Juliovsko-claudiovská dynastie

Juliovsko-claudiovská dynastie představuje období, kterému předcházela krize Římské republiky, která se ve své rozsáhlé územní expanzi potýkala s vnitřními sociálními, ekonomickými a systémovými mocenskými problémy v nově ovládnutých územích. V trvání druhého triumvirátu 43-33 př. n. l. si zákonem "Lex Titia" z 27.11. 43 př. n. l., tři triumvirové, Marcus Antonius, Gaius Octavius a Markus Aemilius Lepidus vytvořili formální právní rámec pro praktické zmocnění se absolutní mocí nad celou říší.

Animace mapy Římské říše od roku 500 př. +more n. l. Rozšíření Římské říše v letech 30 př. n. l. - 6 n. l. Rozrod rodu Augustus Gaius Julius Caesar Octavianus bitvy u Actia, 2. září 31 př. n. l. .

Historický vývoj

Isis; kopie reliéfu v chrámu Philae +moretif_|náhled|250px|left'> Tiberius Caesar Augustus před Hathor a Nefer Hetep; chrám v Philae Caligula před bohy, vpravo bohyně Tefnut; chrám Philae Isis jí zasvěcený chrám Dendera Doložená diplomatická aktivita mezi Římem a Egyptem započala již za Ptolemaia II. , v roce 273 př. n. l. , kdy římská delegace do Alexandrie získala během války mezi Římem a Pyrrhem prohlášení o smíření mezi Římem a Egyptem. Aliance byla obnovena na různých místech během prvních dvou Punských válek (264-146 př. n. l. ). Polybius (IX 11a. 1) a Livius (XXVII 4. 10) uvádějí, že kolem roku 210 př. n. l. byl opět vyslanec Říma v Alexandrii, aby přátelskou smlouvu s Egyptem obnovil. Egypt pomohl Římu ve válce proti Antiochovi III. (192 př. n. l. ) v bitvě u Magnesie a také na začátku druhého století př. n. l. v konfliktu s Perseem Makedonským , až do takzvaného dne "Eleusis" v roce 168 př. n. l. , kdy Gaius Popilius Laenas zabránil Antiochovi IV. ustavit protektorát nad ptolemaiovským královstvím. Také již v prvním století př. n. l. byl Egypt stále více spojencem s Římem. V roce 96 př. n. l. odkázal král Ptolemaios Apion Římu držbu Kyrenaiky, která se asi 74 př. n. l. stala formálně uznanou římskou provincií. V roce 81/80 př. n. l. král Ptolemaios X. Alexandr I. zveřejnil závěť, ve které označil Řím za legitimního dědice Egypta.

Za oslabené vlády Ptolemaia XII. +more Auleta si král nechal svůj nástup na trůn (67 př. n. l. ) potvrdit římským senátem, a navíc za to Římu zaplatil 6 tisíc talentů stříbra ale nakonec před domácím odporem do Říma uprchl. Pod patronací římské moci se do Egypta vrátil (~58-55 př. n. l. ). Jeho dcera Kleopatra VII. vazalské vztahy s Římskou republikou završila svým vztahem s Juliem Caesarem a porodem jeho syna Cesariona.

