Svatý Gilda

Život

Dochovaly se dva životopisy sv. Gildy. +more První z nich byl napsán mnichem v Rhuys v Bretagni, snad v 9. století, druhý napsal Caradoc z Llancarfanu, přítel a současník Geoffreyho z Monmouthu v polovině 12. století. Caradoc z Llancarfanu se ve svém životopise (napsaném nejspíše v LLancarfanu ve Walesu) ovšem nijak nezmiňuje o Gildově pobytu v Bretani; někteří historici (především Frank Reno) se proto domnívají, že Gilda z Británie a Gilda z Rhuys byly dvě odlišné osoby. Ostatní údaje v životopisech jsou ovšem shodné.

Životopis z Rhuys

Starší z obou životopisů, napsaný v bretaňské obci Saint-Gildas-de-Rhuys neznámým písařem, uvádí, že Gilda byl syn Cauna (Cawa), krále v Alt Clut na Hen Ogleddu, britonsky mluvící oblasti severní Británie. Byl svěřen do péče sv. +more Illtuda v klášterní škole v Llanilltud Fawr. Zde se mu dostalo vzdělání spolu se Samsonem z Dolu a Paulem Aurelianem. Ve svých studiích pokračoval v Irenu. Někteří historici se domnívají, že Iren znamená Irsko, jejich oponenty reprezentuje například Andrew Breeze, který Iren lokalizoval v Cirencesteru. Po složení mnišských slibů se Gilda vrátil do Hen Ogleddu, aby kázal nepokřtěným. Podle životopisu jej měla svatá Brigidda (Brigita z Kildare, †524) požádat o něco na památku, načež pro ni Gilda odlil zvon. Ainmericus, velkokrál Irska (Ainmuire mac Sétnai, 566-569), jej údajně požádal o obnovení pořádku v církvi, což Gilda splnil. Poté odešel do Říma a Ravenny, odkud odcestoval do Bretaně, kde se usídlil na ostrově Rhuys, kde žil poustevnickým životem. Později zde vystavěl klášter. Na břehu řeky Blavet pak měl vystavět modlitebnu. Deset let po odchodu z Británie napsal knihu, v níž káral pět britských králů. Zemřel v Rhuys 29. ledna a jeho tělo bylo podle jeho přání uloženo do člunu a posláno po proudu. O tři měsíce později, 11. května byl člun s tělem nalezen v zátoce třemi muži. Gildovo tělo však neneslo známky rozkladu. Bylo přeneseno do Rhuys a tam pohřbeno. Pramen sv. Gildy v Saint-Gildas-de-Rhuys, Morbihan.

Životopis z Llancarfanu

Caradoc z Llancarfanu, který byl ovlivněn Geoffreyem z Monmouthu a jeho díly o normanských patronech, vycházel z Života Cadocova jako jednoho ze zdrojů, popisuje život sv. Gildy poněkud odlišně. +more Podle něj se Gildovi dostalo vzdělání v Galii, odkud odešel do poustevny zasvěcené Svaté trojici ve Streetu poblíž Glastonbury a po smrti byl pochován v glastonburském opatství.

Jedna z epizod životopisu vypráví, jak Gilda zasáhl do sporu mezi králem Artušem a králem Melwasem z „Letní země“ (Gwlad yr Haf, současné hrabství Somerset), který unesl a znásilnil Artušovu manželku Guinevere a uvěznil ji ve své tvrzi v Glastonbury, jež Artuš krátce nato oblehl. Sv. +more Gildovi se nicméně podařilo přesvědčit Melwase, aby Guinevere propustil, a oba králové se usmířili Toto je nejstarší dochované literární zpracování námětu únosu Guinevere, později populárního v artušovské literatuře. Životopis také zmiňuje, že Gildovi bratři se postavili proti Artušovi a odmítli jej uznat jako svého pána. Artuš poté pronásledoval a usmrtil Huaila ap Cawa, nejstaršího z bratří. Zpráva o smrti bratra zastihla Gildu v době, kdy kázal v Armaghu v Irsku. Také nepřátelství Huaila a Artuše se objevuje v jiných textech - například ve velšském příběhu Culhwch a Olwen, napsaném kolem roku 1100.

Podle údajů v Annales Cambriae by měl být Gilda současníkem krále Artuše. Jeho dílo se o něm ovšem nikde jménem nezmiňuje.

Pramen sv. Gildy, Magoar, Bretagne

Další tradice

V severním Walesu je rozšířená tradice uvádějící jako místo popravy Huaila ap Cawa, Gildova bratra, Ruthin. Zde je součástí náměstí kámen, o němž se tvrdí, že byl použit právě ke stětí Huailovy hlavy. +more Jiný Gildův bratr, Celyn ap Caw, měl údajně žít na severovýchodě Anglesey.

Gildovi je připisován hymnus Lorica, (tedy Náprsní krunýř, Pancíř, Brnění), modlitba za vysvobození od Zla, obsahující prvky hispero-latinské.

V díle Bonedd y Saint je Gilda uveden jako otec tří synů a dcery. Nejprve jsou zmíněni Gwynnog ap Gildas a Noethon ap Gildas spolu s jejich sestrou Dolgar. +more Další syn, Tydech, je zmíněn později. Iolo Morganwg pak ještě uvádí sv. Cenydda.

Historik David Dumville tvrdí, že Gilda byl učitelem Finniana z Moville, který pak byl učitelem sv. Kolumby z Iony.

De Excidio et Conquestu Britanniæ

Gildovo hlavní dílo De Excidio et Conquestu Britanniæ je kázání o třech částech, odsuzující činy jeho současníků, jak sekulárních, tak i církevních. První část se skládá z Gildova vysvětlení jeho díla a stručné historie římské Británie od jejího dobytí za principátu až do Gildovy doby. +more Popisuje činy Římanů a nářek Britonů volajících ještě naposled po vojenské pomoci od stažených římských jednotek. Tvrdě kritizuje Britony za jejich hříchy, současně však také oslavuje hrdiny jako Ambrosia Aureliana, kterého jako první autor popisuje jako vůdce odporu proti Sasům. Zmiňuje také vítězství v bitvě u hory Badon, později připisované Artušovi. Gilda sám ovšem jednoznačného velitele vojsk neuvádí.

Druhá část odsuzuje pět britských králů: Constantina, Aurelia Conana, Vortiporia, Cuneglase a Maelgwna. Jelikož se jedná o jedinou dochovanou zmínku o nich, napsanou v době jejich vlády, je tato část centrem zájmu historiků, zabývajících se britskou historií. +more Třetí část je podobným útokem na tehdejší klérus.

Poznámky

Reference

- English translation * - in Latin

Externí odkazy

[url=https://web.archive.org/web/20100531010406/http://www.maryjones.us/ctexts/gildas07.html]Anglická verze Gildasova životopisu[/url] napsaného mnichem v Rhuys.

[url=https://web.archive.org/web/20100531010315/http://www.maryjones.us/ctexts/gildas06.html]Anglická verze Gildasova životopisu[/url] od Caradoca z Llancarfanu.

[url=http://www. bartleby. +morecom/211/0501. html]Gildas and The History of the Britons[/url] komentář z The Cambridge History of English and American Literature, Díl 1, 1907-21.

Gilda Gilda Gilda Kategorie:Velšští spisovatelé Kategorie:Velšští historikové Kategorie:Narození v 6. +more století Kategorie:Úmrtí v 6. století Kategorie:Artušovská legenda Kategorie:Muži Kategorie:Velšští svatí.