Virtualita
Author
Albert FloresVirtualita je vlastnost "virtuálních" věcí, které materiálně neexistují, ale působí a projevují se jako kdyby byly reálné. Jednoduchým příkladem může být obraz v zrcadle, který vypadá, jako kdyby byl za zrcadlem, ačkoli tam určitě není. Název pochází z francouzského virtuel (schopný, působící, možný), a to z latinského virtualis a virtus (statečnost, schopnost, síla).
Starší použití pojmu
Pojem se začal užívat ve středověké scholastické filosofii k vyjádření Aristotelova rozlišení mezi tím, co je ve skutečnosti (in actu) a tím, co je pouze v možnosti (in potentia). Co tedy sice aktuálně není, ale může se aktualizovat. +more Tak například žalud jistě není dub, ten z něho ale může vyrůst, jako kdyby v něm byl už "v možnosti" zahrnut a připraven. Odtud lze pochopit, že se jako "virtuální" označuje v optice obraz, který se sice jeví na určitém místě, ale nedá se tam promítnout na papír. Teoretická mechanika pracuje s představou "virtuálního posunutí", které je infinitezimálně malé a přitom okamžité, což ve skutečnosti nemůže nastat. Přesto se dobře hodí k různým výpočtům.
Digitální techniky
Význam virtuality nesmírně vzrostl s příchodem informatiky a digitální techniky, která je schopna "předstírat" něco, co fyzicky neexistuje. S Aristotelovým rozlišením možného a skutečného už ale nemají tyto virtuální techniky nic společného. +more Tak "virtuální paměť" je ve skutečnosti softwarové uspořádání, které zajistí, že ve skutečnosti velmi omezený rozsah paměti se přesto chová tak, že je k dispozici kdekoliv, kde si to program vyžádá. Podobně "virtuální stroj" (virtual machine) je mechanismus, který přepíná mezi několika současně spuštěnými úlohami tak, že vzniká dojem, jako kdyby každá z nich měla k dispozici vlastní stroj. Konečně virtuální realita zásobuje člověka zrakovými, sluchovými a případně i hmatovými vjemy, které neodpovídají jeho skutečnému fyzickému okolí, nýbrž simulují nějaké jiné prostředí.