Jaroslav Seifert

Hrob Jaroslava Seiferta v Kralupech nad Vltavou Plaketa na Seifertově hrobě Jaroslav Seifert (23. září 1901 Žižkov - 10. ledna 1986 Praha) byl český básník, spisovatel, novinář a překladatel. Patřil mezi členy hnutí Devětsil, stál na počátku českého uměleckého směru poetismu. Je jediným českým nositelem Nobelovy ceny za literaturu (10. prosince 1984), kterou získal za „poezii, která svěží smyslovostí a mimořádnou vynalézavostí podává osvobozující obraz lidské nezdolnosti a mnohotvárnosti“. Navzdory komplikovaným vztahům s komunistickou mocí obdržel titul národního umělce. Patřil k prvním signatářům Charty 77.

Život

Mládí

Narodil se do chudých poměrů v dnešní Bořivojově ulici čp. 816/104 (tehdy Riegrově č. +more 19) na Žižkově, dnes Praha 3, a byl pokřtěn 5. října jako Jaroslav Václav. Na rodném domě je umístěna pamětní deska. Jeho otec, původně úředník, pak nepříliš úspěšný obchodník s obrazy a rámy a později dělník, byl „uvědomělým socialistou“, zatímco matka byla zbožná katolička. Seifert se o tom později vyjádřil: „Tyto protiklady mi také trochu zůstaly - v životě i v poezii. “ Během jeho dětství se rodina několikrát stěhovala po různých, vesměs nuzných, podnájmech v rámci Žižkova.

Svá středoškolská studia si Seifert odbýval nejprve na c. k. +more vyšším gymnáziu na Žižkově v Kubelíkově ulici (1912-1918), později jako privátní žák gymnázia v Hálkově ulici na Vinohradech (1918-1919). Přestože patřil k bystrým žákům, svá studia nedokončil pro mnoho neomluvených hodin, které trávil vesměs touláním se po Praze, účastí na dělnických demonstracích a horlivou četbou.

Od roku 1919 mu začínaly vycházet první básně v různých časopisech a novinách, např. pod patronací Josefa Hory v Právu lidu.

Angažmá v KSČ a novinářská kariéra

Jeho první básnická sbírka, Město v slzách, byla vydána v roce 1921. V témže roce dvacetiletý Seifert vstoupil do právě založené Komunistické strany Československa (komunistickou stranickou legitimaci tehdy držela řada členů levicové umělecké skupiny Děvětsil) a stal se pravidelným přispěvatelem jejího nově založeného listu Rudé právo, jímž byl až do roku 1929. +more Krátce také působil v Dělnické neděli, kulturní příloze brněnského komunistického deníku Rovnost. Kromě toho začal pracovat jako redaktor nebo spoluredaktor různých uměleckých a literárních časopisů (od roku 1922 Sršatec, v roce 1927 převzal po S. K. Neumannovi Reflektor a mnoho dalších), v letech 1923-1927 byl zaměstnán v Komunistickém knihkupectví a nakladatelství.

V březnu 1929 byl po V. +more sjezdu KSČ (spolu se šesti dalšími předními komunistickými spisovateli) vyloučen z komunistické strany, protože podepsal Manifest sedmi (protestní dokument „Spisovatelé komunisté komunistickým dělníkům”) protestující proti bolševizaci v novém gottwaldovském vedení KSČ pod taktovkou stalinské Kominterny. Vypovězen byl též od 30. června 1929 z Komunistického nakladatelství a knihkupectví. Krátce působil jako soudní referent Lidových novin. Od roku 1930 začal pracovat jako kulturní redaktor v sociálnědemokratickém deníku Právo lidu a tentýž rok vstoupil do Československé sociálně demokratické strany dělnické. Navzdory kritice komunistického vedení a událostí v Sovětském svazu přitom básník nadále zůstával názorově ukotven na levé straně názorového spektra. Na jaře 1938 se Seifert také připojil k provolání „Protestujeme. “, jež reagovalo na moskevské procesy.

