Povstání střeleckých pluků (1682)

Povstání střeleckých pluků 1682 označuje krvavé události z léta 1682, ke kterým došlo v ulicích Moskvy za účasti střeleckých pluků, moskevských vojenských jednotek. Vedlo k nastolení Žofie Alexejevny jako regentky za nezletilé careviče Ivana V. a Petra I. a poukázalo na nutnost zřídit v Rusku stálou armádu podléhající carovi.

Počátky a organizace střeleckých pluků

Historie střelců či střeleckých pluků sahá do počátku 50. let 16. +more století, kdy byli koncentrováni do streleckých izeb. Tato organizační jednotka však s rostoucím počtem vojenských operací cara Ivana Hrozného postupně přestávala stačit a armádu bylo nutné centralizovat. V průběhu 50. let 16. století tak vznikaly nové centrální úřady - prikazy, které nahradily původní izby.

První prikazy čili úřady se tedy týkaly armády, nejdůležitější oblasti správy říše. Vznikl úřad vojenských záležitostí (razrjadnyj), který rekrutoval a evidoval vojáky, a který byl jakýmsi generálním štábem moskevské armády, a úřad pozemkového majetku (poměstnyj), který přiděloval pozemkový majetek jako odměnu za vojenskou službu. +more Pro naše téma je však klíčový úřad střelecký (streleckyj), jehož vznik prameny kladou do roku 1571.

V čele každého střeleckého pluku stál plukovník (golova), jemuž podléhali půlplukovníci (pětisetníci), setníci, padesátníci a desátníci. Ačkoliv střelci jako jediní tvořili jádro stálé armády, která v Rusku tehdy ještě nebyla konsolidována, nebyli profesionálními vojáky, ale různými řemeslníky či drobnými obchodníky. +more Za svou službu dostávali nepravidelně vyplácený žold, který navíc nebyl příliš vysoký a mnohdy je o něj obrali jejich nadřízení. Nemuseli však ze svých živností odvádět daně a nádavkem mohli ve městě, kde sloužili, vlastnit dům. Střelci obvykle sídlili ve městech, kde vykonávali strážní službu, v oddělených částech, zvaných "střelecké svobody". V celé zemi jich v 17. století působilo na 60 000. V samotné Moskvě existovalo 20 střeleckých pluků, které v roce 1681 čítaly 22 452 střelců.

Povinnosti bránit zemi či urovnávat vnitřní nepokoje je odváděly do různých koutů země a jejich živnost či obchod to mohlo snadno ohrozit. Střelecká služba se chápala jako celoživotní a dědičná. +more Přestože příslušníci střeleckých pluků nebyli po finanční stránce příliš zajištěni, toto „řemeslo“ jim poskytovalo přece jen jakési základní existenční zázemí a také již uvedené benefity.

Nespokojenost střelců přesto narůstala. K zadržování žoldu nadřízenými přibylo úplatkářství a nucené práce na statcích velitelů pluků. +more Na stížnosti a prosby reagoval velitel moskevských střelců kníže Dolgorukij tvrdými represivními opatřeními. Uvedené nešvary, ublíženost z nespravedlivých trestů a současně stávající problémy nejednotné vlády vedly ke střelecké účasti na vládním převratu roku 1682.

Povstání střeleckých pluků 1682

Ochota střelců podílet se na vládním převratu vycházela z iniciativy Miloslavských vyhovět všem střeleckým požadavkům a také z vědomí, že v době zmatečné neujasněnosti na nejvyšších vládních místech nebudou za vzpouru potrestáni.

Smrtí cara Alexeje Michajloviče roku 1676 vyvrcholilo dlouholeté soupeření rodu Miloslavských s rodem Naryškinových. +more Carovou první manželkou byla Marie Iljinična Miloslavská, která zemřela při porodu čtrnáctého dítěte. Zanechala carovi dva následníky trůnu - Fjodora Alexejeviče a Ivana Alexejeviče, který byl tělesně i duševně poněkud indisponován. Prázdné místo po carově boku obsadila Natálie Kirillovna Naryškinová, která carovi porodila dalšího následníka trůnu Petra Alexejeviče. Po Alexejově smrti nastoupil vládu jeho nejstarší syn a pretendent Miloslavských Fjodor (toho jména III. ). Nevládl však dlouho, roku 1682 zemřel, aniž by určil svého nástupce.

