Giovanni Battista Meizlik

Technology

12 hours ago

Author

Portrét [url=https://web.archive.org/web/20161220075736/http://www.ilterritorio.ccm.it/lib/files/territorio_bollettino_it_1727_pdf_.pdf]J[/url]. E. Monsignor Dr. Giovanni Battista Meizlik (24. června 1870 Gorizia - 10. února 1946 Monfalcone) byl římskokatolický biskup působící v Itálii, s tituly (Protonotario Apostolico, Prelato domesticodi S. S.).

Život

Giovanni Battista Mejzlik, byl po otci původem z rodu nižší německé šlechty ( von Mainthal ), po matce z rodiny benátských kupců. Za svého života působil jako vyšší církevní hodnostář katolické církve v Itálii a to v nelehké době počátku první světové války. +more Významně se zasloužil o rozvoj Aquileiské baziliky a o záchranu města Monfalcone ke konci druhé světové války. Ve městě Aquileia je po něm pojmenována budova dnešního muzea "Pallazo Meizlik". Byl váženou a velmi respektovanou osobou, které vděčí za svůj život nespočet osob, které zachránil v době druhé světové války.

Narodil se v Gorizii 24. června 1870 otci z české části Rakouska-Uherska a benátské matce, na kněze byl vysvěcen 28. +more července 1895 arcibiskupem Mons. Zornem. Následně získal doktorát z teologie na univerzitě ve Vídni.

Jako duchovní pastýř byl nejprve asistentem v Gradu a poté, po třináct let, farářem v Perteole, kde díky svým diplomatickým schopnostem urovnal velmi vážné místní neshody, jež se zde vlekly už dlouhý čas. Založil venkovskou banku, dvě zemědělská sdružení, výrazně se zasadil o vykoupení půdy obdělávané pachtýři, a také o stavbu lidových domů za výhodných podmínek. +more Během tohoto období byl zvolen za člena Zemského sněmu v Gorizii (Dieta Provinciale di Gorizia), v němž prosadil, ve spolupráci s Faiduttim a baronem Bugattem, pachtýřskou smlouvu, která měla vstoupit v platnost právě 24. května 1915 a jež představovala velký společenský rozmach a úspěch pro oblast Isontino.

V roce 1913 ho Mons. Sedej jmenoval arciknězem baziliky v Aquileie, přímo podléhajícím arcibiskupskému ordinariátu, s hodnostmi apoštolského protonotáře a papežského domácího preláta. +more V roce 1915 s ním spolupracovali asistent a katecheta Don Francesco Spessot a „občan království“ Don Giovanni Bressan.

Historická nevyhnutelnost návratu římské Aquileie pod správu Itálie, byla Mons. Meizlikovi zřejmá, a tak se bezvýhradně dal k dispozici italským úřadům. +more Ve své bazilice přijímal a hostil význačné vojenské a politické osobnosti, počínaje posledním králem sjednocené Itálie Viktorem Emanuelem III. , vévodou z Aosty, generálem Borsalinem a j.

Po obsáhlém a obecném sdělení, že na zhruba desítce far byly objeveny důkazy o špionážní aktivitě furlanských kněží, kteří byli okamžitě internování, deník „Giornale d'Italia“ dne 23. června 1915 napsal toto:

„Ostatně, vůči těm, kteří dál zastávají svůj úřad a nestaví překážky běhu událostí, projevují vojenští představitelé vážený respekt a úctu. I včera jsem mezi dvěma generály viděl biskupa Meizlika z Aquilei oděného v majestátný šat, jak byl vezen automobilem na cestu do Grada. +more A při pohledu z dálky na tu úctu a důstojnost, jež biskupovi ti dva generálové projevovali, se mi vybavilo chování Němců vůči kardinálovi Mercierovi. “.

Marné byly kroky, jež Don Francesco Spessot bezprostředně podnikl u generálporučíka Vercellany. Ten se telefonicky obrátil na civilního komisaře okresu Monfalcone se sídlem v Cervignanu, Dr. +more Crispa Moncadu, jenž mu takto odpověděl: „Se vší úctou pane generále, Vám starost o občanské záležitosti, jako je opatření vůči Mons. Meizlikovi, nenáleží“. A tak byl Mons. Mejzlik z Aquileie 2. července převezen do pevnosti Belvedere ve Florencii.

Velkou ranou pro naděje Mons. Meizlika bylo určitě oznámení, že za jeho náhradníka byl jmenován furlanský Don Celso Costantini, původem z Castions di Zoppola, farář z Concordie a zakladatel a ředitel časopisu Křesťanské umění (Arte Cristiana), který se ujal baziliky přesně 6. +more července.

Podle Dona Spessota byli Mons. Meizlik a Don Celso dobří přátelé ještě před vypuknutím války, ale očekávání Mons. +more Meizlika, že by si jeho přítel vzal k srdci kauzu jeho návratu do Aquileie, se nám jeví skutečně naivním, pomyslíme-li jen na hrdost budoucího kardinála na své působení ve funkci správce slavné baziliky v tom historickém období a na jeho záměr využít toho ke kompilaci svého známého díla „Aquileia a Grado“ (Aquileia e Grado) vydaného v Miláně v roce 1916.

