Samuel Hazai

Technology

12 hours ago

Author

Albert Flores

Samuel svobodný pán Hazai (rodné jméno 'Samuel Kohn') (26. prosince 1851 Rimavská Sobota - 13. února 1942 Budapešť) byl rakousko-uherský generál židovského původu narozený na Slovensku. Od mládí sloužil v rakousko-uherské armádě, uplatnil se především jako pedagog a vojenský teoretik. V letech 1910-1917 byl uherským ministrem zeměbrany a v roce 1912 získal titul barona. Za první světové války byl pověřen vrchním velením záloh a organizací zásobování, v roce 1917 byl povýšen na generálplukovníka. Po roce 1918 žil v soukromí v Budapešti.

Životopis

Polní podmaršál Samuel Hazai (1910) Patřil k židovské komunitě v Rimavské Sobotě, jeho původní příjmení bylo Kohn, byl jedním ze tří synů obchodníka s chlastem Adolfa Kohna. +more Po konverzi rodiny ke křesťanství přijal jméno Hazai. Studoval nejprve na Maďarské královské vojenské akademii Ludovica, jako kadet vstoupil do armády a v roce 1876 byl povýšen na poručíka. Později si doplnil vzdělání na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě, kde patřil k nejlepším studentům a v roce 1883 získal hodnost nadporučíka.

Aktivní službou u vojenských jednotek strávil jen krátkou dobu a od roku 1886 působil na uherském ministerstvu zeměbrany. Uplatnil se jako vojenský teoretik a pedagog, byl instruktorem na akademii Ludovica, později vedl také kurzy pro štábní důstojníky. +more Mezitím postupoval v hodnostech (kapitán 1888, major 1895, podplukovník 1897, plukovník 1900). V letech 1902-1904 byl ředitelem budapešťské vojenské akademie Ludovica, v roce 1904 opustil vojenské školství a stal se sekčním šéfem I. odboru na uherském ministerstvu zeměbrany. Své úsilí zaměřil na zvýšení akceschopnosti uherské zeměbrany, se svými plány ale narážel na odpor Vídně, která v zesílení samostatného uherského vojska spatřovala možnost hrozby maďarských separatistických tendencí. V roce 1907 dosáhl hodnosti generálmajora.

V lednu 1910 byl v Khuen-Héderváryho vládě jmenován ministrem zeměbrany, zároveň byl povýšen do hodnosti polního podmaršála a získal titul c. k. +more tajného rady. V uherské vládě se dostával do konfliktu se svými kolegy především v otázce financování armády, měl ale trvalou podporu Istvána Tiszy a později také nového císaře Karla I. V roce 1917 rezignoval na funkci ministra a převzal zodpovědnost za zásobování celé armády, v této souvislosti byl povýšen do druhé nejvyšší hodnosti generálplukovníka (srpen 1917). Po skončení války a rozpadu monarchie byl penzionován (k datu 1. prosince 1918) a od té doby žil zcela v soukromí v Budapešti.

Během své kariéry obdržel řadu ocenění, byl nositelem Řádu železné koruny (1904), za první světové války obdržel velkokříž Leopoldova řádu (1916) a Vojenský záslužný kříž. Ve spojeneckém Německém císařství se stal nositelem Řádu červené orlice a za války získal Železný kříž I. +more a II. stupně. Dále byl nositelem tureckého Řádu Medžidie (1917) a získal také vyznamenání od Mezinárodního červeného kříže (1915).

Jeho manželkou byla Mária Juhászová (1866-1945), sestra vlivného politika meziválečné éry v Maďarsku Andora Juhásze (1864-1941). Z manželství se narodily tři děti, starší syn Béla (1893-1918) padl v závěru první světové války.