Cesko.wiki Variabilita klimatu
Author
Albert FloresVariabilita klimatu, též proměnlivost klimatu, je termín popisující změny průměrného stavu a dalších charakteristik klimatu (jako je pravděpodobnost nebo možnost extrémního počasí atd.) „ve všech prostorových a časových měřítkách nad rámec jednotlivých meteorologických jevů“. V některých případech se není variabilita způsobena systematicky a vyskytuje se náhodně. Taková variabilita se nazývá náhodná variabilita nebo šum. Na druhé straně, periodická variabilita nastává relativně pravidelně a v různých režimech variability nebo klimatických podmínek.
V průběhu let se definice termínu variabilita klimatu a souvisejícího pojmu změna klimatu posunula. Zatímco termín změna klimatu nyní znamená změnu, která je jak dlouhodobá, tak i antopogenní, v šedesátých letech se termín změna klimatu používal pro to, co nyní označujeme za klimatickou variabilitu, tj. +more klimatické nekonzistence a anomálie.
Režimy variability
Existují různé způsoby variability: opakující se průběhy teploty nebo jiné klimatické proměnné. Jsou kvantifikovány různými indexy. +more Podobně, jako jako je používán průmyslový index „Dow Jones Industrial Average“, který je založen na cenách akcií 30 společností, k vyjádření výkyvů na akciovém trhu jako celku, používají se klimatické indexy na vyjádření změn klimatu. Klimatické indexy jsou obecně navrženy s dvojím cílem: jednoduchost a úplnost, a každý index obvykle představuje stav a načasování klimatického faktoru, který představuje. Indexy jsou ze své podstaty jednoduché a kombinují mnoho detailů do zevšeobecněného, celkového popisu atmosféry nebo oceánu, které lze použít k charakterizaci faktorů, které ovlivňují globální klimatický systém.
Oscilace klimatu nebo klimatický cyklus jsou jakékoli opakující se cyklické oscilace globálního nebo regionálního klimatu a vyjadřují chování klimatu. Tyto výkyvy atmosférické teploty, teploty mořské hladiny, srážek nebo jiných parametrů mohou být kvazi-periodické, často se vyskytují v časových intervalech roku, několika let, desetiletí, staletí, několika staletí i tisíciletí. +more Nejsou dokonale periodické a Fourierova analýza dat nedává ostré spektrum.
Významným příkladem je El Niño - Jižní oscilace, která zahrnuje teploty mořské hladiny podél úseku rovníkového Středního a Východního Tichého oceánu a západního pobřeží tropické Jižní Ameriky, ale které ovlivňuje celosvětové klima.
Záznamy o minulých klimatických podmínkách se získávají geologickým výzkumem proxy dat, které se získávají výzkumem ledovcových jader, sedimentů mořského dna, letokruhů stromů nebo jiným způsobem.
El Niño - Jižní oscilace (ENSO)
El Niño - Jižní oscilace (ENSO) je globálním jevem spojeným s oceánem a atmosférou. El Niño a La Niña jsou důležité teplotní oscilace povrchových vod tropického východního Tichého oceánu. +more Název El Niño, (ze španělštiny, kde znamená “malý chlapec”), se odkazuje na Jezulátko, protože jev je obvykle projevuje v Tichém oceánu u západního pobřeží jižní Ameriky v době Vánoc. La Niña znamená „malá holčička“. Účinky těchto jevů na klima v subtropech a tropech jsou významné. Rozdíl tlaku vzduchu mezi Tahiti a Darwinem kolísá měsíčně nebo sezónně jako jižní oscilace (SO). ENSO je soubor vzájemně se ovlivňujících částí jediného globálního systému spojených klimatických fluktuací oceánské atmosféry způsobených oceánskou a atmosférickou cirkulací. ENSO je nejvýznamnějším známým zdrojem meziroční variability počasí a klimatu po celém světě. Cyklus probíhá každé dva až sedm let, přičemž El Niño v dlouhodobějším cyklu trvá devět měsíců až dva roky, i když ne všechny oblasti jsou globálně ovlivněny. Působení ENSO lze pozorovat v Tichém oceánu, Atlantiku a Indickém oceánu.