Za války působil v Národní práci (1939-1945) a po válce v odborářských novinách Práce (redigoval edici „Klín”).

Celkový výčet listů, v nichž Seifert redakčně působil, je velice obsáhlý. V roce 1949 Seifert žurnalismu zanechal a začal se věnovat výhradně literatuře.

Období avantgardy

Ve 20. letech byl Seifert již považován za hlavního představitele československé umělecké avantgardy. +more Podílel se na vzniku a činnosti skupiny Devětsil, společně s Karlem Teigem redigoval Revoluční sborník Devětsilu (1922) a promýšlel formulace avantgardních manifestů, především pak manifestu poetismu. Podílel se na redakci avantgardních časopisů Disk (1923-1925) a Pásmo (1924-1925), krátce i brněnského orgánu Literární skupiny Host (1924).

Z klubu Devětsilu byl však v roce 1929 rovněž vyloučen a následujících avantgardních experimentů (surrealismus) se již neúčastnil. V poezii pak našel svůj vlastní osobitý hlas, který již rozvíjel poměrně nezávisle na okolním literárním dění.

Svatba a rodina

Matrika oddaných - Jaroslav Seifert, svatba Dne 19. +more ledna 1928 se Jaroslav Seifert oženil na magistrátní úřadovně Praha-Žižkov (občanský sňatek). Jeho manželkou se stala Marie Ulrichová, úřednice Zemské správy, dcera jičínského pekaře Antonína Ulricha a Karoliny, rozené Gaberové. Manželé měli dvě děti, dceru Janu (vdaná Plichotová) a syna Jaroslava.

Doba válečná a poválečná

Během války Seifert pracoval jako redaktor v Národní práci. V poválečném Československu se Jaroslav Seifert (stejně jako řada dalších spisovatelů) zapojil do kampaně před volbami v roce 1946. +more V Právu lidu vystoupil den před hlasováním s textem „Proč jsem sociální demokrat” a podpořil Československou sociálně demokratickou stranu dělnickou. V protiakci na Kulturní obec vznikl nekomunistický, ale levicový Kulturní svaz, který měl blízko k národním socialistům a jehož provolání otisklo Svobodné slovo. Vedle třiašedesáti umělců jej podepsal také Jaroslav Seifert. Seifert ale únorovou změnu neodmítl a v anketě Lidových novin „Sto hlasů o národní jednotě“ komentoval komunistické převzetí moci následovně:.

Svou poúnorovou tvorbou se vracel ke smrti Edvarda Beneše a Všesokolskému sletu (protirežimně vnímaným událostem podléhajícím cenzuře). Na jaře 1949 odmítl členství ve Svazu československých spisovatelů vzniklému ze Syndikátu českých spisovatelů (jehož byl členem). +more Na konci roku 1949 odešel do invalidního důchodu, nakladatelství Práce s ním rozvázalo k 1. lednu 1950 redaktorskou i lektorskou smlouvu a Seifert nadále žil jako spisovatel z povolání. Po roce 1949 se začal věnovat výhradně psaní. Nepříznivé přijetí ve stranickém tisku z jara 1950 pro Seiferta nakonec (i přes jeho omluvu za opilecký výrok ve vinárně) znamenalo více než dvouletý publikační zákaz, kdy státní nakladatelství jeho verše nepřijímala a jeho nové básnické texty vycházely pouze v omezeném nákladu, častokrát jako bibliofilie. Až do roku 1955 spolupracoval s představiteli kulturní obce z Frenštátu pod Radhoštěm. V roce 1950 ho postihla těžká choroba pohybového ústrojí, která mu začala soustavnou tvůrčí práci znemožňovat.

