Instalatér

Měděné tvarovky (fitinky)

Instalatér (z franc. ) je stavební řemeslník, který provádí instalace rozvodů (vedení vody, energií atd. +more). Většinou v užším smyslu označuje vodoinstalatéra, který provádí a udržuje trubkové rozvody studené a teplé užitkové vody, odvod odpadní vody a související vybavení (zařízení koupelen, často zajišťované stejnou firmou či přímo řemeslníkem s příslušnou kvalifikací. Jsou to zejména topenář pro rozvody teplovodního vytápění a plynař pro plynové rozvody. Odlišnou práci s širšími rourami bez požadavku na tlakovou těsnost provádějí specializované firmy při instalaci vzduchotechniky a klimatizace a kominíci při vložkování kouřovodů. Zcela odlišné jsou elektroinstalace prováděné elektrikářem.

Materiál

Instalatérský materiál zahrnuje hlavně: * trubky: ocelové, měděné nebo z umělých hmot (PVC, PE-X) * armatury ** spojovací tvarovky (fitinky) jako například kolena, oblouky, odbočky T, redukce, šroubení, zátky ** ventily, kohouty, šoupata * sifony a další. * vodovodní baterie, vybavení sprchy, splachovací nádržky WC * sanitární keramiku (umyvadla, vany, mísy)

Historie

+more8'>Starší technologie: Ocelová trubka s kuželovým závitem a litinové koleno Vnější rozvody, domovní přípojky a hlavní domovní rozvody o větším průměru se dělaly obvykle litinové a spojovaly buď hrdlem těsněným olovem nebo přírubami. Domovní rozvody vody se do poloviny 20. století dělaly převážně olověné (uvnitř byly pocínované) a pájené. Později z ocelových pozinkovaných trubek a fitinků, které se opatřovaly závity, na závit se kvůli těsnění navinula vlákna konopí (koudel) s fermeží a sešroubovaly se. Domovní odpadní potrubí bývalo také litinové, později z lepeného PVC.

Původ slova

Installateur sanitaire je ve francouzštině synonymum výrazu pro instalatéra - plombier. Slovo Installateur používá ve stejném významu i němčina. +more Anglický a francouzský termín plumber a plombier poukazuje na historicky převažující materiál trubek - olovo (latinské plumbum).

Technologie

Pro rozvod vody se od římského starověku (Pompeje) až do poloviny 20. století běžně užívaly trubky olověné, pájené na měkko tzv. +more kalíškem. Protože olovo je jedovaté, užívaly se pro pitnou vodu ve 20. století trubky s cínovou vložkou, odpadní trubky měly větší průměr a velmi tenké stěny. V průběhu 20. století převládly trubky ocelové, pro vodu zinkované, spojované závity a litinovými fitinky.

V poslední době převažují trubky z umělých hmot, lepené nebo svařované, případně dražší trubky měděné. Pro větší průměry nebo při komplikovaném průchodu zdí se užívají i ohebné trubky (hadice z polyetylénu), které se spojují přírubovým spojem s vloženým těsněním. +more Tento spoj se používá i u rozebíratelných spojů v místě napojení baterií, spotřebičů apod. Závitové spoje (např. v místě napojení na starší rozvody) se těsní koudelí nebo teflonovou páskou.

Potrubí se opatřuje tepelnou izolací, nejčastěji používané jsou z pěněného polyetylénu (mirelon) a u studené vody také plstěná omotávka, která má schopnost zadržovat kondenzát.

Odpady mají obvykle větší průměry a dělají se z umělých hmot (PVC), těsněných pomocí vložených O-kroužků. Ještě větší průměry mohou být keramické, litinové nebo ocelové.

Pro spojování potrubí se používají různé techniky svařování, vázané na použitý materiál: * polyfúzně - spojování plastových trubek PPR (polypropylen), * pájení mědi - pomocí propan butanového plamene a cínu, * pájení mědi na tvrdo - pomocí kyslíkoacetylénového plamene a mosazných drátů, * svařování plamenem - pouze ocelové trubky, * obloukové svařování - pouze ocelové trubky.

„Polský instalatér“

V první dekádě 21. století se výraz „polský instalatér“ stal v západní části Evropské unie (zejména ve Spojeném království) symbolem levné pracovní síly přicházející z východních států Unie v rámci liberalizace služeb.

Odkazy

Reference

Literatura

Josef Kubeš a kolektiv: Domovní instalace, SNTL, Praha 1975

Související články

Instalatérský zvon * Ústřední topení * Vodovod

Externí odkazy

Kategorie:Řemesla Kategorie:Stavební profese