Monodická lyrika je forma básnické tvorby, která se vyznačuje osobním, subjektivním a intenzivním vyjádřením emocí a pocitů autora. Je charakterizována jedním lyrickým hlasem, který se zpravidla neadresuje nikomu konkrétnímu, ale sděluje své myšlenky a pocity univerzálním způsobem.
Monodická lyrika se vyznačuje jednoduchým a často básnickým jazykem, který je však hluboký a bohatý na symbolismus a obrazy. Hlavním rysem této formy je spontánnost a autentičnost, kdy autor sdílí své nitro s čtenářem a vyjadřuje tak svou existenciální a emocionální zkušenost. Mnohdy se jedná o básně s introspektivním charakterem, které se zaměřují na vnitřní svět autora.
Monodická lyrika se objevila již ve starověké době a následně ovlivnila evropskou a světovou literaturu. V české literatuře se začala prosazovat zejména v 19. a 20. století, kdy autoři jako Karel Hynek Mácha, Jan Neruda nebo František Halas přinesli nový pohled na básnickou tvorbu. Na začátku 20. století se monodická lyrika v české poezii dále rozvíjela a ovlivnila tvorbu například Jiřího Wolka či Vítězslava Nezvala.
Celkově je monodická lyrika významnou součástí básnické tvorby a přispívá k rozvoji a zpřístupnění emocionální a subjektivní stránky lidské existence prostřednictvím uměleckého vyjádření.
Monodická lyrika, také monodie (druhý termín se ale používá i v hudbě ve smyslu jednohlasu), je termín, používaný v souvislosti se starořeckou literaturou. Označuje zde básně, které byly určeny k jednohlasému zpěvu či recitaci (odtud název) s doprovodem hudebního nástroje (zejména lyry) oproti písním, které měly být zpívány celým sborem (používá se termín sborová lyrika). V souvislosti s tím má tedy většinou subjektivní téma (milostná, elegická, náboženská apod.). K nejvýznamnějším autorům té doby patří básnířka Sapfó, autorka milostné monodické poezie.
Cesko.wiki 