Mechanochemie je multidisciplinární oblast výzkumu, která se zabývá studiem chemických reakcí, jež probíhají za přítomnosti mechanického namáhání. Tato metoda se liší od tradičních chemických reakcí, které probíhají v roztocích nebo plynech, a proto má potenciál nabídnout nové možnosti pro syntézu materiálů a objevování nových specifických reakcí. V mechanické chemii dochází k reakcím vlivem mechanické síly, která může být přítomna v podobě tření, nárazů nebo rozdrcení.
Mechanochemie se využívá v různých oblastech vědy, včetně organické chemie, anorganické chemie, materiálového inženýrství a farmacie. Studium mechanických reakcí umožňuje vytvářet nové materiály s různými vlastnostmi a strukturami, jako jsou nanomateriály, amorfní materiály nebo polymerové materiály. Tato metoda může být také využita pro zlepšování reakčních podmínek a zkracování reakčního času.
V článku je popsán historický vývoj mechanické chemie, včetně významných objevů a pokroků v této oblasti. Další část se zabývá principy a mechanismy mechanických reakcí, včetně fyzikálních a chemických jevů, které se při těchto reakcích vyskytují. Jsou zmíněny také metody a zařízení, které se používají pro provádění mechanických reakcí, jako jsou míchací koule, planetární míchací mlýny nebo ultrazvukové zařízení.
Dále je v článku uvedeno několik příkladů využití mechanické chemie v praxi, například ve výrobě léčivých látek, katalyzátorů, pigmentů nebo fotovoltaických materiálů. Zmiňují se také výhody a omezení mechanické chemie, včetně ekonomických aspektů a možností uplatnění v průmyslu.
Celkově poskytuje tento článek ucelený přehled o mechanické chemii, včetně současného stavu výzkumu a využití této metody v praxi.
Mechanochemická reakce fenylacetylenu s benzylbromidem Mechanochemie je druh chemické syntézy, kde je energie dodávána pomocí mechanické práce. Využívá se pro reakce v pevné fázi, reaktanty jsou dispergovány a následně plasticky deformovány, např. pomocí kulových mlýnů. Tím dochází ke vzniku a pohybu defektů v pevném materiálu, čímž dochází ke zvýšení četnosti kontaktu mezi pevnými částicemi. Této metody se využívá při syntéze oxidů, fosforečnanů, intermetalických fází, slitin, apod.