Hláska

Hláska je základní jednotka (segment) zvukové stránky řeči, kterou se zabývá fonetika a fonologie.

Při tvoření (artikulaci) hlásek vychází z plic vzduchový proud do hlasových orgánů (mluvidla), v nichž se vytváří lidský hlas. Z hlasivek postupuje výdechový proud do artikulačních orgánů (resonanční ústní, popř. +more nosní dutina, jazyk, měkké a tvrdé patro, dásně, zuby a rty).

Fón vs. foném

Pojem „hláska“ lze chápat dvojím způsobem, a to buď jako konkrétní zvuk (fón), nebo jako abstraktní funkční jednotku jazyka (foném). * Fón je konkrétní zvuk představující určitou hlásku, jehož tvorbou a fyzikálními vlastnosti se zabývá fonetika. +more * Foném je abstraktní označení pro hlásku. Byl zaveden proto, že jednotlivé hlásky se mohou vlivem okolností vyslovovat nekonečně velkým množstvím způsobů. Foném je množina všech podobných zvuků (alofónů), které v jazyce představují konkrétní podobu jedné hlásky a mají stejnou funkci - rozdíly mezi nimi nemohou rozlišit význam mezi jednotlivými slovy. Fonémy je možné od sebe odlišit podle určitých podstatných znaků, které zároveň rozlišují význam slov. Fonémy, jejich funkcí a popisem rozdílů mezi nimi se zabývá fonologie.

Pro nejednoznačnost pojmu „hláska“ se v odborných textech dává přednost pojmům „foném“ a „fón“.

Samohlásky a souhlásky

Hlásky se v různých jazycích tradičně dělí na samohlásky (vokály) a souhlásky (konsonanty). Toto dělení vychází hlavně z jejich fonologické funkce v systému jazyka. +more Samohlásky pravidelně stojí v pozici jádra slabiky.

Z fonetického hlediska není ostrá hranice mezi samohláskami a souhláskami, přechod je plynulý.

Pokud jde o tvoření (artikulaci), hlásky se vyznačují různým stupněm otevřenosti (apertury). Samohlásky jsou na této škále nejvíce otevřené, zatímco souhlásky jsou zavřenější a při jejich tvoření se vytváří překážka (striktura) v proudu vzduchu. +more Překážka je různého stupně: od pouhého přiblížení (aproximace) artikulačních orgánů, přes úžinu (konstrikce) až po úplný závěr (okluze), tedy krátké přerušení proudění vzduchu.

Z hlediska zvukového (akustického) jsou samohlásky čistými složenými tóny, tj. mají ve svém spektru pouze kmity s pravidelnou frekvencí. +more Nejnižší, základní frekvence F0 se tvoří v hlasivkách, vyšší frekvence (F1, F2, F3 atd. ) jsou dány rezonancí dutin a nazývají se formanty. Přítomnost F0 se nazývá znělost a přítomnost formantů vokálnost.

Na opačném konci stojí tzv. pravé neboli šumové souhlásky, které se vyznačují přítomností šumu, tedy nepravidelnými kmity, ve svém spektru. +more Tato vlastnost se nazývá konsonantnost. Vznik šumu souvisí s tvořením překážky v mluvidlech (viz výše), která způsobuje turbulence v proudu vzduchu.

Následující tabulka je přehledem základních rozdílů:

Na pomezí mezi souhláskami a samohláskami stojí tzv. klouzavé souhlásky (glide), které se též označují jako polosamohlásky (semivokály). +more Často se uplatňují jako součást dvojhlásek (diftongů).

Jako sonory se označují souhlásky, které se vyznačují přítomností tónových formantů i šumu. V češtině se tradičně označují jako jedinečné, neboť na rozdíl od pravých souhlásek nevytvářejí (v češtině) dvojice lišící se znělostí.

Dělení hlásek v češtině

Základní rozlišení na samohlásky (i dvojhlásky) a souhlásky. Českých hlásek je 42.

Samohlásky

Samohlásky neboli vokály, mají povahu tónů. Podle místa artikulace je v češtině dělíme na:

* přední (i, í), střední (e, é, a, á), zadní (o, ó, u, ú) * vysoké (též zavřené - i, í, u, ú), středové (e, é, o, ó), nízké (též otevřené - a, á)

Všech deset českých samohlásek (tj. 5 krátkých a 5 dlouhých) a 3 dvojhlásky se považují za samostatné fonémy: * krátké: a, e, i, o, u * dlouhé: á, é, í, ú; ó (vyskytuje se jen ve slovech přejatých, např. +more móda apod. ) * dvojhlásky (diftongy): v domácích slovech [ou] a v citoslovcích a přejatých slovech [au] a [eu].

Souhlásky

Souhlásky neboli konsonanty, při jejich artikulaci vytvářejí mluvidla (zpravidla plícemi vytlačovanému) proudu vzduchu překážku. Ve sluchovém dojmu převažuje šum.

Dělíme je: # Podle místa artikulace v češtině na: #* retné (labiální) #** obouretné (bilabiální): p, b, m #** retozubné (labiodentální): f, v #* zubodásňové (alveolární) #** zubné (též předodásňové/prealveolární): t, d, n, s, z, c, r, l, dz #** dásňové (též zadodásňové/postalveolární): š, ž, č, dž #* předopatrové (palatální): ť, ď, ň, j #* zadopatrové (velární) : k, g, x #* hlasivkové (glotální): h # podle způsobu artikulace #* závěrové (explozivy): p, b, t, d ,ť, ď, k, g #* polozávěrové (afrikáty): c, č, dz, dž #* úžinové (též konstriktivy/frikativy): f, v, s, z, š, ž, x, h #* kmitavé (vibranty) : r, ř #* aproximanty: l, j # podle průchodu dutinou #* nosové (nazální): m, n, ň #* ústní (orální): zbytek # podle účasti hlasivek #* znělé: b, d, ď, g, z, ž, h, v, l, r, m, n, ň, j, dz, dž #* neznělé: p, t, ť, k, s, š, c, č, f, ch, x

Literatura

Čechová M. a kol., Čeština - řeč a jazyk. 2. vydání, ISV Praha 2000. * Krčmová M. Úvod do fonetiky a fonologie pro bohemisty. FF OU, Ostrava 2006. .

Související články

České samohlásky * České souhlásky * Mezinárodní fonetická abeceda * Samohláska * Souhláska

Externí odkazy

Kategorie:Fonetika Kategorie:Fonologie