Syndrom vyhoření

Syndrom vyhoření (také syndrom vyhasnutí, vyhaslosti, vyprahlosti, angl. burnout [ˈbəː(r)naut]) byl poprvé popsán v roce 1974 H. Freudenbergerem v článku „Staff burnout“ [ˈstaːf bəː(r)naut] v časopise Journal of Social Issues. Existují různé definice (např. ztráta profesionálního zájmu nebo osobního zaujetí u příslušníka pomáhajících profesí nebo vyhoření jako výsledek procesu, v němž lidé velice intenzívně zaujatí určitým úkolem nebo ideou ztrácejí své nadšení), které se shodují v určitých bodech: * Jedná se o psychický stav, prožitek vyčerpání. * Vyskytuje se zvláště u profesí obsahujících práci s lidmi nebo alespoň kontakt s lidmi a závislost na jejich hodnocení. * Tvoří ho řada symptomů především v oblasti psychické, částečně i fyzické a sociální. * Klíčovou složkou syndromu je emoční vyčerpanost, kognitivní vyčerpání a „opotřebení“ a často i celková únava. * Všechny hlavní složky syndromu vyhoření vycházejí z chronického stresu. Koncem května 2019 WHO kodifikovala syndrom vyhoření v Mezinárodní klasifikaci nemocí, a tím jej zařadila mezi nemoci; tomuto kroku předcházela diskuse. Švédsko a Nizozemsko jej uznaly jako diagnózu již dříve.

Nejpodstatnějším znakem je posledně zmiňovaný chronický stres vycházející z pracovní činnosti, který může být doprovázen další zátěží z osobního života, sociálního i fyzikálního okolí atd. Profese je charakteristická vysokými nároky na výkon, bez možnosti delší úlevy a závažnými následky v případě omylu. +more Výkon takové práce bývá spojen s velkou odpovědností a nasazením, někdy s pociťováním „poslání“ profese.

Vyhoření je tedy důsledek nerovnováhy mezi profesním očekáváním a profesní realitou, mezi ideály a skutečností.

Fáze

Samotné vyhoření je výsledek dlouhého pozvolného procesu, který má následující fáze: * 0. fáze, předfáze: jedinec pracuje co nejlépe, snaží se, přesto má pocit, že požadavkům není možné dostát a jeho snaha není dostatečně ohodnocena, tato fáze představuje jakési podhoubí pro vznik syndromu vyhoření * 1. +more fáze: pocit, že jedinec nic nestíhá, jeho práce začíná ztrácet systém * 2. fáze: vyskytují se symptomy neurózy (např. úzkost) spolu s pocitem, že jedinec stále musí něco dělat, přičemž výsledkem je chaotické jednání * 3. fáze: pocit, že „něco uděláno být musí“, mizí a nahrazuje ho opačný pocit - že se nemusí nic; pouhá přítomnost druhých lidí jedince dráždí, přidružuje se ztráta veškerého nadšení a zájmu, převládá únava, zklamání a vyčerpání.

Příznaky

Zvláště v poslední fázi se vyskytují tyto příznaky: * únava a pokles výkonu * deprese a úzkosti * poruchy paměti a soustředění * poruchy spánku * tělesné potíže (trávicí trakt, dýchací soustava, sexualita, kardiovaskulární systém, …) * nespokojenost, dystrofie, neschopnost uvolnit se * tendence k návyku na psychoaktivní látky (alkohol, tabák, …) * snížení sebedůvěry a poruchy v interpersonálních vztazích

Jde tedy o stav, kdy se u jedince vyskytuje ztráta činorodosti a poslání, pocity zklamání, hořkosti při hodnocení minulosti. Jedinec ztrácí zájem o svou práci i o osobní rozvoj, spokojuje se s každodenním stereotypem, snaží se pouze přežít, „nemít problémy“, je emočně oploštělý až cynický, dochází k redukci tvořivosti, iniciativy a spontaneity, převažují negativní pocity od hostility po depresi, přidružují se i somatické potíže.

Vyhoření postihuje lidi z pomáhajících profesí, nejčastěji pak lékaře, zdravotní sestry, učitele, psychology, sociální pracovníky, pedagogy, manažery, policisty, programátory, architekty a další profese.

V současné době je však překonán názor, že se obětí syndromu mohou stát pouze pracovníci v pomáhajících či jinak exponovaných profesích.

Moderní studie vypovídají, že příčinou syndromu vyhoření je především zvýšený tlak na vlastní výkon, který doprovází silné obavy z vlastního selhání. Dalším rizikovým faktorem je psychické vyčerpání, ke kterému dochází z důvodu jednostranného zaměření mysli a neschopnosti relaxace.

Je pak otázkou, zda jedince tlačí k výkonům jen okolí, jako je tomu například v pomáhajících profesích nebo zda si tento tlak vytváří sám neúměrnými požadavky na vlastní výkon a přehnanou sebekritikou.

Z výsledku moderních výzkumů vyplynulo, že syndrom vyhoření ohrožuje mnohem širší část populace. Nezanedbatelný podíl na prevalenci této poruchy mají i ženy v domácnosti, studenti či matky na mateřské dovolené.

Prevence a léčba

Při prevenci vyhoření je důležitý vlastní postoj člověka k práci. V práci má být samozřejmě pociťován smysl, ale neměla by být jediným cílem, smyslem a zájmem v životě člověka. +more Důležitá je sociální opora (společenská podpora) osoby, které hrozí vyhoření, jejímiž hlavními zdroji jsou: funkční rodina, kolegové v zaměstnání, přátelé, zájmy a celkově trávení volného času včetně aktivního i pasivního odpočinku (zábavy).

Při léčbě vyhoření se také využívají psychologické (především psychoterapeutické) přístupy (zejména přeučení k smysluplnějšímu postoji k práci (jak v domácnosti, tak v zaměstnání), především existenciální psychoterapie, transformační systemická terapie, logoterapie a daseinsanalýza.

Diagnostika

Vzhledem k tomu, že syndrom vyhoření neměl jasně daná a oficiálně uznaná kritéria, nejsou dosud způsoby jeho diagnostiky zcela konsensuální. V současné době (červen 2019) existují především dotazníkové metody. +more V České republice jako jediná plně standardizovaná metoda je tzv. Shiromova-Melamedova škála vyhoření (Shirom-Melamed burnout measure), pro kterou jsou dostupné normy od reprezentativního vzorku české populace.

Odkazy

Reference

Literatura

Související články

Syndrom * Stres * Duševní hygiena

Externí odkazy

[url=http://plus. rozhlas. +morecz/vyhoret-muze-kazdy-zpoved-cibulky-sipkove-peckove-a-rady-radkina-honzaka-nebo-8365955]Vyhořet může každý. Zpověď Cibulky, Šípkové, Peckové a rady Radkina Honzáka nebo Jana Cimického[/url] na webu Českého Rozhlasu Plus.

Vyhoření