Muchomůrka jízlivá

Muchomůrka jizlivá (Amanita virosa) je smrtelně jedovatá houba z čeledi muchomůrkovitých. Je stejně nebezpečná a způsobuje podobnou otravu jako muchomůrka zelená.

Synonyma

Agaricus virosus Fries, 1838 * Amanita verna sensu Rea, 1922 non A. verna (Bulliard, 1783) Lamarck, 1738 - muchomůrka jarní * Amanitina virosa (Fries, 1838) E. +more-J. Gilbert, 1941 * Amanita phalloides var. larroquei Massart & Beauvais, 1975.

Popis

Dospělá plodnice muchomůrky jízlivé. +more Charakteristický je bíle šupinatý třeň poněkud zvonovitý klobouk. * Klobouk má v průměru 5-10 cm, je dlouho kuželovitý, později sklenutý, na okraji je nerýhovaný. Zbarven je bíle. Povrch je hladký, většinou zcela holý, v mládí lepkavý, pak suchý a lesklý, potažený tenkou bezbarvou slupitelnou želatinovou blankou. * Závoj je blanitý, bílý, potrhaný, vlaje často z okrajů. * Prsten chabý, zplihlý, bílý a hladký. * Lupeny jsou husté, čistě bílé, volné. * Třeň je štíhlý, v dospělosti 8-14 cm dlouhý, 1-1,5 cm tlustý, válcovitý, bílý, nad prstenem hladký, pod ním hrubě bíle šupinatý, ukončený mohutnou měkkou kulovitou hlízou, uzavřenou ve volné, vysoké, nápadně cípaté bílé pochvě. * Dužnina je čistě bílá. * Výtrusný prach je bílý, výtrusy jsou kulovitého tvaru o průměru 7-10 μm. * Chuť má údajně lahodnou, vůni nasládlou, v dospělosti páchne po syrových bramborách.

Rozšíření

Vyskytuje se v mírném pásmu Evropy, zejména v chladnějších podhorských a horských oblastech. Do Severní Ameriky a Austrálie byla zavlečena se sazenicemi stromků. +more Výskyt byl hlášen i z Japonska (Hokkaido). Původní domněnky o jejím výskytu na Havajských ostrovech byly později vyvráceny.

Výskyt

Roste roztroušeně v červenci až říjnu v jehličnatých lesích, v podhorských a horských polohách. Výjimečně se udává výskyt i pod buky a duby.

Obsahové látky

Peptidické alkaloidy

Falotoxiny

Amatotoxiny

Otrava

Otrava faloidními muchomůrkami probíhá ve čtyřech fázích: # Dlouhá latence 8-12 hodin, # bouřlivé příznaky; zvracení, průjmy a další (1-2 dny), # relativní uklidnění (1 den), # selhání jaterní a ledvinové činnosti a při neléčení následuje většinou smrt.

Podrobněji viz heslo muchomůrka zelená.

Možnost záměny

Pozor na možnost záměny za bílé jedlé houby, hlavně žampiony, která je u muchomůrky jízlivé větší než u muchomůrky zelené. Je třeba mít na paměti, že žampion nemá nikdy čistě bílé lupeny. +more Bezpečná znalost muchomůrky jízlivé je vyžadována podle [url=https://web. archive. org/web/20070927194454/http://www. lexdata. cz/web/lexdata. nsf/frameset. openpage&sb=C1256D49002E7CB2C1256C7500373D0E]vyhlášky č. 475/2002 Sb. [/url] při zkouškách z mykologie pro osoby, které hodlají získat oprávnění k prodeji hub.

Taxonomická poznámka

Rod Amanitina E. -J. +more Gilbert, 1940 (muchomůrečka) není dnešními mykology uznáván a zahrnuje se do rodu Amanita Persoon, 1797 (muchomůrka). Na základě molekulárních výzkumů je dnes tento rod Amanita přeřazován mnohými mykology do čeledi Plutaceae Kotlaba & Pouzar, 1972 (štítovkovité).

V minulosti byl rod Muchomůrka řazen do čeledi muchomůrkovitých - Amanitaceae. Na základě molekulárních výzkumů někteří současní taxonomové (viz např. +more [url=http://www. indexfungorum. org]Index Fungorum (2004)[/url]) řadí celý rod Amanita do čeledi Plutaceae Kotlaba & Pouzar, 1972 (štítovkovité), kterou spojují s čeledí Amanitaceae R. Heim ex Pouzar, 1983 (muchomůrkovité).

Literatura

VESELÝ, R. , KOTLABA, F. +more, POUZAR, Z. Přehled československých hub. Praha : Academia, 1972. - S. 238. * KUBIČKA, J. ; ERHART, J. ; ERHARTOVÁ, M. Jedovaté houby. Praha : Avicenum, 1980. - S. 66. * ERHART, J. ; ERHARTOVÁ, M. ; PŘÍHODA, A. Houby ve fotografii. Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 1977. S. 98.

Externí odkazy

[url=http://images.google.com/images?q=Amanita+virosa]obrázky muchomůrky jízlivé[/url]

Kategorie:Muchomůrkovité Kategorie:Jedovaté houby