Kakariki antipodský

Systematika

První publikovaná ilustrace kakarikiho antipodského pochází od anglického ilustrátora Edwards Leara z roku 1831. Ilustrace vyšla v jeho knize Illustrations of the Family of Psittacidae, or Parrots (Ilustrace čeledi papouškovitých, čili papoušků), kterou publikoval již jako devatenáctiletý. +more Lear ilustrovaného papouška pojmenoval jako Uniform parakeet (uniformní kakariki), čímž dal tak vzniknout vědeckému jménu Platycercus unicolor. Lear druhovým jménem odkazoval k nezvykle jednobarevnému (uniformnímu) zelenému opeření papouška. Papouška tehdy namaloval podle exempláře drženého v Londýnské zoo, jehož původ však dlouho nebyl znám. Až v roce 1886 kapitán Fairchild novozélandského parníku Stella přišel na to, že exemplář představoval kakarikiho z Ostrovů Protinožců.

Druh byl později přeřazen do rodu kakariki (Cyanoramphus), který v roce 1854 vytvořil francouzský ornitolog Charles Lucien Bonaparte.

Popis

Délka těla kakarikiho se pohybuje mezi 27-35 cm, rozpětí křídel je 38-43 cm. Tyto rozměry z papouška dělají největšího zástupce rodu kakariki. Samec váží kolem 170 g, samice 130 g.

Opeření samců a samic je stejné, avšak samci bývají větší, těžší a jejich zobák bývá delší. Celé tělo je zbarveno převážně zeleně. +more Cele zelená je i hlava, což je v rámci kakarikiů unikátní, jelikož ostatní zástupci kakarikiů mají čelo zbarvené pestrými barvami. Zelená bývá nejvýraznější na čele a na tvářích, naopak na spodních částech těla je méně výrazná. Podocasní krovky jsou tmavě šedé s jemnými přechody žluté. Svrchní strana letek je většinou zelená, avšak ke koncům načernalá. Letky křidélka (alula), velké ruční krovky a vnější okraje vnitřních ručních letek jsou sytě modré. Někteří jedinci mají na těle nepravidelné žluté skvrny, a to zvláště na hřbetu, kostřeci, křídlech a ocasu. Zobák je světle šedý, horní čelist na konci černá. Duhovky mohou hrát různými barvami, od žluté přes oranžovou až po oranžovočervenou a oranžovohnědou. Oční kroužek je tmavě šedý. Ozobí je šedočerné. Nohy a běháky jsou světle růžovošedé.

Juvenilní jedinci připomínají dospělce, avšak jejich ocas je kratší, kořen zobáku má narůžovělý odlesk a duhovky bývají hnědé až červenohnědé.

Biologie

Kakariki antipodský v zajetí

Chování

Kakariki antipodští žijí usedlým způsobem života. Přestože se jedná o poměrně zdatné letce, k letu dochází jen zřídka a papoušci se po souostroví Protinožců pohybují hlavně chozením. +more Žijí samotářsky, případně v páru nebo v malých rodinných skupinkách. Jsou velmi zvědaví a v přítomnosti lidí často přijdou zkoumat lidské předměty. Hřadují v noci norách a dírách v husté vegetaci.

Kakariki dovede být poměrně hlasitý, vedle klasického papouškovitého švitoření vydává hlasité kok-kok-kok-kok-kok.

Rozmnožování

Doba hnízdění trvá od listopadu do ledna. K zahnízdění dochází v dobře odvodněných hlubokých norách v labyrintu nor a děr ostřic nebo ve spodní části trav a kapradin. +more Hnízdo z rostlinného materiálu bývá umístěno i přes 1 metr hluboko v noře. Velikost snůšky v zajetí bývá 5-6 bílých vajec (o velikosti 27×23 mm), ve volné přírodě se předpokládá menší snůška. Jako u ostatních kakarikiů, většinu práce na stavbě hnízda, inkubace a péče o mláďata obstarává samice. Inkubace trvá 28 dní. Samice i samec krmí mláďata do 10-14 dní od vylíhnutí regurgitací pozřené potravy. Rozmnožuje se patrně již v prvním roce života a dokáže se dožít vysokého věku.

Potrava

Edwarda Leara z roku 1831 Hlavní složku jídelníčku kakarikiů tvoří listy trav a ostřic, dále i jejich semena a bobule. +more Listy typicky nejdříve překoušou zobákem na délku kolem 20 cm, ukousnutý kus listu si přichytí nohou a pak jej postupně pojídají až ke konci. Kakariki může takto spořádat až 15 listů za minutu. Potravu sbírají hlavně zrána a před setměním.

Vedle rostlinné stravy si jídelníček doplňují i o živočišnou složku. Často prochází kolonie tučňáků, kde holdují na mršinách tučňáků, kteří byli zabiti chaluhami, nebo na zbytcích prasklých vajec. +more Kakarikiové antipodští občas dokonce zabíjí buřníčky šedohřbeté (Garrodia nereis), kteří na ostrovech hnízdí; takové chování je u papoušků nezvyklé. K lovu buřníčků dochází hlavně bezprostředně před zahnízděním, kdy mají papoušci vysoké nároky na přísun proteinu. Dalším novozélandským endemitním papouškem zabíjejícím živé ptáky je nestor kea.

Rozšíření a stanoviště

Kakariki antipodský se nachází pouze na Ostrovech Protinožců. Na hlavním ostrově souostroví (ostrov Protinožců, cirka 20 km2) i Bollonsově ostrově (druhý největší ostrov souostroví o ploše 2 km2) jsou běžní, menší populace se nachází i na malých, zhruba stohektarových ostrůvcích Leeward, Inner Windward a Archway.

Kakarikiové se vyskytují napříč souostrovím, avšak nejčastěji je lze nalézt na strmých svazích ve vysoké trávě, nejčastěji v husté ostřicové vegetaci menších roklin a údolí poblíž oceánského pobřeží. Výskyt kakarikiů je spojován s kolonií tučňáků.

Populace a ochrana

Hlavní ohrožení druhu až do konce 10. let 21. +more století představovaly introdukované myši domácí, které byly kdysi na souostroví zaneseny člověkem. Myši na ostrovech vyhladily nejméně dva druhy hmyzu a patrně způsobily i vymizení některých mořských ptáků. V roce 2016 však bylo všech cca 200 tisíc myší úspěšně vyhlazeno pomocí jedu shazovaného z helikoptér. V roce 2018 bylo potvrzeno, že všechny myši jsou pryč.

Celková populace kakarikiů antipodských se odhaduje na 2000-3000 papoušků a je považována za stabilní. Z důvodu neutuchající hrozby invaze savčích predátorů následkem lidských aktivit je druh hodnocen jako zranitelný.

Chov v zajetí

Papoušek se v zajetí běžně nechová, pouze na Novém Zélandu se nachází velmi malá, ubývající populace v zajetí.

Odkazy

Reference

Literatura

Externí odkazy

[url=https://nzbirdsonline.org.nz/species/antipodes-island-parakeet]Kakariki antipodský v Digitální encyklopedii novozélandského ptactva[/url]

Kategorie:Kakariki Kategorie:Endemity Nového Zélandu Kategorie:Ostrovy Protinožců Kategorie:Ptáci Australasie