23. dne téhož měsíce Ojetti posílá z Udine manželce „krásnou fotografii od Dona Celsa“ opatřenou následujícím věnováním: „Uctivé pozdravy od Dona Costantiniho, faráře z Aquileie zásluhou Uga Ojettiho“. +more A to není všechno. V listopadu roku 1918 bylo Ojettimu doporučeno, aby se angažoval ve věci jmenování jeho přítele „biskupem Concordie a Aquileie“. Ojetti píše manželce: „Ještě se nedokážu rozhodnout. Don Celso si to zaslouží. Potěšilo by mě jmenovat ho biskupem poté, co jsem ho jmenoval farářem“.

Nicméně, brzy u Mons. Meizlika převažují obavy finančního charakteru kvůli vysokým nákladům, jimž jeho skupina kněží musí čelit ve Villino Coláo, a 4. +more listopadu 1915 žádá o pomoc otce a Dona Spessota.

Už z deníku Dona Camuffa známe roli Mons. Meizlika během jeho zajetí v Belvederu, pobytu ve vilce Coláo a na ulici Lamarmora 9 až do 31. +more března 1916, kdy opustil své spolubratry z důvodu neshod s Donem Bertusem a ubytoval se u Otců misionářů Nejsvětějšího srdce. 22. srpna tohoto roku oznamuje Donu Spessotovi, pobývajícímu tehdy v Narcao na Sardinii, že se za několik dní přestěhuje na dva nebo tři měsíce do Maiana, do kláštera Sv. Dominika, na půli cesty mezi Florencií a Fiesolem. „Velikonoce plné vzdechů a očekávání - píše Mons. Meizlik svému mladému asistentovi 8. dubna 1917 - nechť dorazí do Florencie. Je nás zde mnoho, podpora je větší. Myslete na mě a pamatujte na mě ve svých modlitbách. “.

Mons. Meizlik byl jediným duchovním, který užíval přízně kardinála Pietra Maffiho, pokud jde o isontské internované kněží. +more Ujal se funkce „seminárního duchovního“ v Pise (viz pohled Dona Stacula Donovi Spessotovi ze dne 2. dubna 1918), ale v létě posledního roku války, stále podle téhož pramene, nalézáme Monsignora Meizlika přestěhovaného z Pisy do Visignana (frakce obce Càscina). Vysvětlení nám dává Don Stacul v pohledu adresovaném Donu Spessotovi dne 28. července 1918, kde stojí, že „obyvatelé Grada,pobývající v Marině u Pisy (liberálové uprchlí po bitvě u Caporetta) ho udali jako nebezpečného stoupence Faiduttiho. Poté. “ pobývající v Marině u Pisy (liberálové uprchlí po bitvě u Caporetta) ho udali jako nebezpečného stoupence Faiduttiho. Po návratu do Furlanska, kdy ho Mons. arcibiskup Sedej povolal k vedení farnosti v Monfalcone, kterou kdysi vedl Don Kren, Monsignor Meizlik velkomyslně zapomněl na veškeré křivdy a ponížení, jež mu bez jakéhokoliv důvodu uštědřila vládní Itálie v roce 1915, a bez výhrad spolupracoval s místními úřady na rekonstrukci města válkou proměněného v hromadu sutin. A když se během prvních svobodných voleb v lednu 1922 v Monfalcone, jakož i v celé oblasti Isontino, rýsovala vážná komunistická hrozba, on se na základě svého velmi rozporuplného rozhodnutí (a vskutku se o tom vážně diskutovalo v katolických kruzích) nezajímaje se o seznam lidové strany, takto umožnil, aby druzí využili váženosti jeho jména na podporu kandidátů Národního bloku, jemuž se pak podařilo zvítězit. Učinil tak z přesvědčení, že za těch okolností zájmy Vlasti musí převážit nad zájmy strany italských katolíků. Místo posledního odpočinku Jeho Excelence G. B. Meizlika.

Za jeho pětadvacetiletého působení ve funkci děkana v Monfalcone se vyjímala zejména jeho angažovanost při rekonstrukci dómu, jež zdůraznila jeho strohou krásu a po níž byl v roce 1940 dóm jeho zásluhou povýšen na baziliku minor, a úsilí při podpoře duchovního života a apoštolství věřících prostřednictvím vzkvétajících sdružení Katolické akce a asistence. Různorodou aktivitu vyvíjel i během druhé války. +more Lidí, které zachránil před internací, vězením či nucenými pracemi, je nespočet. To on, ač navzdory vážným nebezpečím té doby, předstoupil hrdě před německého velitele v Monfalcone ke konci měsíce dubna 1945 a po živé diskusi se mu podařilo ho přimět k tomu, aby upustil od úmyslu odpálit muniční sklady zřízené ve městě, které tím zachránil od úplného zničení.

Obyvatelé Monfalcone mu v říjnu téhož roku vzdali majestátní pocty, při výročí jeho zlatého kněžského jubilea, a v únoru následujícího roku, u příležitosti jeho úmrtí 10. února 1946.