Memento mori

Technology

12 hours ago

Author

Memento mori Wolgemut, Michael. Danse macabre (Norimberk 1493) Memento mori (výslovnost [mementó morí], ; pamatuj, že jsi smrtelný) je mravní zásada, často citovaná ve středověku a raném novověku, jež upozorňuje člověka, aby nikdy nezapomínal na svou pomíjivost a připravoval se na smrt. Zároveň jde o umělecký motiv, založený na ztvárnění smrti a smrtelnosti a ve výtvarném umění často využívající symboly jako lidská kostra a její části (smrt) nebo přesýpací hodiny (krátkost času).

Potřeba pamatovat na smrt se objevuje již v Platónově dialogu Faidón, v němž Sókratés říká, že „opravdoví filosofové se připravují k umírání a smrt je ze všech lidí jim nejméně strašná“. Podobné názory v antice dále hlásali stoikové a Seneca.

Křesťanství

V křesťanském kontextu středověku toto původně filozofické téma ztratilo svůj obvyklý antický protějšek, hýřivé nunc est bibendum („teď je třeba pít“), a získalo náboženský ráz. Memento mori připomínalo nadcházející poslední soud boží, který podle křesťanské víry čeká duši zemřelého, a upozorňovalo na marnost, pomíjivost a prázdnotu (vanitas) pozemských potěšení.

Biblický základ tohoto postoje se nachází v Sírachovcově poučení „budeš-li ve všech svých úvahách pamatovat na vlastní konec, navěky nezhřešíš“ a v rituálu římskokatolické církve se odráží zejména v obřadech popelce na Popeleční středu, při nichž jsou věřící poznamenáváni popelem a upozorňováni „prach jsi a v prach se obrátíš“.

Umění

V umění se téma memento mori obvykle objevovalo v kontextu pohřebišť, ale časté bylo např. i při výzdobě hodin, kde se používaly nápisy jako ultima forsan (snad poslední hodina), vulnerant omnes, ultima necat (každá zraňuje, poslední zabíjí), tempus fugit (čas běží) nebo Hodie mihi, cras tibi (dnes mně, zítra tobě). +more Vyobrazení tance smrti (danse macabre) se na konci středověku objevovala běžně i v kostelích, zejména v pohřebních kaplích a karnerech, také na epitafech. v období manýrismu se námět lebky, kostlivce i pootevřené rakve objevoval také na osobních špercích. V době barokní byla běžná v klášterních kryptách řádu kapucínů, dochovala se například v kryptě jejich pražské Lorety. Jindy hrozbu smrti personifikoval Saturnus s přesýpacími hodinami v ruce.