Cesko.wiki Pohled katolické církve na pohlavní styk
Author
Albert FloresPodle učení římskokatolické církve je pohlavní styk považován za Boží dar manželům, dobro, které je zdrojem velké radosti a velkého potěšení. Jako jiná dobra je ho však nutno užívat správným způsobem. Jako takový má dvě složky, které nelze násilně oddělovat: složku spojivou a složku plodivou. Za hříšné chování je pak považovaný pohlavní styk, který některou ze dvou složek násilně odmítá či jinak narušuje.
Církev tedy netvrdí, že pohlavní styk je mravně přípustný pouze za účelem zplození potomka, ač se v historii v katolickém prostředí tyto názory také vyskytovaly. Vidí ho jako vzájemné spojení dvou základních principů - sebedarování a plození, z nichž se žádný nemá vylučovat. +more Toto sebedarování pak musí být úplné, definitivní, které se uskutečňuje v manželství. Tzv. volnou lásku církev odmítá. Církev zároveň označovala za heretické ty skupiny, které sexuální život odmítaly jako hřích. Celibát je chápán jako dobrovolné zřeknutí se určitého dobra (v tomto případě manželství a tedy i sexu) pro dobro vyšší. Mluví-li se o tzv. čistotě, myslí se tím způsob žití v souhlasu s mravními požadavky sexu. Rozlišují se tedy tři druhy čistoty: panenská, manželská a vdovská. Žádný z těchto druhů by neměl být vychvalován na úkor jiného.
Smilstvo
Smilstvo je pohlavní styk mezi osobami, které neuzavřely platné manželství (jsou-li členy církve, pak svátostné manželství). Podle nauky takové chování odmítá naprosté sebedarování osob, protože se sobě nezavázaly slibem na celý život, a proto není správné, aby spolu sexuálně žily. +more Např. v apoštolské exhortaci Jana Pavla II. Familiaris consortio je toto deklarováno následovně: „Sexualita, při níž se muž a žena navzájem darují úkonem, který je vlastní a vyhrazený manželům, naprosto není něco čistě biologického, ale týká se nejvnitřnějšího jádra lidské osoby jako takové. Uskutečňuje se opravdu lidským způsobem jenom tenkrát, když je začleněna do lásky, s jakou se muž a žena sobě navzájem až do smrti bezvýhradně zavazují. “ Sex s absencí bezvýhradné lásky podle církve degraduje samotnou jeho podstatu a slouží k sobeckému uspokojování na úkor druhé osoby, jejíž důstojnost je tím snižována. Druhý vatikánský koncil k tomu říká:.
Umělá antikoncepce
Učení o morální závadnosti umělé antikoncepce vykrystalizovalo zejména v encyklice papeže Pavla VI. +more Humanae vitae v roce 1968. Odmítání antikoncepce církví je však starší (odsuzuje ji např. encyklika Pia XI. Casti connubii z roku 1930). Toto učení bylo ještě mnohokrát potvrzeno i Janem Pavlem II. , zejména v jeho encyklice Evangelium vitae. V Humanae vitae se praví: „Stejně tak je vyloučen jakýkoliv zásah, který buď vzhledem k předvídanému manželskému styku, nebo při jeho uskutečňování, či v průběhu jeho přirozených následků zamýšlí jako cíl nebo jako prostředek znemožnit zplození života. “ Dovolenými způsoby regulace porodnosti jsou metody tzv. přirozeného plánování rodičovství: "Církev není v rozporu sama se sebou, když považuje za dovolené uchýlit se k využití neplodných údobí, zatímco odsuzuje jako vždy nedovolené užívat prostředků přímo namířených proti oplodnění, i když se to děje z důvodů, které se mohou zdát čestné a vážné. Oba způsoby jsou totiž podstatně odlišné. V prvním případě manželé oprávněně využívají přirozené dispozice. V druhém případě brání uplatnění přirozených pochodů. “ Od vydání Humanae vitae proběhlo ještě mnoho debat a vznikly i jiné interpretace zdůvodňující církevní nauku. Na těch se velmi podílel také papež Jan Pavel II. , např. svými katechezemi na téma lásky v Božím plánu, které vyšly i knižně pod názvem Teologie těla.
Masturbace
Masturbace je v tradici církve považována taktéž za hřích a tento názor stále platí. Podle církve se v projevech masturbace „vyhledává pohlavní rozkoš mimo pohlavní vztah požadovaný mravním řádem, totiž takový, který v souvislosti pravé lásky uskutečňuje plný smysl vzájemného sebedarování a lidského plození“.
Homosexuální styk
Církev ostře rozlišuje mezi homosexualitou jako takovou a homosexuálním jednáním. Prohlašuje, že „homosexuální úkony jsou vždy nezřízené. +more Odporují přirozenému zákonu. Odlučují pohlavní úkon od předávání života. Nejsou plodem opravdového citového a pohlavního doplňování se. V žádném případě nemohou být schvalovány“. Samotnou homosexuální orientaci však církev považuje za nezaviněnou a tvrdí, že homosexuální osoby „mají být přijímány s úctou, soucitem a jemnocitem“ a je třeba se vůči nim „vyhnout jakémukoliv náznaku nespravedlivé diskriminace. “.