Ugarit

Dějiny objevu

Lokalita byla objevena relativně pozdě, až v roce 1928, kdy oráč Mahmúd az-Zír narazil na zbytky prastaré hrobky. Mahmúd se zmocnil obsahu a začal jej rozprodávat. +more Na místo se záhy dostavili francouzští archeologové pod vedením Charlesa Virolleauda.

Vykopávky zahájil v květnu 1929 Claude Schaeffer. Velmi brzy se začaly objevovat kromě budov i hliněné tabulky popsané do té doby neznámým klínovým písmem. +more Ty byly publikovány téměř okamžitě po svém nálezu. Již v roce 1930 byla sestavena první téměř kompletní abeceda ugaritského klínového písma a začalo se rozvíjet studium ugaritštiny, specifického jazyka lidu tohoto města/státu.

Na povrch se tak dostalo staré semitské město, známé do té doby jen z písemných pramenů okolních národů a měst.

Dějiny města

Archeologie dokládá souvislé osídlení lokality již od 6. tisíciletí př. +more n. l. , ale je možné, že byla osídlena již v 8. tisíciletí př. n. l. První písemné záznamy o Ugaritu pocházejí z města Ebly (3. tisíciletí, raná doba bronzová). Po pádu Ebly nastává v oblasti mocenské vakuum. Ugarit byl asi na sto let opuštěn, ale na začátku 2. tisíciletí je opět osídlen. V oblasti mezi tím vakuum zaplňuje mocnost Jamhad, do jejíž sféry vlivu spadá i Ugarit. Z této doby se dochovala zpráva o pouti posledního marijského panovníka Zimrilima do Ugaritu. Zdokumentovány jsou také časté kontakty s Egyptem, který výrazně ovlivnil ugaritskou kulturu a umění.

Ras Šamra

Říše Jamhad pozvolna podlehla tlaku Chetitů a churritských Mitannců. Po vpádu +more'>Thutmose I. v roce 1520 př. n. l. nastává zlaté období Ugaritu, jelikož se stal součástí dominantní churritské konfederace Mitanni.

V oblasti panovaly neustálé boje mezi Churrity, Chetity a Egyptem. Přibližně od dob faraona Thutmose IV. +more (1426-1417) skončilo nepřátelství mezi Churrity a Egypťany, kteří spojili své síly proti společné chetitské hrozbě. Ugarit pomalu a nenásilně přešel pod vliv Egypta. V bohaté el-amarnské korespondenci se nachází několik listů psaných v Ugaritu. Mimo jiné se dozvídáme o chetitské snaze přetáhnout Ugarit na svou stranu proti Egyptu. Když začal egyptský vliv v oblasti slábnout, byl Ugarit nucen uzavřít v polovině 14. století smlouvu (snad i vazalskou) s na jihu se rozkládajícím královstvím Amuru, které se otevřeně přidalo na stranu Chetitů proti Egyptu. Tím se do chetitské sféry vlivu dostal i Ugarit. Když v roce 1340 procházeli Chetité vítězně celou Sýrií, byl již Ugarit (pod vedením svého vládce Niqmadu II. , 1350-1315) zcela na jejich straně a napomáhal definitivní porážce Mitanni. Ugarit díky zásadnímu chetitskému vítězství získal značná nová území, byl však na druhé straně povinován značnými vazalskými povinnostmi vůči vládnoucím Chetitům.

Za vlády Niqmaduova syna Ar-halby (+more_l. '>1315-1313) došlo pravděpodobně k pokusu přejít zpět pod egyptský vliv, avšak Ar-halba byl za pomoci Chetitů sesazen a na jeho místo dosedl jeho bratr Niqmepa.

Soška Baala

Za vlády Niqmepy (+more_l. '>1313-1260) ztratil Ugarit ve sporu se svými sousedy (kde rozhodčím byli jako vládnoucí mocnost Chetité) asi třetinu své rozlohy. Chetité tím mířili i na oslabení podezřelých vztahů Ugaritu s jižními královstvími (např. Amuru). Niqmepa si ještě před nástupem na trůn (přesně v r. 1314) vzal za ženu amorejskou princeznu Ahat-Milku (+ po r. 1239 . ). Egypt mezitím pokračoval ve své snaze ovládnout syrskou oblast. Seti I. v roce 1290 vytáhl na sever, obsadil Kadeš a přinutil amorejského krále Bentešinu přidat se na jeho stranu. Ugarit však zůstal mimo nebezpečí egyptského vpádu, naopak pravděpodobně napomáhal chetitskému vítězství nad Egypťany u Kadeše v roce 1275.

