Teorie růstových pólů

Teorie růstových pólů (fr. La théorie des pôles de croissance) je jednou z nejznámějších teorií regionálního rozvoje. Vznikla v 50. letech 20. století a jejím autorem je francouzský ekonom François Perroux (19. prosince 1903-2. června 1987). Této teorii se dostalo velké oblíbenosti v hospodářské politice a byla v mnoha vyspělých i rozvojových zemích světa prakticky aplikována.

=== Růstové póly === Teorie je založena na předpokladu, že k ekonomickému rozvoji nedochází ve všech místech prostoru rovnoměrně, nýbrž především v několika bodech růstu, které mají větší či menší dopad na své okolí a tento jejich vliv se poté projevuje v růstu hospodářství regionu jako celku. Základními prvky této teorie jsou tedy tzv. +more póly růstu - základní hnací ekonomické jednotky (firmy, odvětví hospodářství či obory), které jsou základním vůdčím odvětvím ekonomiky daného státu, či regionu. Stojí v kontrastu vůči ostatním jednotkám, které hnací charakter nemají. Perroux tyto dva protiklady označuje jako odvětví hnací (vytváří póly růstu) a na odvětví hnaná. Vzniká tak polarizace prostoru. Tento proces autor přirovnává k příkladu přitahování objektů v magnetickém poli, prohlubují se tak rozdíly mezi jednotlivými místy. Přesto, že Perroux chápe póly růstu i prostor mezi nimi velmi abstraktně a vzdálenost popisuje spíše jako intenzitu vazeb, dostalo se této teorii četných pokusů o aplikaci v praxi.

=== Aplikace teorie v praxi === Díky myšlence, že póly růstu jsou hnacími místy ekonomiky, byla tato teorie, především v době svého vzniku (50. a 60. +more léta 20. století) aplikována v praxi, a to např. ve státech západní Evropy, jako je Francie a Itálie. Francouzský ekonom Jacques Boudeville rozpracoval svoji teorii na regionální dimenzi, kterou nazval teorií růstových center a růstových os a následně byla využita v praxi například na prostorovém plánování území Francie, kde byly vymezeny následující oblasti: 3 homogenní oblasti (Paříž, Východ a Západ), 8 polarizovaných oblastí se středisky, která byly nazvána „vyrovnávací metropole“ a 21 plánovacích oblastí, pro které byly zpracovány krátkodobé plány na rozmístění investic. Cílem této tzv. „nosné soustavy měst“ bylo koncentrovat investice do zmíněných osmi vyrovnávacích metropolí a snížit územní nerovnost mezi rychleji se rozvíjející Paříží a ostatními pomaleji se rozvíjejícími regiony Francie.

=== Vazba na jiné teorie regionálního rozvoje === Sovětskou paralelně se vyvíjející alternativu podobných rysů představuje například koncept tzv. územně výrobních komplexů představený Nikolayem Kolosovskiym. +more Jeho teorii byla dále rozšiřována (zejména Sauškin, Kalašnikova, Probst) v různých prostorových variantách a modifikacích byla prosazována ve východním socialistickém bloku.

Územně výrobní komplex můžeme popsat jako „seskupení navzájem navazujících ekonomických aktivit, které odpovídají přirozeným a ekonomickým podmínkám daného regionu, čímž je dosahováno hospodářských efektů“. Zásadním rozdílem ÚVK proti TRP je jeho vytvoření cílevědomou lokalizační aktivitou dosažitelnou primárně v podmínkách centrálně plánované ekonomiky.

=== Růstové póly v ČR === Za hlavní póly ekonomického růstu v České republice můžeme označit na úrovní krajů hlavní město Prahu, Středočeský kraj, Plzeňský kraj a Královéhradecký kraj. Na úrovni okresů předstihl hlavní město Prahu okres Praha - východ, který patrně těží ze své výhodné lokaci v zázemí hlavního města. +more Od třetího místa dále pak nalezneme Mladou Boleslav, Plzeň - město, Prahu - západ. Významný potenciál primárně v rámci svých krajů pak vykázaly okresy Hradec Králové, Beroun, Plzeň - jih, Benešov a Jičín.

Reference

Kategorie:Ekonomické teorie Kategorie:Regionální ekonomie