Komplikovanou situaci vyřešil patriarcha Joakim a nechal bojary hlasovat, zda se novým carem má stát slabý Ivan či nezletilý Petr. Zdravím a energií překypující Petr neměl v Ivanovi žádnou konkurenci, a tak byl carem vyhlášen +more_Veliký'>Petr a s ním se k moci na úkor Miloslavských dostali Naryškinové. S tím se ovšem nehodlala smířit Žofie Alexejevna, dcera zesnulého cara Alexeje a Marie Miloslavské, velmi inteligentní, nebezpečná a intrikující žena toužící po moci. Právě ona zlákala střelce na svou stranu, nalhala jim, že zesnulý car Fjodor III. byl otráven a že zrádci se chystají zaútočit i na carskou rodinu; v půli května 1682 se navíc Moskvou šířila zpráva, že carevič Ivan byl uškrcen Naryškinovými.

Střelci vyrazili do Kremlu, kde na vlastní oči spatřili oba careviče, Ivana i Petra, takže původní záminka k povstání pominula a střelci zaváhali. Ovšem povstání už nešlo zastavit. +more Na tom, že se rozhořelo, měl podíl Michail Jurjevič Dolgorukij, nepříliš oblíbený zástupce velitele střelců, nedůstojná kopie svého velikého otce, který se pokoušel energickými příkazy a hrozbami krutých trestů přimět povstalce k rozchodu, což vzhledem k jeho neoblíbenosti mělo přesně opačný efekt. Kníže Dolgorukij byl brutálně roztrhán na kusy kopími střelců, kteří vycítili, že se stali pány situace. Zadrželi carskou rodinu v Kremlu a požadovali, aby jim byli vydáni údajní zrádci podle seznamu vypracovaného Miloslavskými. Na jejich žádost jim byl vydán mladší bratr Natálie Naryškinové a strýc Petra I. Ivan Kirillovič Naryškin, kterého mocí opilí a zaslepení střelci krutě umučili. Domnívali se, že tak očistili dvůr od zrádců, zastavili údajné spiknutí a pomstili údajnou otravu Fjodora III. , a proto nyní uplatňovali nárok na odměnu za zásluhy, na jejíž vyplacení byla vypsána mimořádná daň a na mince bylo roztaveno kremelské stříbrné nádobí.

V této době byli již střelci sebevědomou vrstvou armády. Původní skromné podmínky, za nichž svou službu vykonávali, nahradila touha po snadném zisku a víc než na obranu města hleděli na uspokojení vlastních zájmů. +more Postupně získávali dojem, že se vláda obává proti nim zakročit a cítili se být nepřemožitelnými, o čemž svědčí jejich odvaha zahubit své nadřízené - knížete Dolgorukého, a bojara Artamona Matvějeva, přítele Natálie Naryškinové i celé její rodiny, který se vrátil z vyhnanství do Moskvy, aby jí pomohl ujmout se vladařských povinností. Byl natolik schopný uklidnit střelce v jejich krvelačném běsnění, že musel být rychle odstraněn. Střelci se rychle měnili z ochránců pořádku a bezpečí v sadistické rváče a opilce. Považovali se za pány Moskvy a na „věčnou paměť“ svých záslužných činů se domáhali postavení pamětního sloupu se jmény zavražděných a jejich proviněními.

Chovanština

Žofie Alexejevna záhy pochopila, že se na loajalitu střelců nemůže spolehnout. Příliš dobře věděla, že tak jako střelci zúčtovali s Naryškiny, mohou se stejně rychle vypořádat s Miloslavskými. +more Jak již bylo řečeno, střelci se proměnili v soldatesku pasionátů, osob ochotných jít za vytyčeným cílem jakoukoliv cestou, a jako takoví představovali hrozbu a bezpečnostní riziko pro všechny, kdo jim mohli stát v cestě. Proto bylo nutné domýšlivého a ambiciózního nového velitele střelců knížete Ivana Chovanského odstranit a zároveň si podmanit oportunistické střelce.