Nicméně i v Římě se odehrávaly spory ve vrcholných politických vrstvách. Po období četných občanských válek (domácích ale i v již anektovaných provinciích) se utvořil První triumvirárt (60-53 př. +more n. l. ), jako neformální politické spojenectví soupeřících vojevůdců, Julia Caesara a Pompeia Velikého, kteří reprezentovali populární senátorskou stranu, s extrémně bohatým obchodníkem Markem Liciniem Crassem. Druhý triumvirát (43-33 př. n. l. ) se od prvního lišil v tom, že již šlo o právnickou osobu, výslovně schválenou Senátem, tedy nikoli o soukromou dohodu mezi silnými muži. Triumvirát se však rozpadl v důsledku vnitřního hašteření a mocenské žárlivosti, které vedly k jeho oslabení a zhroucení. První, kdo z triumvirátu odpadl, byl Lepidus. Po přesilové hře proti Octaviovi byl v roce 36 př. n. l. zbaven všech svých úřadů kromě "Pontifex maximus", později byl poslán do exilu na vzdálený ostrov. Antonius, který žil od roku 40 př. n. l. s Kleopatrou egyptskou se stále více izoloval od mocenské politiky Říma a nakonec byl rozhodně poražen v roce 31 př. n. l. v bitvě u Actia. Poté spáchal s Kleopatrou v roce 30 př. n. l. sebevraždu. Absolutní moc tak získal zakladatel Juliovsko-Cladiovské dynastie Gaius Octavius, který se v roce 27 př. n. l. prohlásil za císaře a přejmenoval se na Augustus Gaius Julius Caesar Octavianus, čímž se fakticky stal prvním římským císařem. Přestože Augustus věnoval zvláštní péči používání jazyka republiky, a tak zachoval fikci republikanismu až do prvního a druhého století našeho letopočtu, moc Senátu a jeho konzulů byla oslabena, císařská Římská říše započala svoji téměř půl tisíciletou vládu nad celým středomořským světem, na západě až Hispánie, Galie a části Británie. Juliovsko-cladiovskou dynastii v provincii Egypt Budge řadí jako XXXIV. egyptskou dynastii.

Augustus v roce 13 n. l. +more dosáhl věku 75 roků, a i když hodlal ve svém postu pokračovat, sepsal svoji závěť, (uvádí se, že část sepsal vlastní rukou) v souladu s tehdejším striktně vyžadovaným římským právem. Pro svůj obrovský majetek určil dva jmenovité dědice, nevlastního a adoptovaného syna Tiberia (stáří 52 let) s podílem 2/3 a manželku Livii (stáří 70 let) 1/3. Závěť nechal potvrdit 74 svědky. Krátce na to 29. září 14 n. l. v náruči manželky Livie zemřel. Nástupcem se stal jeho adoptovaný syn Tiberius Caesar Augustus.

Nástupnictví

Nástupci císařů a způsoby prosazování jejich legitimity, v éře Augustova rodu, pocházeli z různých nepokrevních příbuzenských větví, přičemž absence pokrevního příbuzenství se nahrazovala adopcí, která se stala nástrojem, který většina Juliovsko-claudiánských císařů použila, aby povýšila svého vybraného dědice na trůn. Do hry také vstupoval Senát, který legitimitu stvrzoval. +more V pozdějším období volbu císaře ovlivňovala také vojenská síla pretoriánské gardy. Nastupující císař usiloval o získání legitimity před domácí populací cílenou propagandou, zdůrazňováním své významnosti, příklonem k místní náboženské tradici. V egyptské provincii se nechali zobrazovat reliéfy v chrámech ve stylu Ptolemáiovců s tradičními obrazy bohů. Tím navozovali v obyvatelstvu obraz pokračování faraonské historie a zvykových rituálů.

Vláda Augusta v provincii přivodila jistý pocit míru a fakticky i vzestup prosperity země. V jeho závěti byl za nástupce zvolen jeho adoptivní syn Tiberius. +more Posledním císařem Juliovsko-claudiovské dynastie byl Nero Claudius Caesar Augustus Germanicus.