Po dílčí liberalizací kulturního života po popravě Rudolfa Slánského a smrti Klementa Gottwalda a zejména pak v čase XX. +more sjezdu KSSS v roce 1956 nastal Seifertův návrat na oficiální scénu. Předznamenán byl již vydáváním básníkova sebraného (vybraného) díla Šel malíř chudě do světa, které nakladatelství Československý spisovatel vydalo v roce 1953 a pro školní rok 1954-1955 tuto sbírku ÚV ČSM zařadil na seznam knih čtenářské soutěže o Fučíkův odznak. V roce 1954 pak nakladatelství vydalo sbírku Maminka, za kterou obdržel i Státní cenu Klementa Gottwalda. Jeho dříve odmítaná tvorba z let padesátých (např. Píseň o Viktorce z roku 1950) se dočkala reedic. V roce 1966 byl jmenován národním umělcem, v roce 1969 byl zvolen předsedou nově ustaveného Svazu českých spisovatelů, který však fungoval pouhý jeden rok.

Statečná politická vystoupení v letech 1956 a 1968/69

Veřejnou autoritu si získal vystoupením na druhém Sjezdu československých spisovatelů v roce 1956, v němž kritizoval dosavadní kulturní politiku režimu vůči nepohodlným autorům (k nimž ostatně sám patřil).

Dne 9. září 1968 vystoupil proti invazi vojsk Varšavské smlouvy a své vystoupení v Československé televizi uzavřel slovy: „Jako jsme si dali na podstavec první tank, který přijel v květnu 1945 do Prahy, tak si vystavíme poslední, který opustí naši vlast. +more“.

Dne 17. ledna 1969, den po protestním sebeupálení Jana Palacha, veřejně vyzval lidi, aby Palachův čin nenásledovali.

V roce 1969 byl oceněn při příležitosti setkání ke 40 letům od smrti Otokara Březiny, kdy obdržel pamětní medaili ke 100. výročí narození Otokara Březiny.

Období normalizace a Seifertovo stáří

Pro své občanské postoje i veřejnou autoritu patřil Seifert mezi autory, kteří po nástupu tzv. normalizace upadli v nemilost nového režimu a byli nuceni stáhnout se do ústraní. +more Z jeho děl mohly vycházet pouze ojedinělé reedice, novou tvorbu směl zveřejňovat s výhradami až na konci 70. let, kdy režim vzhledem k jeho popularitě hledal způsoby, jak s oblíbeným básníkem naložit. Dohody, že výměnou za vydávání knih nebude veřejně vystupovat a podepisovat žádné petice, Seifert opakovaně nedodržoval, naopak v prosinci 1976 patřil mezi první signatáře Charty 77. V tomto období jeho díla pravidelně vycházela v samizdatu. Jiří Gruntorád byl za samizdatové šíření Seifertových básní odsouzen k třem letům odnětí svobody.

V 70. letech se Seifert spřátelil se slovenským hercem Ladislavem Chudíkem. +more Jejich vzájemná korespondence (vydaná v knize Tichý dvojhlas) začala dopisem, ve kterém Ladislav Chudík obdivoval Seifertovu poezii, díky které se naučil výborně česky. Do své smrti předčítal Ladislav Chudík každoročně o Vánocích Seifertovy básně.

Nobelova cena a básníkova smrt

Jaroslav Seifert s dcerou Janou (1931) V roce 1984 obdržel Jaroslav Seifert Nobelovu cenu za literaturu, kterou však za něj přebírala jeho dcera, a to kvůli jeho špatnému zdravotnímu stavu. +more Ačkoli to byla velmi významná událost, ve sdělovacích prostředcích ovládaných tehdejším režimem o tom padla jenom suchá zmínka. Jiřina Šiklová, která do zahraničí zaslala podklady k jednání o Nobelově ceně a rovněž rukopis jeho pamětí Všecky krásy světa, za to byla dokonce soudně stíhána. Fakt udělení nejvýznamnějšího literárního ocenění však režim musel nakonec uznat a místo umlčování podnikl posléze pokusy přivlastnit si básníka pro sebe a své propagandistické účely.

