Normalizace

Gustáv Husák (vpravo) a Vasil Biľak, hlavní političtí představitelé normalizace Normalizace v československých dějinách je období od násilného potlačení pražského jara v roce 1968 armádami Varšavské smlouvy.

Potřeba „normalizace poměrů“ původně byla oficiálním zdůvodněním represivních opatření na počátku této epochy, jako byly čistky v komunistické straně, propouštění ze zaměstnání, obnovení cenzury, zrušení mnoha zájmových a politických sdružení a organizací a další. K postupnému znovuutužování komunistické moci došlo zejména v +more_léta_20. _století'>70. letech 20. století, např. čistka v armádě proběhla v letech 1970-1974.

V 80. letech 20. století již komunistická propaganda používala výraz normalizace spíše pro vztahy mezi státy či pro vnitropolitickou zahraniční situaci, zejména v Polsku.

Název „normalizace“ se občas přenáší na celou éru, během níž už „normalizační proces“ sice neprobíhal, ale normalizační opatření zůstávala v platnosti, tj. až do listopadu 1989.

Původ výrazu

Termín normalizace pochází z Moskevského protokolu, prohlašujícího faktickou kapitulaci ČSSR, zakládajícího okupační režim a podepsaného 27. +more srpna 1968. Poučení z krizového vývoje zakrývá a přejmenovává obsah protokolu jako normalizace takto: „Českoslovenští představitelé v tomto dokumentu vyjádřili své odhodlání dosáhnout normalizace poměrů v naší zemi na základě marxismu-leninismu, obnovit vedoucí úlohu strany a autoritu státní moci dělnické třídy, vyřadit kontrarevoluční organizace z politického života a upevnit mezinárodní svazky ČSSR se Sovětským svazem a dalšími socialistickými spojenci. (…) Na celkových pozitivních výsledcích moskevských jednání se z československé strany aktivně podíleli L. Svoboda, G. Husák, V. Biľak a další politici zaujímající jasné třídní internacionalistické pozice. “.

Po celou dobu normalizace byla na československém území umístěna sovětská okupační vojska. Režim byl nadále zcela nedemokratický, útlak byl však v 70. +more a 80. letech uplatňován mírnějšími nebo skrytějšími metodami než v 50. letech, šlo o aplikaci sovětské verze neostalinismu v našich středoevropských podmínkách.

Průběh normalizace

+more_výročí_Slovenské_národní_povstání'>SNP (1969) Milicionář, Praha 1975 Od 23. srpna 1968 do dubna 1969 byl postupně oslabován vliv prvního tajemníka ÚV KSČ Alexandra Dubčeka a jeho vedení a začínaly první čistky. Na plénu ÚV KSČ dne 17. dubna 1969 byl do funkce prvního tajemníka ÚV KSČ zvolen Gustáv Husák (socialismus s lidskou tváří se změnil v tzv. "socialismus s husí kůží").

Byly zrušeny mnohé organizace (některé již podruhé), například Junák, Sokol, K-231, KAN, kulturní spolky a jiné. Byly zrušeny nejen tzv. +more polednové reformy z ledna 1968, ale i reformy provedené před rokem 1968 (Nová hospodářská soustava, poměrně mírná cenzura, liberální výuka na školách, relativní umělecká svoboda ve filmu, divadle atd). V Bezpečnosti, armádě, odborové organizaci a v nezrušených zájmových organizacích a složkách Národní fronty byly provedeny důkladné čistky. Kádrování z hlediska postoje v roce 1968 vytrvalo po celou dobu normalizace.

16. října 1968 byla podepsána smlouva „o dočasném pobytu sovětských vojsk“ uzákoňující přítomnost sovětské armády na území Československa. +more Smlouva byla poté schválena Národním shromážděním. Pro hlasovalo 228 poslanců, 10 se zdrželo a proti byli pouze čtyři: František Kriegel, František Vodsloň, Gertruda Sekaninová-Čakrtová a Božena Fuková. Armáda SSSR z Československa odešla až po skončení komunistického režimu, poslední sovětští vojáci odjeli roku 1991; koncem 80. let bylo v ČSSR umístěno 73 500 sovětských vojáků ve více než 80 posádkách.