Romanizace Egypta

Egypt se stal Římem ovládanou provincií, která prošla téměř třemi stoletími Ptolemaiovské vlády, kdy se zformoval efektivní hospodářko-politický systém v prostředí s dlouhou historií egyptských i neegyptských dynastií, svébytnou kulturou, náboženskými rituály a s vlivnou vrstvou kněží. Nástup Ptolemaiovců znamenal prolnutí s řeckou Helenskou kulturou. +more Ovládnutí země Římany 31 př. n. l. byla egyptská - řecká populace nucena znovu projít fází přechodu, pramenící ze zániku jedné linie vládců a nástupu druhých, svým charakterem rozdílných v hlavních prvcích rané římské administrativy v Alexandrii a Egyptě, spolu s významnými římskými inovacemi v zacházení s jednotlivými sociálními a kulturními skupinami, v rámci jejich území. Jedním z vedlejších procesů této transformace bylo, že kolektivní skupina zemí, původně ovládaná Ptolemaiovci, anektovaná Římem, již nebyla kontrolována a spravována jako království. Ptolemaiovský soud se sídlem v Alexandrie byl zcela nahrazen římskými úředníky, kteří zahrnovali administrativu jezdců-příslušníků druhého římského stavu. Tento konkrétní posun byl bezpochyby dostatečně patrný všem obyvatelům města a když jmenovaný prefekt a jeho zaměstnanci obsadili starý palác Ptolemaiovců, všem se mohlo zdát, že je to vlastně královský charakter římské správy a tedy pokračování faraonské tradice.

Řím spravoval Egypt jako císařskou provincii (v osobním vlastnictví Augusta), odlišný systém od senátorských provincií, kde byli prokonsulové guvernéry. V Egyptě přicházelo vedení na základě přísného jmenování z řad jezdců, z nichž vzešel Augustus, který doufal, že si tím posílí podporu v rámci kompaktní jezdecké třídy ovládat jednu z nejbohatších provincií v říši. +more Proto svým nařízením egyptskou provincii držel mimo dosah vlivu senátorů, kterým nebyl dovolen vstup do Egypta bez výslovného povolení prefekta. Prvním prefektem byl Gaius Cornelius Gallus, (30-26 př. n. l. ), který posléze upadl v nemilost a byl nahrazen dalším.

Administrativa, založená na ptolemaiovské struktuře Nomů, neboli okresů, rozdělovala starověký Egypt i v římském období. Každý nom měl metropoli, která sloužila jako správní centrum. +more Vláda metropolí a jejích civilní správy byly trvale vyhrazeny jen pro římské občany a osoby spojené s prefektem, zatímco ti dole byli místní obyvatelé, ať již Řekové nebo Egypťané. Postupně se v širším měřítku uplatňovaly římské zákony a jejich praktické realizace ve všech hospodářských a politických oblastech. Tyto změny ukazují zřetelný trend odklonu od tradice faraonů a posun v životech lidí žijících v novém římském Egyptě. Řecké a egyptské tradice ovšem pokračovaly i v římském období, i když se postupně rozplývaly. V Egyptě se tak romanizace projevovala různými způsoby.

Mytologie-pantheon bohů

Uctívání bohů a bohyň v řeckém panteonu je zaznamenáno již od prvního roku Ptolemaiovské vlády. Co je však možná překvapivější, je rychlé tempo s nímž Řekové začali pojímat svá vlastní božstva v rámci egyptského náboženského spektra. +more Dlouho před římským obsazením (a dokonce i v Naukratis) byly v helenských skupinách rozpoznány dvojice bohů, jako Zeus-Amun, Athéna-Tawaret, Hermes-Thoth a Hera-Mut. Tyto smíšené kulty měly velký vliv a vytlačily uctívání standardních olympských božstev v Egyptě. Jeden z těchto řecko-egyptských hybridů si zaslouží zdůraznění v kontextu Juliovsko-claudiovské náboženské praxe v Egyptě, jmenovitě spojení mezi Isis a Hathor a párování obou s řeckou bohyní Afroditou. Důraz na místa věnovaný Hathor a Isis (zejména druhé jmenované) během Juliovsko-claudiánského období, je nápadný a může souviset s tvrzením o jejich původu z Venuše/Afrodity. Serapis z těchto hybridních božstev byl nejuctívanějším. Byl první, který měl být vytvořen (uveden již Ptolemaiem I. Sótérem I. ) s cílem sjednotit helénské a etnické egyptské věřící. Přijetí tohoto boha, který byl kombinací prvků Asklepia (jako léčitele), Dia, Osirise a Apise, bylo formálně potvrzeno reliéfy v Memphisu. Alexandrie a v menší míře helénské komunity obyvatelstva v údolí Nilu rychle následovaly tyto změny. Serapis pojal Isis za choť a jako pár se stali primárními alexandrijskými božstvy i během Řecko - Římské éry.

