Historia Langobardorum

Technology

12 hours ago

Author

Historie Langobardů (latinsky: Historia Langobardorum) je ústředním dílem Pavla Diacona, které bylo sepsáno na konci 8. stol. Tato nedokončená historie zpracovaná do 6 knih byla vytvořena po roce 787 avšak ne později než v roce 796, pravděpodobně v klášteře Monte Cassino.

Historie postihuje příběh Langobardů od jejich mytického původu až po smrt krále Liutpranda v roce 743 a obsahuje řadu důležitých informací týkajících se Byzantské říše, Franků a dalších. Příběh je vyprávěn z pohledu lombardského patriota a je zvláště hodnotný pro své zpracování vztahů mezi Franky a Langobardy. +more Jako své primární zdroje použil Pavel dokument zvaný Origo gentis Langobardorum, Liber Pontificalis, nedochované dějiny Secunda z Trentu a taktéž nedochované anály z Beneventa. Volně vycházel i z prací Bedy Ctihodného, Řehoře z Tours a Isidora ze Sevilly.

Edice

Podle studie Laury Pani z roku 2000 se k dnešku dochovalo 115 kodexů Pavlových dějin. Zdá se, že práce byla ve středověku značně oblíbená, což naznačuje množství kopií a jejich rozšíření napříč západní Evropou. +more Více než dvacet těchto rukopisů se dá datovat před 11. stol. , zatímco zbylých 80 bylo opsáno později.

Vztahy mezi těmito rukopisy studoval německý historik Georg Waitz, který v roce 1876 rozpoznal jedenáct různých rodin v rámci tohoto díla. Nejstarším z nich je palimpsest z Assisi napsaný unciálou koncem 8. +more stol. téměř okamžitě po dokončení originálního díla. Nicméně tento palimpsest je značně torzovitý, obsahuje totiž pouze části knih II a V z původních Pavlových dějin. Nejstarším úplným rukopisem je Codex Sangallensis 635 vytvořený v 8. -10. stol. , označený Waitzem jako F1. Podle Waitze z manuskriptu F1 tvoří jeho stáří nejspolehlivější z dochovaných kodexů Historia Langobardorum. Toto tvrzení však bylo zpochybněno Antonio Zanelou a Dante Bianchim, přičemž oba tvrdí, že F1 nereflektuje dostatečně přesně Pavlův originál.

Pavlovo dílo bylo široce přejímáno pozdějšími autory, často na něj bylo navazováno a v roce 1514 se v Paříži dočkalo prvního výtisku. Nejvíce uznávaná edice latinského textu pochází z per Ludwiga Konrada Bethmanna a Georga Waitze, která byla publikována v Monumenta Germaniae Historica v roce 1878.