Cesko.wiki Lublinská unie
Author
Albert FloresLublinská unie je historický dokument, který byl podepsán 1. července 1569 ve městě Lublin na jihovýchodě Polska a stal se základem personální unie mezi Polským královstvím a Velkovévodstvím Litevským. Cílem unie bylo vytvoření společného polsko-litevského státu, který měl být řízen společným parlamentem – Sejmem – tvořeným šlechtou obou zemí. Jednou z podmínek unie byla povinnost obou stran nést náklady na obranu státu. Lublinská unie byla zároveň přijata jako obranná aliance proti společnému ruskému nepříteli. Spojené polsko-litevské království, nazývané také Polsko-litevská unie nebo Rzeczpospolita, se stalo jedním z největších států v Evropě a existovalo až do rozdělení v roce 1795. Unie měla dlouhodobé dopady na historii Polska, Litvy a celé střední Evropy. Byla důležitým faktorem pro posílení polského vlivu ve střední a východní Evropě a také znamenala přijetí katolického náboženství jako hlavního náboženství v obou zemích. Lublinská unie je tak považována za významný milník v historii Polska a Litvy.
Jan Matejko: Lublinská unie Rozloha Polsko-litevské unie v roce 1569 Lublinská unie (polsky Unia lubelska; litevsky Liublino unija; ukrajinsky Люблінська унія) byl státoprávní akt, který vedl ke sjednocení Polské koruny a Litevského velkoknížectví. Tato unie byla uzavřena po delších jednáních 1. července 1569 na sněmu v polském městě Lublin. Stalo se tak za vlády Zikmunda II. Augusta, posledního krále z rodu Jagellonců.
Obě země, spojené nástupem litevského velkoknížete Vladislava II. +more Jagella na polský trůn (1385/86) personální, v tzv. Krevskou unií téměř dvě století, tímto vstoupily do unie reálné. Vznikla tak Polsko-litevská unie, oficiálně Království polské a Velké knížectví litevské, která ve 20. století vešla ve známost jako „Republika obou národů“ (Rzeczpospolita Obojga Narodów) a „Šlechtická republika“ (Rzeczpospolita szlachecka). Personální unie měla nejen společného vládce, ale také sejm, měnu, zahraniční a obrannou politiku; obě země si však ponechaly určitou autonomii a vlastní úřady, soudy a vojsko. Tento společný nově vzniklý stát nezahrnoval jen současnou Litvu a Polsko, ale i Bělorusko, Ukrajinu (tzv. pravobřežní a také část té levobřežní), dále části dnešního Lotyšska (Kuronsko, Zemgalsko, Latgale), Rumunska (Bukovina) a Slovenska (Spiš).
Unie obou zemí trvala dvě století do roku 1795, kdy Polsko třetím dělením zaniklo.
