Italský hospodářský zázrak

Italský hospodářský zázrak (italsky: il miracolo economico) je pojem používaný pro období velkého hospodářského růstu po druhé světové válce v Itálii, hlavně v padesátých a šedesátých letech. Toto období italské historie je považováno nejen za základní kámen v ekonomickém a sociálním vývoji státu, který byl přetransformován z chudé zemědělské země na světovou průmyslovou velmoc, ale také za období důležitých změn v italské společnosti a kultuře. Fiat 500, vyráběný od roku 1957, je považován za symbol italského hospodářského zázraku.

Historie

Po skončení druhé světové války byla Itálie v troskách a její území okupovaly zahraniční armády, což byl stav, který zhoršil rozdíl v rozvoji oproti pokročilejším evropským ekonomikám. Nové geopolitické chápání Studené války umožnilo, že Itálie, i jakožto bývalý nepřítel, byla po boku západní Evropy a Středomoří Spojenými státy považována za důležitého spojence pro svobodný svět, protože křehká demokracie byla ohrožovaná silnou Komunistickou stranou. +more V důsledku toho byla Itálie příjemcem velkorysé pomoci poskytnuté Marshallovým plánem a od roku 1948 do roku 1952 obdržela 1,5 miliardy dolarů. Ukončení plánu, které mohlo zastavit zotavování, se časově shodoval s rozhodujícím momentem války v Koreji (1950-1953). Ta vedla ke zvýšení poptávky po kovech a dalších produktech, což bylo podnětem pro růst všech druhů průmyslu v Itálii. Navíc v roce 1958 vzniklo Evropské hospodářské společenství, mezi jehož zakládající členy patří i Itálie. Ten poskytl více investic a usnadnil vývoz.

Výše zmíněné velmi příznivé historické zázemí, spojené s přítomností velkého počtu levné pracovní síly, položilo základy velkolepého hospodářského růstu. Tento nárůst trval téměř bez přerušení, dokud nenastaly masivní stávky „Horkého podzimu“ a společenské nepokoje v letech 1969-1970, které v kombinaci s pozdější ropnou krizí z roku 1973 postupně ochladily ekonomiku, která se nikdy nevrátila do své prudké poválečné míry růstu. +more Italská ekonomika zaznamenala průměrnou míru růstu HDP 5,8 % za rok mezi lety 1951 a 1963 a mezi roky 1964 a 1973 5 % za rok.  Italské tempo růstu z evropských zemí převyšovalo pouze Západní Německo a to jen s malým rozdílem. Mezi zeměmi OEEC si počínalo lépe už jen Japonsko. V roce 1963 americký prezident John F. Kennedy osobně ocenil mimořádný ekonomický růst Itálie na oficiální večeři s italským prezidentem Antoniem Segniem v Římě a uvedl, že: „Růst […] ekonomiky, průmyslu a životní úrovně v poválečných letech je skutečně fenomenální. Stát, kdysi doslova v troskách a sužovaný vysokou nezaměstnanosti a inflaci, navýšil svou produkci a majetek, stabilizoval své výdaje a měnu a vytvořil nové pracovní příležitosti a nová průmyslová odvětví v tempu nesrovnatelném s ostatními zeměmi západního světa. “.

Společnost a kultura

Dopad hospodářského zázraku na italskou společnost byl obrovský. Rychlý ekonomický růst způsobil masivní příliv migrantů z jižní Itálie do průmyslových měst severu. +more Emigrace byla cílena zejména na továrny takzvaného "průmyslového trojúhelníku", regionu umístěného mezi hlavními výrobními centry Milánem a Turínem a přístavním městem Janovem. Mezi lety 1955 a 1971 bylo podle odhadů zapojeno do meziregionální migrace v Itálii přibližně 9 milionů lidí, což způsobilo tvorbu velkých metropolitních oblastí.

Potřeby modernizace ekonomiky a společnosti vytvořily velkou poptávku po nové dopravní a energetické infrastruktuře. Tisíce kilometrů železnic a dálnic bylo dokončeno v rekordních časech pro spojení hlavních městských oblastí, mezitím byly postaveny přehrady a elektrárny po celé Itálii, často bez ohledu na geologické a ekologické podmínky. +more Tehdejší rozmach trhu s nemovitostmi, který byl stále častěji pod tlakem silného demografického růstu a vnitřních migrací, vedl k rozšíření městských oblastí. Rozsáhlé čtvrti bytů s nízkými příjmy a sociálního bydlení byly postaveny na okraji mnoha měst, což v průběhu let vedlo k vážným problémům s dopravou, městským úpadkem a pouličním násilím. Životní prostředí bylo neustále pod tlakem neregulované průmyslové expanze, což vedlo k rozsáhlému znečištění ovzduší a vod a k ekologickým katastrofám, jakou byla např. katastrofa Vajontské přehrady a havárie u Sevesa. Povědomí o ochraně životního prostředí se zde rozšířilo až v 80. letech.

Zdvojnásobení italského HDP mezi lety 1950 a 1962 mělo současně obrovský dopad na společnost a kulturu. Italská společnost, v první polovině století z velké části rurální a odepřená výhodám moderní ekonomiky , byla náhle zaplavena velkým množstvím levného spotřebního zboží, jako jsou automobily, televizory a pračky. +more Od roku 1951 do roku 1971 se průměrný příjem na obyvatele ztrojnásobil, což byl trend spojený s výrazným zlepšením spotřebitelských produktů a životních podmínek. Například v roce 1955 vlastnily pouze 3 % domácností chladničky a 1 % pračky, zatímco v roce 1975 byly příslušné údaje 94 % a 76 %. Navíc, 66 % všech domácností začalo vlastnit auta. V roce 1954 zahájila národní veřejná Italská televizní stanice RAI pravidelné televizní vysílání.

Kritika

Všudypřítomný vliv masmédií a konzumerismu na italskou společnost byl často ostře kritizován vzdělanci, např. Pierem Paolem Pasolinim nebo Lucianem Bianciardim, kteří to odsoudili jako nenápadnou formu kulturního rozkladu. +more Populární filmy jako Sváteční vyjížďka (1962) či Strašidla (1963) od Dina Risiho, Boom (1963) od Vittoria De Sica a We Loved Each Other So Much (1974) od Ettoreho Scoly ukazovaly sobectví a nemorálnost, atributy, které charakterizovaly bouřlivá léta zázraku.

Reference

Kategorie:Ekonomika Itálie Kategorie:Dějiny Itálie 20. století