Středolevicová koalice

Středolevicová koalice (italsky Coalizione di centro-sinistra, zkratka CSX) je volná italská politická koalice. Od svého založení roku 1995 představuje pod různými názvy vedle Středopravicové koalice jeden ze dvou pólů italské politiky. Monopolní postavení obou koalic bylo narušeno až roku 2013 nástupem Hnutí pěti hvězd.

Na rozdíl od svého heterogenního středopravicového protějšku ve Středolevicové koalici dominuje Demokratická strana, ostatní uskupení mají znatelně menší zastoupení v parlamentu i podporu v průzkumech.

Složení pro parlamentní volby 2022

Následující tabulka obsahuje strany, které budou v rámci Středolevicové koalice kandidovat v parlamentních volbách 2022.

Složení koalice není mimo období parlamentních voleb pevné a na regionální úrovni se může lišit. Většinou však zahrnuje právě níže uvedené strany. +more Složení koalice pro nadcházející volby v září 2022 je nicméně stále otevřené.

Na úrovni regionů také v poslední době několikrát kandidovalo v rámci koalice Hnutí pěti hvězd /M5S/ (roku 2019 v Umbrii, 2020 v Ligurii a naposledy v září 2021 v Kalábrii). Na vládní a parlamentní úrovni se též rozvíjela spolupráce mezi M5S a Demokratickou stranou; po zvolení Giuseppa Conteho lídrem hnutí se zvýšily šance na další utužení vztahu. +more Nicméně poté, co Hnutí pěti hvězd v červenci 2022 způsobilo pád vlády Maria Draghiho, lídr PD Enrico Letta spolupráci s ním vyloučil.

Vedle možné koalice PD a M5S se ale také spekululovalo o vytvoření liberální aliance, zejména ze stran levého středu, kterým nebylo spojení s Hnutím pěti hvězd blízké. Jedná se o Akci, Živou Itálii či Více Evropy, eventuálně i se středopravou stranou Forza Italia.

Koalice Olivovník (1995-2005)

Založení a první volební období

+more8'>Romano Prodi v roce 1996 Středolevicová koalice byla založena roku 1995 jako koalice Olivovník (italsky L’Ulivo). Za jejím vytvořením stál Romano Prodi, prominentní profesor ekonomie a bývalý člen Křesťanské demokracie. Olivovník v sobě spojoval strany vymezující se vůči vládě Silvia Berlusconiho, jehož byl Prodi nesmlouvavý kritik. Jednalo se o Demokratickou stranu levice, nástupnickou stranu Italské komunistické strany, Italskou lidovou stranu, dědičku Křesťanské demokracie, a několik menších uskupení. Tato koalice překvapivě vyhrála parlamentní volby 1996; Prodi se následně stal předsedou vlády.

Prodiho vláda ale roku 1998 padla, když přišla o podporu Strany komunistické obnovy. V následujících letech byl Olivovník jádrem koaličních kabinetů Massima D'Alemy a Giuliana Amata.

Složení koalice pro volby 1996

Volby 2001 a federace Olivovník

V roce 2001 Olivovník obhajoval volební vítězství; volebním lídrem se stal Francesco Rutelli, lídr křesťanskodemokratické La Margherity. Sestával se z Levicových demokratů (nástupce Demokratické strany levice), La Margherity (nástupce Italské lidové strany) a dalších formací od komunistů po centristy. +more Všeobecné volby ale koalice prohrála a k moci se vrátil Berlusconi.

Roku 2004 se Olivovník přeměnil ve federaci politických stran, zahrnující Levicové demokraty, La Margheritu a další dvě malá uskupení. Lídrem federace se stal opět Romano Prodi, který do té doby zastával funkci předsedy Evropské komise.

Složení koalice pro volby 2001

Koalice Jednota (2005-2008)

Volby 2006

Pro parlamentní volby 2006 středolevice vytvořila širší koalici, kde se kromě stran sdružených v Olivovníku sešla další menší uskupení; tato aliance byla nazvána Jednota (italsky L’Unione). Ačkoli byl staronový lídr Romano Prodi ekonomicky orientován do středu a pilířem koalice byli opět Levicoví demokraté a La Margherita, do nového uskupení byly začleněny i krajně levicové formace. +more Jednalo se o skalní komunisty ze Strany komunistické obnovy, reformní Stranu italských komunistů nebo radikálně zelenou Federaci zelených. Důvodem jejich účasti byla vyrovnanost italské levice a pravice, ve kterých byla jejich voličská základna rozhodující.