Podobně si svou vratkou pozici uvědomoval i Chovanský. Jeho vojáci jej sice uznávali a byl mezi nimi oblíbený, protože jim nijak nebránil v dosažení jejich cílů a dokonce ještě povzbuzoval jejich nespokojenost s vládou, ale nemohl se spoléhat na Žofiinu přízeň. +more Střelci se pokusili upevnit vydobyté pozice oslabením pozic bojarů tím, že osvobodili jejich čeleď.

Rostoucí nebezpečí se Žofie rozhodla vyřešit útěkem do bezpečí Trojicko-Sergijevského kláštera pod záminkou návštěvy poutních míst. Aby nijak nevzbudila podezření, vzala s sebou i oba careviče a všechny své sestry. +more Z Kolomenského, vesničky na okraji Moskvy, přikázala Chovanskému, aby poslal k ochraně carů stremennyj pluk, nejspolehlivější ze střeleckých pluků. Název stremennyj byl odvozen od stremeně - řemení sedla carova koně, u něhož držel stráž při slavnostech i v boji některý ze strelců. Časem se ze strelců stojících při stremeni vyvinula osobní carova garda.

Z bezpečí kláštera obeslala šlechtickou domobranu, apelovala na bojarskou dumu, jak skoncovat s Chovanským a se všemi, kdo popouzejí střelce k neposlušnosti. To vše kvůli údajné ochraně a bezpečí carů. +more Žofie pak lstí vylákala Chovanského do Trojicko-Sergijevského kláštera a cestou jej nechala zadržet. V září 1682 pak byl i se synem Andrejem popraven. Po návratu druhého syna popraveného knížete Chovanského do Moskvy se střelci vzbouřili a obsadili Kreml. Jejich vzpoura však neměla dlouhé trvání. V tichosti Kreml opustili, přísahali věrnost carům a prosili o stržení pamětního sloupu na náměstí.

Na počátku listopadu 1682 se Žofie vrátila z kláštera a odebrala střelcům veškeré získané výsady. Podle Gumiljova střelce vyděsil aspekt možné války se šlechtickou hotovostí a rozhodnost regentky Žofie. +more Jako jejich nový velitel byl dosazen Žofiin spojenec Fjodor Šaklovitý, který nastolil v střeleckých řadách pevný řád. Období divoké nespoutanosti střeleckých pluků, označované po tehdejším veliteli Chovanském jako chovanština, skončilo.

Nyní měla Žofie otěže vlády pevně v rukou. K moci se dostala díky nestálosti střeleckých pluků, které poté potrestala, a proto s jejich podporou napříště počítat již nemohla.

Krutost střeleckého povstání ovlivnila i Petra. Jako desetiletý chlapec musel přihlížet bezuzdnému vraždění a atmosféra strachu, v níž ono léto žil, jej poznamenala na celý život. +more Ihned po svém nástupu na carský trůn se se střelci, k nimž nechoval důvěru, vypořádal.

