Liturgická latinizace

:Nezaměňovat s Latinizace názvů a Romanizace Liturgická latinizace je proces přejímání latinských liturgických obřadů nelatinskými křesťanskými denominacemi, zejména v rámci východní katolické liturgie. V průběhu dějin se liturgická latinizace projevovala v různých formách. V raném středověku k ní došlo během procesu konverze gótského křesťanství a také během procesu znovupřijetí keltského křesťanství. Během křížových výprav byla zavedena i u východních křesťanů. Po vzniku různých východních katolických církví přijaly některé z těchto církví několik forem a stupňů liturgické latinizace, aby se jejich liturgické zvyklosti více podobaly praxi římského ritu katolické církve.

Tento proces pokračoval až do 18. a 19. +more století, dokud jej papež Lev XIII. v roce 1894 nezakázal encyklikou Orientalium dignitas. Latinace je v mnoha církvích spornou otázkou a je považována za příčinu různých rozkolů.

V uplynulých desetiletích se východní katolické církve v souladu s dekretem II. vatikánského koncilu Orientalium Ecclesiarum vracely ke starobylé východní praxi. +more Dekret nařizoval, že autentické východní katolické zvyklosti nemají být odsouvány stranou ve prospěch importovaných latinských zvyklostí. To ještě více podpořilo hnutí za návrat k autentické východní liturgické praxi, teologii a spiritualitě. Realizace se však v jednotlivých východních katolických církvích lišila, přičemž některé zůstaly více latinizované než jiné.

V poněkud podobném vývoji byla praxe kdysi spojovaná pouze se Západem, jako polyfonní chóry, ikony ve stylu západní renesance, jako v krétské malířské škole, nebo dokonce z období baroka, a kostelní lavice, přijata také v některých pravoslavných a starobylých východních církvích, a dnes je předmětem sporů nebo byla opuštěna.

Odkazy

Reference

Literatura

:Další literatura

Související články

Odvaha být sám sebou (The Courage To Be Ourselves), pastýřský list východních katolíků k latinizaci * Východní katolická liturgie

Kategorie:Katolická liturgie