Ve volbách Jednota velmi těsně vyhrála, a to s minimálním náskokem 20 000 hlasů. Berlusconi výsledky původně nechtěl uznat, hlasy musel přepočítávat soud. +more Prodi následně vytvořil vládu.

Složení koalice pro volby 2006

Nestabilní vláda a vytvoření Demokratické strany

První vážná krize přišla v únoru 2007, když Prodiho vláda v Senátu prohrála hlasování o své koncepci zahraniční politiky. Ta byla hlavním kámenem úrazu vládní koalice; mezi komunisty a zelenými na jedné straně a centristy na druhé propukaly ostré spory. +more V reakci na porážku v hlasování kabinet rezignoval. Nakonec byl ale dohodnut jeho návrat, když další Prodiho vláda v Senátu důvěru těsně získala.

V první polovině roku 2007 se federace Olivovník přeměnila na plnohodnotnou politickou stranu. Spojila v sobě páteřní strany Středolevicové koalice, tj. +more Levicové demokraty a La Margheritu. Byla nazvána Demokratickou stranou, ideově se i inspirovala americkou Demokratickou stranou.

Na začátku roku 2008 ale přišla další krize, když vládu opustila centristická formace Unie demokratů pro Evropu. Následkem toho kabinet ztratil důvěru v Senátu a podal demisi.

Koalice vedené Demokratickou stranou (2008-současnost)

Opoziční období (2008-2013)

Po pádu Prodiho vlády následovaly v dubnu 2008 předčasné volby; středolevice se jich účastnila pod prostým názvem Středolevicová koalice a vedl ji někdejší starosta Říma Walter Veltroni. Pilířem byla Demokratická strana; kromě ní aliance sdružovala jen protikorupční stranu Itálie hodnot a tradičně též regionální uskupení z Jižního Tyrolska a Údolí Aosty. +more Do koalice již nebyla zahrnuta krajní levice, reprezentovaná komunisty a zelenými.

Průzkumy ale ukazovaly suverénní vedení Středopravicové koalice Silvia Berlusconiho; Veltroni si ani nekladl za cíl vítězství, nýbrž pouhou hranici 35% hlasů. Toho nakonec dosáhl; do úřadu premiéra se ale vrátil Berlusconi a Veltroniho koalice se po dvou letech vrátila do opozice.

Berlusconiho kabinet nicméně na podzim 2011 padl. Vzápětí jej nahradila úřednická vláda Maria Montiho, kterou středolevice podporovala. +more Monti úřadoval až do řádných voleb v únoru 2013.

Složení koalice pro volby 2008

Volby 2013

Pro parlamentní volby 2013 byla sestavena koalice Itálie. Obecné blaho (italsky Italia. +more Bene Comune). Kromě Demokratické strany zahrnovala ještě levicovou formaci Levice ekologie svoboda, centristický Demokratický střed a Jihotyrolskou lidovou stranu. V primárkách konaných na konci roku 2012 zvítězil Pier Luigi Bersani, odborář starého střihu, když porazil reformního centristu Mattea Renziho.

Dosavadní suverénní postavení obou koalic nahlodalo Hnutí pěti hvězd (M5S) komika Beppe Grilla, které získalo 25% hlasů. Stejně tak středová koalice premiéra Maria Montiho S Montim pro Itálii dostala přes 10%. +more Středolevice volby do Poslanecké sněmovny i do Senátu tedy vyhrála i s poměrně malým ziskem kolem třiceti procent. Ve sněmovně obsadila díky bonusu pro vítěze velkou většinu 345 křesel, v Senátu ale dostala pouze 123 mandátů, což ani s předpokládanou podporou Montiho koalice na většinu nestačilo. Bersani proto musel vyjednat dohodu buď s M5S, nebo s Lidem svobody Silvia Berlusconiho.