Maddenova-Julianova oscilace (MJO)
Maddenova-Julianova oscilace (MJO) je tropická porucha, které se šíří na východ kolem globálních tropů s cyklem 30-60 dní. MJO má široké dopady na vzorce tropických a extratropických srážek, atmosférické cirkulace a povrchová teplota kolem globálních tropů a subtropů. +more MJO ovlivňuje cyklus ENSO. Nezpůsobuje El Niño ani La Niña, ale může přispět k rychlosti vývoje a intenzity epizod El Niño a La Niña epizody. Anomální srážky začínají obvykle nejprve v západním Indickém oceánu a šíří se přes velmi teplé vody oceánu západního a středního tropického Pacifiku. Jev obvykle velmi oslabí nad chladnějšími oceánskými vodami východního Pacifiku, ale znovu se objevuje nad tropickým Atlantikem a Indickými oceány. Po mokré fázi následuje suchá fáze.
Severoatlantická oscilace (NAO)
Severoatlantická oscilace (NAO) je meteorologický jev v severním Atlantském oceánu, který se projevuje kolísáním rozdílu atmosférického tlaku na hladině moře (SLP) mezi tlakovou níží nad Islandem a tlakovou výší nad Azorskými ostrovy. Díky výkyvům síly islandské níže a Azorské výše se mění síla a směr západních větru a umístění bouřkových tras přes severní Atlantik. +more NAO je zmiňována v několika studiích na konci 19. a na začátku 20. století. Na rozdíl od fenoménu El Niño-Jižní oscilace v Tichém oceánu je NAO do značné míry atmosférický jev. Je to jeden z nejdůležitějších projevů změn klimatu v severním Atlantiku a okolních subtropických oblastech.
Arktická oscilace (AO)
Arktická oscilace (AO) nebo Severní prstencový režim (Northern Annular Mode - NAM) je povětrnostní jev na přibližně 20. stupni od severního i jižního pólu. +more Jejich intenzita se mění v průběhu času bez zvláštní periodicity a je charakterizována sezónními tlakovými anomáliemi v Arktidě, vyváženými anomáliemi opačného znaménka soustředěnými kolem 37. -45. severní rovnoběžky. Severoatlantická oscilace (NAO) je blízkým příbuzným AO.
Historie
V předcházející době meziledové byla variabilita klimatu větší než v současné době. Variabilita teplot byla větší i v poslední době ledové a s růstem teploty se globálně variabilita snižovala. +more Přestože se klima chová i chaoticky, lze vysledovat jisté zákonitosti. Například, že fluktuace v časových škálách do 100 tisíc let mají charakter růžového šumu. Tedy, že se klima dlouhodoběji mění více než krátkodobě. V současnosti je tedy proměnlivost klimatu menší.
Současnost
Variabilita klimatu se podle modelů s oteplením bude snižovat u pólů (ale i ve většině Evropy) a zvyšovat u rovníku, kde je variabilita teplot menší. V AR5 od IPCC se píše, že například nejsou důkazy pro to, že by globálně narůstala sucha a že odhady trendů v předchozí zprávě AR4 byly pravděpodobně nadhodnocené. +more Srážky se s globálním oteplením zvýší i v suchých oblastech. Snižuje se tak počet požárů, což je ale považováno i za negativní důsledek globálního oteplování.
Extrémy v počasí
Extrémnost neznamená totéž co variabilita klimatu. Různí autoři navrhují různé metriky jak popisovat vlny veder. +more Například index HWMId ukazuje (používá k tomu například data NOAA), že globálně k nárůstu vln veder na pevninách došlo až v devadesátých letech 20. století, přestože k oteplování docházelo již dříve. Často totiž lokální událost (vlna veder v Rusku v roce 2010) ovlivní na desetiletí celý globální index. Pro stejný model klimatu (počítající s růstem teplot) předpovědi ukazují nárůst indexů související s horkem, ale pokles indexů související s chladem či mrazem. I v USA klesá extrémnost zim. Nejde tedy o nárůst extrémů na obě strany (tedy variablity klimatu), ale spíše nárůst teploty. Variabilita teplot bude s postupujícím oteplováním globálně menší. Studie publikovaná v prestižním časopise The Lancet odhaduje, že globálně lze v letech 2000 až 2019 chladu přičíst 8,5 % úmrtí, kdežto teplu pouze 0,9 % a zatím úmrtí z teplotních extrémů jako celku ubývají.