do pěti kategorií: 1. +more mužské o-kmeny, 2. střední o-kmeny, 3. ženské a-kmeny, 4. i-kmeny, 5. kmeny souhláskové. Šestou kategorií jsou jména dvojího čísla (např. oči, uši). Časování je charakterizování poměrně stručně - příklady slovních tvarů neurčitého způsobu, imperativu, příčestí činného a trpného a podstatných jmen slovesných. Pro šest slovesných tříd jsou uváděny nejčastěji tvary 1. os. sg. a pl. , 2. a 3. os. pl. , imperativu, infinitivu a participia aktiva.

c) Skladba Úvodem kapitoly o skladbě odkazuje Horečka čtenáře na jiná odborná díla, ve kterých byla skladba odborně popsaná, např. na Bartoše a zvláště na Kellnera. +more On sám uvádí pouze ke každé vymezené části příklady vět:.

1. Část o větosloví dělí dále na věty neslovné (např. +more ticho tam o tym = nemluvte o tom), citoslovce ve větné platnosti (např. tož to prrr = to neudělám) a věty bezpodmětné (např. snilo se mu = zdálo se mu o něčem).

2. Druhá část, již obsáhlejší, popisuje významosloví - tj. +more adjektiva v platnosti substantiv (např. je na dobrej = má dobrou náladu), zájmena ve větné platnosti (např. Viděl jsem tam tu jeho. = milou) a pády prosté a předložkové. Pádem prostým v akusativu je např. uči sa počta = počtům, v genitivu něchce se mi ničeho = nic mne netěší. S akusativem se pojí předložky jako na - např. nahladno = na lačný žaludek, předložka o - např. něni o to = nezáleží na tom, s, se - např. dej mu tam s korunku = asi korunu.

Druhá polovina Horečkovy publikace se věnuje rozsáhlému slovníku. Nechybí také krátké ukázky nářeční mluvy, které zachytil Horečka z mluvy místních obyvatel. +more Tématem jsou především pověsti - např. Pověsť o ľuľkyni, Očarovane kravy nebo Naš poklad.