Antisystémové Hnutí pěti hvězd spojení se zavedenými politickými stranami odmítlo, jedinou alternativou proto byl Berlusconi. Po komplikovaných jednáních vznikla kompromisní vláda, do jejíhož čela se postavil demokrat Enrico Letta a v níž měl Lid svobody pět zástupců.

Složení koalice pro volby 2013

Středolevicové vlády (2013-2018)

200px Berlusconi novou vládu torpédoval požadavky a dokonce i pokusy o vyslovení nedůvěry, až nakonec podporu kabinetu definitivně vypověděl. +more Od Lidu svobody se ale odtrhli jeho ministři vedení dosavadním Berlusconiho protégé Angelinem Alfanem a založili vlastní stranu Nová středopravice (NCD). NCD ve vládní koalici zůstala, ta tak přestala být závislá na Berlusconim.

Lettu ale ostře kritizoval Renzi, který se mezitím stal šéfem Demokratické strany, zejména za pomalé tempo ekonomických reforem. V únoru 2014 vyzvalo širší vedení demokratů Lettu k rezignaci. +more Ten tak učinil a ve funkci premiéra jej nahradil Renzi.

Renziho vláda byla z hlediska hospodářských ukazatelů poměrně úspěšná; nezaměstnanost mírně klesala, ekonomika pomalu rostla a dařilo se řešit problém státního dluhu i migrace. Vládní reformy ale nebyly populární a vaz kabinetu zlomilo referendum o změně volebního systému na konci roku 2016. +more Jej Renzi spojil se svou budoucností v čele vlády a prohrál; proto podal demisi, v čele strany ale zůstal.

Do funkce předsedy vlády nastoupil Paolo Gentiloni, kde zůstal až do parlamentních voleb v březnu 2018.

Na začátku roku 2017 se Renzi dostával pod tlak levicového křídla Demokratické strany, které mu vyčítalo příklon k politickému středu. V únoru se Renziho levicoví kritici od Středolevicové koalice odtrhli a vytvořili stranu Článek jedna. +more Patřili mezi ně i někdejší lídři koalice jako Massimo D'Alema nebo Pier Luigi Bersani.

Porážka ve volbách 2018

Do parlamentních voleb 2018 koalici vedl Matteo Renzi. Tentokrát postrádala název, byla zkrátka Středolevicovou koalicí. +more Zahrnovala Demokratickou stranu, liberální uskupení Více Evropy, Jihotyrolskou lidovou stranu a dvě malé středolevé kandidátky. Radikální levice z Článku jedna kandidovala mimo středolevici v uskupení Svobodní a rovní.

V hlasování středolevice zažila velkou porážku, když navzdory předvolebním průzkumům získala jen necelých 23% hlasů. Renzi rezignoval z čela demokratů a vládu sestavilo populistické Hnutí pěti hvězd s pravicově protestní Ligou.

Složení koalice pro volby 2018

Současnost

Koalice M5S a Ligy se ale na konci léta 2019 rozpadla. Následně byla překvapivě vytvořena vláda, ve které se sešli zástupci Hnutí pěti hvězd a Demokratické strany. +more Za strůjce tohoto paktu byl považován Matteo Renzi.

V roce 2019 se do Středolevicové koalice také vrátili původní levicoví odpadlíci ze strany Článek jedna. Zároveň byla aliance obohacena o dvě uskupení, která se odtrhla od Demokratické strany; jedná se o Živou Itálii Mattea Renziho a Akci Carla Calendy.

Renziho strana v lednu 2021 zapříčinila rozpad koalice; následně byla vytvořena vláda národní jednoty pod vedením Maria Draghiho, kde se sešly všechny relevantní italské politické strany kromě postfašistických Bratrů Itálie. V ní má levý střed pět ministrů.

Volební výsledky

Poslanecká sněmovna

Senát republiky

Regionální parlamenty

Seznam lídrů

Volby 1996: Romano Prodi (nezávislý) * Volby 2001: Francesco Rutelli (La Margherita) * Volby 2006: Romano Prodi (nezávislý) * Volby 2008: Walter Veltroni (Demokratická strana) * Volby 2013: Pier Luigi Bersani (Demokratická strana) * Volby 2018: Matteo Renzi (Demokratická strana)

Odkazy

Poznámky

Reference

Kategorie:Politické strany založené roku 1995 Kategorie:Koalice politických stran v Itálii