Počátkem ledna 1986 Jaroslav Seifert zemřel v nemocnici na pražském Strahově. Pohřeb se státními poctami v Rudolfinu hrozil přerůst v protikomunistickou manifestaci, a proto ministerstvo vnitra z příprav pohřbu vyloučilo rodinu. +more Církevní rozloučení konané v břevnovském kostele sv. Markéty bylo pod dohledem státní bezpečnosti. Místem posledního spočinutí Jaroslava Seiferta jsou Kralupy nad Vltavou, odkud pocházeli jeho prarodiče z matčiny strany. Dům na pražském Břevnově v ulici U Ladronky 23, kde bydlel Jaroslav Seifert od roku 1938 do své smrti V září 2010 byla na domě v ulici U Ladronky v Praze 6 na Břevnově, kde Jaroslav Seifert od června 1938 žil, odhalena pamětní deska.

Literární dílo

Počátky tvorby

Město v slzách (1921) - V Seifertově prvotině ovlivněné proletářskou poezií a „wolkerovským“ naivismem se objevují představy světa bez bídy a nenávisti a snaha člověka získat šťastnější a lepší život. Ač Seifert na vlastní kůži nepoznal válku na frontě, život chudiny přesto dobře znal ze svého dětství. +more Tím „městem v slzách“ je právě dělnická Praha a především její chudá předměstí. Verše této sbírky jsou záměrně prosté až primitivní, blíží se spádu hovorové řeči; představují jakousi literární obdobu naivního malířství (Henri Rousseau). * Samá láska (1923) - Tato sbírka patří ještě do proletářské poezie reminiscencemi na barvité prostředí dělnického Žižkova, ale začínají se objevovat už i náznaky a myšlenky, které později rozvinul poetismus. Již nevěnuje tolik pozornosti drastickým sociálním obrazům, ale snaží se rozvinout krásu. Přestává zavrhovat velkoměsto a začíná ho obdivovat. Dochází k zintimnění a poetizaci i u velkých sociálních témat:.

„Na ty barikády, až bude revoluce, s mou milou půjdeme spolu“

Období poetismu

Na vlnách TSF (1925) - (TSF = Télegraphie sans fil - tj. rozhlas bez drátu. +more) Tato sbírka velmi ovlivnila vznikající poetismus a platí za jeden z vrcholů tohoto uměleckého směru. Významová stránka veršů je často nesena originální typografickou úpravou Karla Teigeho: jsou zde básně-obrazy, působící nejen slovem, ale i vizuálně; střídají se různé typy písma. Básně jsou zakládány na slovních hříčkách a lyrických anekdotách. Jednotlivé motivy jsou pouze volně spojovány básníkovou fantazií a působením volných asociací, svět je zde hravým, radostným jevištěm lásky. Později (1938) byla sbírka přepracována a vydána pod názvem Svatební cesta. * Slavík zpívá špatně (1926) - Motivy minulých i tušených budoucích válek vnášejí v této sbírce do Seifertovy hravosti hořkost a vážnější tóny. * Poštovní holub (1929) - Zde Seifert začíná pomalu opouštět avantgardní hravost a obrací se k svým typickým, intimnějším tématům, jako je láska k ženám, matce a domovu a určitá nostalgie. Sílí pocity melancholie a skepse k možnému revolučnímu řešení sociálních problémů.

30. léta

Jablko z klína (1933) - Prolíná se zde nostalgie vzpomínek spolu s tušenými (ale neprožitými) krásami. Spolu s ostatními sbírkami této doby se zde již jen občas objevuje sociální problematika, verše jsou střídmé, pravidelně stavěné a melodicky zpěvné, Seifert zde definitivně nalézá svou typickou poetiku citlivého vnímání lyrického subjektu, jeho tématy jsou (a nadále zůstanou) krása žen, nostalgie domova a dětství, stesk nad uplývajícím časem, křehké kouzlo vzpomínky. +more * Ruce Venušiny (1936) * Jaro, sbohem (1937) - Návrat Seifertova zájmu k politickým problémům a zájmu o svou zem. Spolu s předcházející sbírkou se zde objevují ohlasy na hospodářskou krizi a nastupující fašismus.