Petrův nástup na trůn

Když se Petr v lednu 1689 oženil a jeho manželka Jevdokije záhy po sňatku otěhotněla, začala se carevna-regentka právem obávat o trůn, neboť tím byl podán důkaz o Petrově schopnosti ujmout se vlády. Nezůstala proto dlužna nic své intrikářské minulosti a na tajných schůzkách se svým stoupencem Fjodorem Šaklovitým a několika málo střelci zkoušela vyjednat jejich účast na smrtelné "nehodě" mladého careviče. +more Ovšem muži, kteří před sedmi lety řádili v ulicích Moskvy, už byli z města odsunuti a nové rebelii chyběla pádná záminka. Kolem trůnu se již neshromažďovali údajní zrádci a Petr dospěl ve schopného mladého muže. Žofie však ještě nehodlala složit zbraně. Opět byl nalezen list, podle něhož měli být Miloslavští - Ivan V. a jeho sestry včetně Žofie - zabiti Petrovými vojáky. Nyní se však střelečtí důstojníci do Žofiiných pletich odmítli zaplést. Přiklonili se na stranu Petra, do jehož vlády vkládali větší naděje. Tentokrát se Petr o povstání dozvěděl s předstihem a stačil ještě narychlo uprostřed noci odjet do bezpečí mocného Trojicko-sergijevského kláštera, kam se za ním sjeli velmoži, vojáci, jeho matka s manželkou a členové bojarské dumy. Počátkem září Žofie uznala svůj pád a uposlechla Petrova rozkazu, aby odešla do Novoděvičího kláštera. Pokus o převrat si vyžádal životy Fjodora Šaklovitého a tří střelců. Ač padlo při výsleších mnoho jmen, Petr se obával poštvat proti sobě obě strany. Jeho pozice ještě nebyla dostatečně ukotvena, a tak se většího krveprolití protentokrát vzdal.

Několik počátečních let své vlády mohl Petr žít bez obav ze střelců. Zlom nastal v roce 1696/1697, kdy se Petr chystal odjet do Evropy. +more Bývalý střelecký plukovník Ivan Cykler, sympatizant Žofie, a dva členové dumy Alexej Sokovinov a Fjodor Puškin osnovali spiknutí s cílem odpravit zahraničně orientovaného cara. V Cyklerovi car již léta tušil tichého Žofiina přívržence, a proto jej před svým odjezdem odvelel z Moskvy. Cykler neuposlechl a celá akce byla prozrazena. V březnu 1697 bojarská duma nařídila spiklence popravit. Po zkušenosti s Cyklerem Petr obezřetně zakázal střelcům, kteří se právě nacházeli u Azova a Taganrogu, po dobu své nepřítomnosti návrat do Moskvy.

Povstání střeleckých pluků 1698

Nedůvěra k moskevským střelcům, které pokládal za buřičské a domýšlivé staroruské kupecké vojáky, zakořeněná v Petrovi od léta 1682, vedla k tomu, že ve všem upřednostňoval svoje „potěšné“ vojsko. Střelci se nesměli vrátit domů od Azova a později od litevské hranice, jejich rodiny hladověly a jejich živnosti chátraly. +more Vyhrocenost situace nevyhnutelně vedla k dalšímu, tentokrát poslednímu, povstání střeleckých pluků z roku 1698.

Odkazy

Reference

Literatura

Ottův slovník naučný, heslo Rusko - dějiny politické - XVII. stol. +more Sv. 22, str. 258 * GUMILJOV, Lev Nikolajevič: Od Rusi k Rusku. Praha: Dauphin, 2012. 346 s. . * SERCZYK, Władysław Andrzej: Ivan IV. Hrozný: car vší Rusi a stvořitel samoděržaví. Praha: Lidové noviny, 2004. 223 s. . * STELLNER, František: Car je mrtev, ať žije carevna. : převraty na ruském dvoře v 18. století. Praha: Nakladatelství lidové noviny, 2014. 501 s. .

* ŠVANKMAJER, Milan: Petr I. : zrození impéria. +more Praha: Lidové noviny, 1999. 322 s. . * ŠVANKMAJER, Milan. Dějiny Ruska. 3. vyd. Praha: Lidové noviny, 1999. Dějiny států. 558 s. . * VLČEK, Radomír: Kapitoly z ruských dějin 18. století: geneze a vývoj ruského impéria. Brno: Masarykova univerzita, 2014. 211 s. . Dostupné také z: http://digilib. phil. muni. cz/handle/11222. digilib/131135.

Související články

Petr I. Veliký * Žofie Alexejevna * Povstání střeleckých pluků 1698

Externí odkazy

Kategorie:Dějiny Ruska 17. století Kategorie:Protesty v Rusku