Nové římské úřady rychle doznaly bohatství, moc a vliv na egyptské obyvatelstvo, kterým se těšili kněží a chrámy. Augustus a římská vláda během prvního desetiletí, vyvíjeli větší administrativní a ekonomickou kontrolu nad duchovenstvem a jeho mocenskými centry. +more Zatím co Ptolemáiovci, zejména v Alexandrii, ovlivňovali náboženský život vládní politikou a citlivou diplomacií, římský postup kontroly byl mnohem agresivnější, i když ji Augustus presentoval jako "poskytování pomoci všem egyptským chrámům". Motivem byla obava z podněcování egyptské populace ke vzpourám, které v éře Ptolemaiovců byly častým destrukčním procesem. Augustus měl k duchovenstvu značnou nedůvěru, jako dobře organizovaných egyptských chrámů a center etnického odporu vůči cizincům. Proto pověřený prefekt zvolil formu instalace „Velekněze Alexandria a celého Egypta" s pravomocí kontroly všechny kněží a chrámů. V pozdějším období se kontrola rozšířila i na majetkové poměry chrámů i samotných kněží.

Snaha o docílení vnímání římského císaře za obraz legálního faraona se rovněž promítala do četného zobrazování oslavných reliéfů císařů a jejich sounáležitost s egyptskými bohy v chrámech, a to ve stylu tradičního zobrazování za Ptolemáiovců.

Epilog

Římská Republika trvala téměř pět set let a jak se vyvíjela prošla několika transformacemi. Ty zahrnovaly předávání moci od jednoho politika či instituce k jiné, když probíhalo soupeření o vládu a kontrolu nad rozšiřující se říší, až po řešení přímou občanskou válkou, kdy vítězila vojenská síla. +more Jmenovaní diktátoři přicházeli a odcházeli, Řím se snažil vyřešit své vnitřní problémy s dočasně nashromážděnou mocí, jen aby doznal vzestup dalších vojenských despotů. Boj o kontrolu existující republiky si nakonec vynutil konverzi směrem k císařství. Augustus tento historický krok zrealizoval a byl schopen upevnit autoritu a moc pod jeden kontrolní úřad s podporou Senátu. Egyptská provincie se po úpadku vlády Ptolemáiovců, zhruba od konce vlády Ptolemaie VIII. (~116 př. n. l. ), Augustovým císařstvím opět vrátila k normalitě, míru a hospodářské a sociální kooperativní prosperitě. Pro Řím byla vysoce ceněným zdroje zásobování rozsáhlé říše, především však Říma jako takového. Vrcholné bohatství provincie se datuje do vlády císaře Nera Claudia Caesara Augusta.

A historie pádí dál, bez přetržky, i když se často skrývá v mlžném oparu a nalézt věrohodný dějinný kontext, je značně obtížné.

Augustus je vítán egyptskými bohy, zleva: 2.Nechbet, 3. Isis, 5. Atum, 6. Monthu, 7. Isis; chrám Philae

Poznámky

Reference

Literatura

Gruen Erich, The Last Generation of the Roman Republic, University California, Berkeley 1974, * Travis M. Kaelin, Creolization and Romanity: the continuities and changes of Roman Egypt. +more, University of Louisville, College of Arts & Sciences Senior Honors Theses, 2022 * Hölbl Günther,  A history of the Ptolemaic Empire, New York: Routledge. 2001.

Související články

Augustus * Tiberius * Caligula * Claudius * Nero * Římský císař * Chronologie dějin starověkého Říma

Externí odkazy

Kategorie:Římské císařské dynastie +more_n. _l. _v_Římské_říši'>Kategorie:1. století př. n. l. v Římské říši Kategorie:Římská říše v pozdní antice.