Válečné období

Události roku 1938 - mobilizace a následně pak Mnichovská dohoda - na Seiferta, stejně jako na většinu českých autorů té doby, velmi silně zapůsobily. Již v roce 1937 publikuje cyklus Osm dní o smrti a pohřbu T. +moreG. Masaryka; po Mnichovu a okupaci se mu poezie stává nástrojem upevňování vlasteneckého vědomí. * Zhasněte světla (1938) - Reakce na mnichovskou zradu, vydáno s podtitulem Lyrické glosy; Píseň o rodné zemi - rodná země je pro člověka jistotou, myšlenka, že se do ní po smrti vrátí. * Vějíř Boženy Němcové (1940) - Lidově vlastenecká poezie. Evokuje statečnost české spisovatelky a přirovnává ji k obrazu vlasti. * Světlem oděná (1940) - Spolu s Kamenným mostem se jedná o protiokupační poezii. Motivy domova, české krajiny a zejména Prahy jsou zdrojem jistoty a útěchy v těžkých protektorátních dobách. * Kamenný most (1944) - Cyklus pěti romancí a legend zasazených do májové Prahy. * Přilba hlíny (1945) - Sbírka vzdává dík osvoboditelům a Rudé armádě, raduje se z Pražského povstání a lituje mrtvých na barikádách. Autorova poetika se ve srovnání s předchozím obdobím ještě nijak podstatně neproměňuje.

Poezie po roce 1945 (poválečné období)

Po roce 1945 Seifert v podstatě pokračuje v své přechozí tvorbě vyznačující se pravidelným veršem, lyrickou zpěvností a tematikou domova, dětství a lásky. V období 50. +more let se však coby někdejší představitel předválečné avantgardy ocitá v nemilosti vládnoucího režimu. Před tvrdým režimním postihem zachránil Seiferta pravděpodobně pouze zásah dávného přítele Vítězslava Nezvala. * Ruka a plamen (1948) * Šel malíř chudě do světa (1949) - Verše inspirované obrázky Mikoláše Alše, oslava české vesnice a české krajiny. * Píseň o Viktorce (1950) - Tragický osud Viktorky z knihy Babička se prolíná s neméně obtížnými osudy její autorky Boženy Němcové. Ačkoli se jedná o křehké, melancholické verše spíše s útěšným vyzněním, sbírka byla označena za nepřátelskou socialismu a zakázána. * Maminka (1954) - Sbírka věnovaná vzpomínkám na dětství a především na Seifertovu maminku, která dokázala udělat domov krásným, i když byli chudí. Opěvuje zde její prostotu, skromnost a obětavost hraničící se sebezapřením, její láskyplnou přítomnost v kontrastu s prázdnotou, která nastala po její smrti. * Chlapec a hvězdy (1956) s podtitulem „Verše k obrazům a obrázkům Josefa Lady“. Sbírka melancholická s pohádkovými motivy.

Proměna poetiky v 60. letech

Po odmlce způsobené těžkou chorobou se Seifert vrací k tvorbě s výrazně změněnou poetikou. Místo rytmické pravidelnosti a rýmů nastoupil volný verš, ubylo poetismů a metafor, výraz je oproštěnější a věcnější, typické seifertovské motivy (dětství, domov, mládí, láska, ženy, Praha) poněkud zdrsněly, jsou nyní viděny skrz „černé zrcadlo smrti“. +more Objevují se existenciální motivy umírání a utrpení. „Ale pryč s onou básnickou veteší metafor a rýmů“, píše Seifert v často citovaném verši, „život je někdy až mrazivě holý“. * Koncert na ostrově (1965) * Odlévání zvonů (1967) * Halleyova kometa (1967).

