Izorytmie

Izorytmie, dříve isor(h)ytmie, isorytmika apod. (řecky „stejný“ a „časomíra“, tedy přibližně „stejný rytmický řád“), je jeden principů utváření motet ve 14. a 15. století. Nejčastější formou psanou izorytmickou technikou bylo moteto (odtud název izorytmické moteto).

Dějiny

Předchůdcem izorytmie, při nichž se opakují taleae pouze v tenoru, je izoperiodika moteta v ars antiqua. V ostatních hlasech zůstávají tytéž rytmické periody jako v tenoru.

Ačkoli samotný výraz pochází teprve z novodobého označení z počátku 20. století, kdy jej zavedl německý muzikolog Friedrich Ludwig, tento sazebný způsob popsal již Filip z Vitry ve svém traktátu Ars nova, a byly to také jeho skladby, v nichž se objevuje první použití izorytmie. +more Zvláště výrazně se dále izorytmie projevuje v motetech Guillauma de Machauta. Kromě toho se izorytmické struktury objevují také v mnoha tehdejších písňových a mešních kompozicích.

Ve 20. +more století byla izorytmie znovuobjevena a v některých svých skladbách ji použili např. Anton Webern, Igor Fjodorovič Stravinskij či Witold Lutosławski. V oblasti jazzové hudby se na tuto techniku přímo specializuje švýcarský klavírista Christoph Stiefel.

Charakteristika

+more_Noty_užité_v_tenoru_jsou_označené_červeně.

3)_Osnovy_3-5_představují_zkrácenou_transkripci_do_moderní_notace. _Každý_řádek_představuje_jednu_plnou_repetici_tenoru_(Color_(hudba)|color),_včetně_tří_taleae_v_nich_obsažených,_čímž_dostávají_devítidílnou_formu. +more_(Zde_je_uvedeno_pouze_několik_prvních_not_každého_coloru. )_Tři_mensurační_znaménka_v_horní_řádce_odpovídají_změnám_Taktové_předznamenání'>taktového předznamenání (9/8, 3/4, 2/4). V každém coloru se trvání každé noty zkracuje o 2/3 hodnoty/délky. .

Izorytmie spočívá ve vytvoření tzv. ordo - opakování rymického (talea) a melodického schématu (color), či jen jednoho z nich. +more To spočívá v opakování částí jedné rytmické struktury, přičemž se zpravidla mění výška tónů. Opakovaný rytmický vzorec se pak nazývá talea (ze starofranc. taille - „úsek“, „díl“ apod. ). Ten obvykle koresponduje se strofickou formou textu. Tento vzorec nemusí být vždy přísně dodržován ve všech hlasech, objevuje se především v cantofirmálních hlasech, tj. v tenoru a kontratenoru. Odpovídající melodický úsek se nazývá color (z lat. color - „barva, tonus“). Zvláště pak v izorytmickém motetu 14. a 15. století, které je považováno za vrchol období ars nova, se taleae a colores nepoužívaly identicky, nýbrž melodické a rytmické fáze byly vzájemně přesunuté a překrývaly se. U vícedílných motet se v závěrečné části často objevují diminuce a menzurální změny ve vrchním hlase.

Reference

Literatura

Friedrich Ludwig: Die mehrstimmige Musik des 14. Jahrhunderts. +more In: Sammelbände der Internationalen Musikgesellschaft Bd. 4 (1902/03), S. 16-69 * Jon Michael Allsen: Style and intertextuality in the isorhythmic motet 1400-1440. (Dissertation) University of Wisconsin Press, Madison 1992 * Laurenz Lütteken: Guillaume Dufay und die isorhythmische Motette. Gattungstradition und Werkcharakter an der Schwelle zur Neuzeit. (Dissertation) Wagner, Hamburg/Eisenach 1993,.

Kategorie:Středověká hudba Kategorie:Dějiny hudby