Po rozsáhlých demonstracích ve dnech 18. -21. +more srpna 1969 předsednictvo Federálního shromáždění 22. srpna 1969 přijalo zákonné opatření č. 99/1969 Sb. (tzv. pendrekový zákon), které umožnilo tvrdě postihovat účastníky demonstrací a kohokoli, kdo „narušoval socialistický společenský řád“. Zákon podepsali Svoboda, Dubček a Černík.

Na základě dopisu Ústředního výboru KSČ z ledna 1970 byla zahájena čistka uvnitř strany, v jejímž rámci byli prověrkovými komisemi vyloučeni členové, kteří se účastnili obrodného procesu nebo nebyli loajální vůči normalizaci. Vyloučen byl i Alexander Dubček. +more Do jara 1971 bylo vyloučeno nebo vyškrtnuto na 30 000 komunistů, vesměs postižených i zákazem výkonu svých povolání.

Již probíhající proces normalizace byl potvrzen zasedáním Ústředního výboru KSČ z 11. a +more_prosinec'>12. prosince 1970. Nové Husákovo vedení strany na něm přijalo tzv. Poučení z krizového vývoje. Tento text popisuje příčiny, průběh a ukončení pražského jara z hlediska stalinistického vidění světa. V poučení se konstatuje, že liberální komunisté pronikli do všech oblastí veřejného, hospodářského a politického života už dávno před rokem 1968 (např. včetně Ústavu dějin KSČ, Vysoké stranické školy, Ústavu politických věd). Obavy vedení KSČ z jakékoliv liberalizace negativně ovlivňovaly život společnosti až do roku 1989.

Byla zavedena tuhá cenzura. Z komunistické strany bylo vyloučeno 327 000 lidí. +more O práci přišlo asi 350 000 lidí, z vedoucích míst museli odejít lidé s liberálními názory, mnoha mladým lidem nebylo z kádrových důvodů umožněno studium. Tisíce lidí opustily dobrovolně nebo z donucení republiku. Zrušila se liberální Nová hospodářská soustava plánování. Úroveň občanských a hospodářských svobod se vrátila zhruba na úroveň druhé poloviny 50. let. Korupce dosáhla do té doby nepředstavitelné úrovně. Normalizace silně působila i v polovině osmdesátých let, kdy se sovětský vůdce Michail Gorbačov pokoušel o reformu komunistického systému. Vliv normalizace a skutečnost, že u moci seděli lidé dosazení za normalizace, kteří se po zkušenosti ze 60. let obávali jakékoliv liberalizace, znemožňoval provést zásadnější změny a způsobil, že československé vedení nebylo ochotné dostatečně pružně reformovat komunistický režim - jak lze ostatně vysledovat i v dobových tiskovinách či televizních pořadech, např. v seriálu Malé dějiny jedné rodiny z let 1988-89.

Mnozí lidé žili v době normalizace dvojí život a měli dvojí názory - jedny oficiálně, druhé v soukromí. Většina lidí považovala jakoukoliv otevřenou kritiku za zbytečnou provokaci. +more V osmdesátých letech se opět více aktivoval disent. Policejní represe zahrnující nevybíravé metody získávání spolupracovníků tajné Státní bezpečnosti, teroristické akce a zřejmě i policejní vraždy inscenované jako sebevraždy (např. Přemysl Coufal, Pavel Švanda) nebo nehody (Luboš Holeček) byly mírnější a méně časté než v padesátých letech (byly spíš dobře utajeny než dávány na odiv jako výstraha v letech padesátých) a koncem osmdesátých let místy ochabovaly (Pavel Wonka), nicméně naprosto systematické uplatňování metody cukru a biče, kdy režimu stačilo aby obyvatelstvo předstíralo loajálnost, vedlo k celkovému úpadku české společnosti. Na začátku sedmdesátých let došlo k mírnému hospodářskému vzestupu, který přešel v pozdějších letech do dlouhodobé stagnace a technologického zaostávání.