70.-80. léta

V období tzv. normalizace se Seifert znovu ocitá mimo oficiální literaturu a své verše je nucen publikovat v samizdatu; v oficiálních nakladatelstvích vycházejí až se zpožděním, v omezeném nákladu, po cenzurních zásazích a bez pozornosti kritiky. +more Vzít básníka na milost musel režim až po udělení Nobelovy ceny za literaturu v roce 1984. Pokračuje jeho tvorba ve volném verši, s výrazem oproštěným téměř až k hranici rytmické prózy. Tematicky zde Seifert především bilancuje svůj život, mnoho veršů věnuje zemřelým přátelům a dávným láskám, mezi něž patří i Praha. * Morový sloup (1968-1970) - Zakázaná sbírka v roce 1973 vyšla v samizdatu a 1977 v exilu. Hlavním motivem vzpomínkově laděné sbírky je okouzlení lyrického subjektu láskou a krásou ženy. Sbírka však obsahuje i tematiku smrti, pomíjivosti a tematiku hořké reakce na situaci po sovětské okupaci v roce 1968. Teprve v roce 1981 byla sbírka vydána i oficiálně. * Deštník z Piccadilly (1979) * Býti básníkem (1983) - Seifertova poslední sbírka je jakousi básnickou rekapitulací jeho života i loučením se světem; dochází k závěru, že jeho život měl smysl, protože miloval a svými verši rozdával radost.

Paměti

Hvězdy nad Rajskou zahradou (1929) - Autobiografická skica, ve které se vyznává z toho, jak hluboce ho ovlivnil poetismus, a vzpomíná na své žižkovské dětství. * Všecky krásy světa (1979) - Prozaická kniha věnovaná jeho beletrizovaným životním vzpomínkám. +more Skutečnost zde svým osobitým, láskyplným a jemně sebeironickým viděním spíše poetizuje než dokumentárně zachycuje, v krátkých črtách se ohlíží za svými přáteli a všedními i mimořádnými momenty, jimiž do jeho života proudily krása a poezie. Kniha je rozdělena do čtyř víceméně chronologicky navazujících částí: „Co všecko zavál sníh“ (obsahuje především vzpomínky na žižkovské dětství); „Eós, bohyně ranních červánků“ (básnické začátky, mládí a období prvních lásek); „Uprostřed života“ (vzpomínky válečné a poválečné) a „Obloha plná havranů“ (bilancování života, stáří a úvahy o smrti).

Překlady

Jako překladatel Seifert převedl do češtiny mj. básně Paula Verlaina, Alexandra Bloka nebo Guillauma Apollinaira a rovněž biblickou Píseň písní.

Soukromé tisky

Kromě linie „velkých“ básnických sbírek publikoval Seifert řadu soukromých tisků a bibliofilií. Zde je uvedeno jen několik, více viz online ve Slovníku české literatury nebo v Databázi Národní knihovny ČR. +more * Slezská píseň (1932, soukromý tisk) * Hrst loňského sněhu (1932, bibliofilie) * Podzim v Čechách (1937, bibliofilie) * Devět rondeaux (1945, úvodní ilustrace Karla Svolinského). * Dokud nám neprší na rakev (1947, ilustroval Václav Plátek) * Suknice andělů (1947) * Frenštátská koleda (1949, soukromý tisk) * Pozdrav Františku Halasovi (1949, bibliofilie) * Sníh na střechách (1950, soukromý tisk).