Po Niqmepově smrti na trůn nastoupil jeho syn Amittamru II. (+more_n. _l. '>1260-1235). Spolku s ním vládla i jeho matka Ahat-Milku. Jeho nástup neproběhl zcela v klidu, neboť dva jeho bratři byli na příkaz Ahat-Milku deportováni na Kypr. Za jeho vlády nastalo v Ugaritu opět (a naposledy) období velkého hospodářského vzmachu, neboť v roce 1258 uzavřeli chetitský panovník Chattušiliš a egyptský faraon Ramesse II. mírovou smlouvu, čímž oblasti zajistili mír.

Amittaru II. se oženil s amorejskou princeznou, avšak záhy se s ní rozvedl (z důvodu „velkého provinění“, blíže nespecifikovaného), což vedlo k velmi dlouhému sporu mezi těmito dvěma zeměmi. +more Zatímco princezna i s věnem utekla domů, Amittaru II. ji žádal zpět k popravě. Nakonec se situace řešila vysokou finanční kompenzací. Ve hře byla i otázka nástupnictví, neboť syn, který vzešel z tohoto svazku, se raději přidržel své matky, a tak na trůn po svém otci nastoupil jeho druhý syn, Ibiranu.

Za vlády Ibiranua (+more_l. '>1235-1225/1220) musela chetitská říše čelit vzmáhající se Asýrii. Ibiranu se oženil s princeznou Tryl, která - podobně jako její předchůdkyně Ahat-Milku - žila velmi dlouho a podílela se na vládě patrně až do pádu Ugaritu.

Niqmadu III. (+more_n. _l. '>1225/1220-1215) nastoupil po svém otci Ibiranuovi. Chetitská říše ztrácela na síle a Ugarit se pomalu vymaňoval z její moci. Existují záznamy o nepravidelném či nedostatečném odvádění dávek z Ugaritu a o stále samostatnějším jednání tohoto města. Snad jako snahu o upevnění chetitsko-ugaritských vztahů můžeme chápat sňatek Niqmadua III. s chetitskou princeznou Ehli-Nikkalu.

Posledním známým panovníkem Ugaritu byl Amurapi (+more_l. '>1215-. ). Ugarit se tváří v tvář slábnoucí chetitské říši, v níž kromě ekonomické krize probíhaly nástupnické zmatky a spory, začíná orientovat na Egypt, ale i ten má co do činění s vnitřní krizí.

Právě v této době počínajícího mocenského vakua v oblasti se na scéně objevily tzv. mořské národy, táhnoucí pravděpodobně z balkánských a egejských oblastí na jih. +more Za oběť jim padla kyperská kultura, i když na její obranu např. sám Ugarit připravil 150 lodí sloužících k přepravě chetitského vojska na ostrov. Chetité nadále nejsou s to odolat tomuto náporu a tak je Ugarit, stejně jako ostatní města, nucen se o sebe postarat sám. Jelikož ugaritská administrativa pracovala až do posledních okamžiků života města, máme relativně podrobné zprávy až do jeho konce. Královský dvůr patrně město opustil zavčasu a stáhl se do vnitrozemí (kam přesně, není zřejmé). Poslední dochovaný list je adresován starším města a slibuje posily. V každém případě Ugarit padl někdy okolo roku 1185 př. n. l. a podobně jako jiná města v oblasti zmizel z mapy světa.

Odkazy

Literatura

Ondřej Stehlík: Ugaritské náboženské texty, Vyšehrad, Praha 2003, (letopočty v této knize se někdy liší od letopočtů týchž událostí, které se uvádějí jinde) * František Kotalík: Ras Šamra - Ugarit, Ústřední církevní nakladatelství, Praha 1955

Reference

Externí odkazy

[url=https://www.youtube.com/playlist?list=PLvB4czuhJMBS9adbNjgAO1eBZADtKd_ae]Ugaritské náboženství, Youtube[/url]

Kategorie:Zaniklá města Kategorie:Archeologické lokality v Sýrii Kategorie:Dějiny Sýrie