Duchovním, kteří nebyli dostatečně loajální vůči režimu, byl za normalizace opět odebírán státní souhlas k výkonu činnosti. Katolické církvi bylo znemožněno jmenování neloajálních biskupů a stávající byli tvrdě sledováni (František Tomášek, Josef Hlouch a Štěpán kardinál Trochta). +more Světící biskup Josef Hlouch zemřel po týrání na StB za účasti českobudějovického církevního tajemníka strany roku 1972, Štěpán Trochta byl utýrán ústeckým krajským církevním tajemníkem v roce 1974 přímo na Litoměřickém biskupství. Později Vatikán v rámci své východní politiky ústupků, kterou prosazoval kardinál Agostino Casaroli, v Československu podobně jako v Maďarsku a Polsku jmenoval několik biskupů, se kterými komunistický režim souhlasil a kteří neměli důvěru vlastních církví. Mezi takové bývá počítán administrátor olomoucké diecéze Josef Vrana. Za poměrně neškodného zřejmě komunistický režim zpočátku považoval i výborného kazatele a řečníka moravského tradicionalistu „primase českého“ Františka Tomáška.

Odpor proti normalizaci

Památník Palacha a Zajíce. +more Vysokoškolský průkaz patřící Janu Palachovi. Na protest proti začínající normalizaci se v lednu a únoru 1969 upálili v Praze studenti Jan Palach a Jan Zajíc. V lednu 1969 se v Plzni upálil dělník Josef Hlavatý a v dubnu 1969 v Jihlavě účastník vysočanského sjezdu KSČ Evžen Plocek.

Poté, co v březnu 1969 na mistrovství světa v hokeji porazilo Československo dvakrát po sobě Sovětský svaz (21. +more a 28. března, 2:0 a 4:3), došlo v centru Prahy k intenzivním oslavám, při kterých byly rozbity výlohy sovětské letecké společnosti Aeroflot na Václavském náměstí. Existují důvody pro hypotézu, že rozbití výlohy bylo policejní provokací k získání záminky pro tvrdý policejní zásah a další represe.

21. +more srpna 1969 se při prvním výročí vstupu vojsk Varšavské smlouvy konaly po Praze rozsáhlé demonstrace, které byly policejně potlačeny. Již den předtím byly při střelbě milicionářů v Praze a Brně mrtví na obou stranách. 21. srpna vyjela do ulic Prahy navečer s tanky i československá armáda.

V roce 1977 skupina významných osobností vytvořila občanskou iniciativu Charta 77. Její základní manifest, Prohlášení Charty 77, podepsaly v následujících měsících a letech stovky významných i obyčejných lidí, ač nebyla u nás nikdy zveřejněna. +more Velká většina z nich byla perzekvována (Jan Patočka), mnozí byli propuštěni ze zaměstnání, někteří byli v rámci policejní akce Asanace vydíráním i mučením nuceni k emigraci. Na Prohlášení Charty 77 reagovalo vedení KSČ prohlášením Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru (Anticharta), které podepsaly tisíce významných i obyčejných lidí.

Desáté výročí 21. srpna v roce 1978 se již obešlo bez významnějších veřejných protestů, avšak lidé, zejména v Praze, vyšli do ulic oblečeni v černém.

Významný podíl na aktivaci disentu měly informace šířené hlavně československými emigranty působícími v zahraničních rozhlasových stanicích Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, britské BBC, Vatikánském rozhlase a dalších. Stát sice jejich vysílání rušil rušičkami, ale jeho finanční a technické možnosti byly omezené, takže na některých vysílacích frekvencích a v některých oblastech se bublavý zvuk rušiček stal jen doplňujícím koloritem, který poslech neznemožňoval. +more Podobně jako v prosinci 1959 byl proveden pokus o otravu pracovníků Svobodné Evropy atropinem, také 21. února 1981 u zpravodajského oddělení československé redakce Svobodné Evropy vybuchla na podnět rumunské tajné služby nálož. Podobnou akci chystal v roce 1976 i kapitán StB Pavel Minařík, jemuž se po roce 1968 povedlo předstírat emigraci a stát se hlasatelem Svobodné Evropy. Jeho oslavná vystoupení v normalizační televizi byla natolik groteskní, že musel být „uklizen“ rozšířením fámy, že jej v Polsku přejela černá Volha a objevil se na scéně až po listopadu 1989.