Sebrané spisy a další edice

Pokusy o vydání Seifertových sebraných spisů byly podnikány od 50. let. +more Spisy řízené Seifertovým přítelem a rovněž básníkem A. M. Píšou vycházely v letech 1953-1970, vydáno bylo prvních sedm svazků. První kompletní a kritické vydání Seifertova díla je postupně přinášeno až od roku 2001 v edici Dílo Jaroslava Seiferta v nakladatelství Akropolis. Do 16 svazků rozdělené dílo řídí literární historik Jiří Brabec, jeho dokončení bylo plánováno na rok 2016.

Kromě toho vycházely Seifertovy básně v mnoha výborech, např. : * Básně (1929) - básníkem uspořádaný výbor, prvních sto číslovaných výtisků, básníkem a malířem podepsaných na ručním losinském papíru * Jabloň se strunami pavučin (1943) - ilustroval Karel Svolinský * Ty, lásko, pozdravena buď (1955, ed. +more A. M. Píša) * Zpěvy o Praze (1968, ed. A. M. Píša) * Větvička jívy (1982, ed. B. Novák, obsahuje také dosud netištěné básně) * Čas plný písní (1990, ed. R. Havel) * Vrtbovská zahrada (2006, verše ve fotografické publikaci L. Panchártkové).

Mnoho umělců Seifertovy básně rovněž zhudebňuje, mj. Karel Plíhal nebo Vladimír Veit.

Odkazy

Reference

Literatura

Bohatá literatura monografická i časopisecká dostupná [url=http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1114&hl=seifert+]zde[/url]

Výběr z význačných publikací, které uvádí Slovník české literatury

V. Černý: Jaroslav Seifert (1954), též in Tvorba a osobnost 1 (1993) * Z. +more Pešat: Jaroslav Seifert (1991, obsahuje bibliografii) * F. Janouch: Šel básník chudě do světa (1995, vzpomínky a dokumenty týkající se udělení Nobelovy ceny Jaroslavu Seifertovi) * Rozloučení s Jaroslavem Seifertem (Česká expedice, 1986, ed. Zdeněk Hrubý = J. Hořec) * J. Rambousek: Seifertovo století české poezie, Universitas 2001, č. 3 * P. Pešta: Jaroslav Seifert - básník svobody, Akord 2003.

Související články

Česká literatura v letech 1900-1945 * Česká literatura v letech 1945-1990 * Seznam českých spisovatelů * Avantgarda * Poetismus

Externí odkazy

[url=http://www. findagrave. +morecom/cgi-bin/fg. cgi. page=gr&GRid=10931637]Fotografie[/url] * [url=http://www. rozhlas. cz/plus/archivplus/_zprava/smlcili-pravdu-spisovatel-lze-jak-reagovali-komuniste-na-udeleni-nobelovy-ceny-potizistum-heyrovskemu-a-seifertovi--1406351]Pořad Českého rozhlasu Všechny věci na světě nejsou krásné[/url], obsahuje množství unikátních ukázek s hlasem Jaroslava Seiferta, vzpomínky redaktorů Rádia Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. *[url=https://cs. billiongraves. com/grave/Jaroslav-Seifert/22209548]Hrob na BillionGraves[/url].

Kategorie:Čeští básníci Kategorie:Spisovatelé poetismu Kategorie:Svaz moderní kultury Devětsil Kategorie:Nositelé Nobelovy ceny za literaturu Kategorie:Čeští nositelé Nobelovy ceny Kategorie:Českoslovenští národní umělci Kategorie:Nositelé Řádu Tomáše Garrigua Masaryka Kategorie:Laureáti Státní ceny Klementa Gottwalda Kategorie:Osobnosti na československých poštovních známkách Kategorie:Signatáři Charty 77 Kategorie:Členové KSČ Kategorie:Členové ČSSD Kategorie:Narození 1901 Kategorie:Narození 23. +more září Kategorie:Narození na Žižkově Kategorie:Úmrtí 1986 Kategorie:Úmrtí 10. ledna Kategorie:Úmrtí v Praze Kategorie:Pohřbení v Kralupech nad Vltavou Kategorie:Muži.