Mnohá periodika byla zrušena (např. Plamen, Listy (nástupce Literárních novin), MY 69), nepohodlní novináři byli propuštěni a práce v redakcích se ujali normalizátoři. +more V rámci samizdatu byly vyráběny (tj. většinou opisovány na psacím stroji) nebo dováženy a distribuovány knihy i jiné tiskoviny, které kvůli cenzuře nemohly být šířeny oficiálně. Mnohé výtisky samizdatů kolovaly postupně přes mnoho čtenářů, protože výroba i rozmnožování byly rizikovou činností. Kromě tiskovin se samizdatem šířily i magnetofonové nahrávky (Karel Kryl atd. ) a koncem 80. let i videonahrávky (Originální videožurnál), koncem 80. let začaly vycházet i samizdatové tiskoviny (např. Lidové Noviny).

Odkazy

Reference

Literatura

BREN, Paulina: Zelinář a jeho televize: kultura komunismu po pražském jaru 1968, přel. Petruška Šustrová. +more Praha : Academia, 2013. 458 s. . * Česká společnost v 70. a 80. letech: sociální a ekonomické aspekty, editoři Oldřich Tůma, Tomáš Vilímek, Praha : Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2012. 288 s. * DOSKOČIL, Zdeněk: Duben 1969 : anatomie jednoho mocenského zvratu. Brno : Doplněk; Praha : Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2006. 412 s. * * MÍŠKOVÁ, Alena: Československá akademie věd 1969-1972 : restaurace komunistické moci ve vědě, spolautoři Hana Barvíková, Miroslav Šmidák, Praha : Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1998. 149 s. * Mocní. a Bezmocní. : politické elity a disent v období tzv. normalizace : interpretační studie životopisných interview, Miroslav Vaněk (editor), Praha : Prostor, 2006. . * ŠTEFEK, Martin. Kádry rozhodují, ovšem. Předjaří, pražské jaro a počátky normalizace v proměnách systému ÚV KSČ. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2019. 151 s. (print), (online).

Související články

Emigrace * Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa * Události pražského jara * Upravení vztahu s ČSSR

Externí odkazy

[url=https://web. archive. +moreorg/web/20080411061055/http://www. totalita. cz/texty/prot_mosk_1968. php]tajný Moskevský protokol[/url] (27. 8. 1968) * [url=https://web. archive. org/web/20070528205349/http://www. totalita. cz/texty/komunike_mosk_1968_08_27. php]Moskevské komuniké[/url] (27. 8. 1968) * [url=https://web. archive. org/web/20051108224307/http://totalita. cz/texty/pouceni. php]Poučení z krizového vývoje[/url] * [url=http://www. totalita. cz/norm/norm. php]Období tzv. Normalizace[/url] (totalita. cz) * [url=http://www. totalita. cz/vysvetlivky/s_ksc_08. php]KSČ a Normalizace[/url] * Peter Gabaľ: [url=http://www. radio. cz/cz/clanek/75309]Kapitán Minařík zůstává nepotrestán[/url] (Český rozhlas, 30. 1. 2006) * Pořad Českého rozhlasu Plus: [url=http://www. rozhlas. cz/plus/historie/_zprava/obchodni-domy-vykladni-skrine-normalizace--1463429]Obchodní domy, výkladní skříně normalizace[/url]; obsahuje množství informací o historii obchodování a propagace konzumního způsobu života v polovině sedmdesátých let.

Kategorie:Politické represe v komunistickém Československu Kategorie:Dějiny Československa (1969-1989)